Turecko…….!

Všechno špatně, totálně zpackané. Martin Koller celou noc sledoval převrat v Turecku a nechápal

16. 7. 2016 9:32

Analytik Martin Koller celou noc sledoval pokus o státní převrat v Turecku. Pro ParlamentníListy.cz následně poskytl svůj pohled na události v Istanbulu a Ankaře 

 

Foto: pixabay.com
Popisek: vojáci USA

Pokus o vojenský převrat v Turecku zahájený včera má řadu zvláštností, a to dokonce i z hlediska tamního bezpečnostně nestabilního regionu. Text článku byl dokončen po šesté hodině ráno, takže již v době jeho zveřejnění nelze vyloučit nové informace, které mohou být, nebo se mohou zdát protichůdné. Celý dosavadní průběh puče připomíná kdysi oblíbené pořekadlo o tureckém hospodářství jako o synonymu nepořádku.

Hlavní tok informací pro naše občany zprostředkovávala v noci ČT 24. Relevantních informací bylo tak málo, že se je nepodařilo v souladu s politikou ČT ani přetavit do obvyklé podoby propagandy. Různí političtí potentáti a bezpečnostní experti (až na nemnoho světlých výjimek) koktali o ničem a shodli se pouze na tom, že Turecko je náš důležitý partner. Již to mluví za vše.

Evropští zpravodajci jako obvykle nevěděli a netušili nic. Reprezentanti NATO ještě před týdnem svorně hýkali o stabilitě a jednotné svornosti paktu. Za pár dnů poté došlo v zemi s druhou největší armádou v Alianci k vojenskému puči. Lze přepokládat, že své věděli Izraelci, ale rozumně nepředali informace do Evropy, kde se kdejaká tajná informace brzy objeví v médiích.

Puč především připomíná vývoj v Egyptě před několika lety, kde byla legálně zvolená vláda Muslimského bratrstva svržena vojenským pučem sekulárních důstojníků spolupracujících především s USA. Důvodem byl pokles vlivu této skupiny na politiku v zemi a ohrožení jejich ekonomických zájmů. V pozadí stály USA obávající se poklesu svého vlivu v regionu a rostoucího ohrožení Izraele, i když to nikdo oficiálně nepřiznal. Základní otázkou v souvislosti s pučem v Turecku je: „Kdo z toho má či měl mít prospěch?“

Skvěle a dlouhodobě připravený puč?

Od řady činovníků a expertů jsme si v ČT poslechli hodnocení, že puč byl určitě dlouhodobě připravován a skvěle organizován. Euro-Prouza dokonce hodnotil jednoduchý text přečtený pučisty v turecké státní televizi jako dlouhodobě dobře připravovaný. Důvodem byl podle něj fakt, že v něm bylo potvrzeno dodržování politických vazeb na NATO a EU. Takový text by se dal sestavit za hodinu a potvrzení politických a bezpečnostních závazků by tam zařadil každý aspoň trochu myslící jedinec, který by se snažil odvrátit vojenskou intervenci ze strany NATO.

Rovněž záběry prezentované v ČT neukazovaly velkou připravenost a profesionální průběh akce. Ve státní televizi si řečnil kdekdo, počínaje vládním ministrem. Profesionálové by televizi vyklidili s výjimkou techniků a použili pro svoji propagandu. Vojáci v ulicích nechali až na výjimky volně pobíhat nepřátelské civilisty. To není zrovna doklad profesionálního velení a bojové odhodlanosti. Údajně obsazené velitelství tajných služeb a další budovy silových složek nakonec obsazeny nebyly. Po ulicích se sice projížděla obrněná technika, ale pěchota neobsazovala budovy, nevypnula civilní komunikační prostředky a nezatarasila komunikace. Pučistický vrtulník byl sestřelen stíhačkou. Podle některých do rána dosažitelných informací se pučistům nepodařilo ani udržet některá letiště mimo provoz. To umožnilo návrat prezidenta Erdogana.

Pučisté údajně správně počkali, až prezident Erdogan odletí na dovolenou. Jenže ho stejně jako premiéra nezatkli, a umožnili jim pomocí médií ovlivňovat obyvatelstvo. U vojenských převratů v islámských zemích je obvyklé, že hned na počátku dojde k likvidaci politického vedení, nebo se zabrání jejich návratu ze zahraniční cesty. Ze strany pučistů došlo k opominutí osvědčených řešení. Jako rozumné by se dalo hodnotit zahájení puče tak, že se z velké části odehrával v noci, kdy jsou omezené možnosti použití letectva.

Pučisté zcela evidentně podcenili vliv mešity a islámského duchovenstva podporujícího vládu, použití sociálních sítí k organizaci odporu a možnost nasazení zfanatizovaného muslimského civilního obyvatelstva. Pravděpodobně rovněž opomněli fakt, že mezi obyvateli je nezanedbatelné množství zbraní, které mohou využívat vycvičení záložníci, členové paramilitárních jednotek a četnictva, kteří mají blíže k obyvatelstvu než k armádě. Povolání civilistů do ulic Erdoganem a mešitami proti ozbrojeným vojákům může být projevem jak strachu a nasazení posledních záloh, tak projevem sebevědomého islámského nacionalismu spoléhajícího na mučedníky padlé za víru.

V islámských zemích nejsou masová vystoupení civilistů proti armádám zcela běžná. Turecko je atypické. V jiných islámských zemích disponuje ozbrojenými složkami vláda vycházející obvykle z nějakého etnického, národnostního či náboženského klíče. Tato často menšina ovládá většinu obyvatel. V případě povstání nebo puče neváhá použít násilí. Typickým příkladem byly Libanon, Irák, Libye a Sýrie. Tam následná likvidace uvedeného nedemokratického, ale stabilního systému silami zvenčí vedla k dlouhodobému vražednému chaosu s výrazně většími ztrátami na životech i majetku.

 V Turecku se tamním nacionalistům podařilo od konce devatenáctého století vyvraždit nebo vyhnat všechny národnostní menšiny s výjimkou Kurdů. Puč vypukl v monolitické turkické islámské společnosti. Ta je rozdělena politicky na dvě části a islámské Kurdy, kteří jsou většinou v opozici vůči turkickému nacionalismu. Většina turkických obyvatel podporuje wahhábistický a salafistický islám reprezentovaný vládou prezidenta Erdogana a spolupráci se Saúdskou Arábií. Oficiálně se to samozřejmě nikde nedeklaruje. Menšina se snaží zachovat pozitivní vývoj od konce první světové války, zaměřený na omezení negativního vlivu islámské církve. Kurdové chtějí samostatný stát.

Uvedená menšina je z velké části soustředěná v armádě, která byla dlouhodobě garantem pozitivního sekulárního vývoje zaměřeného od doby Mustafy Kemala (Attatürk) na přibližování Turecka k Evropě a civilizovanému světu. Prosazení tohoto vývoje zajistilo i několik vojenských pučů. Avšak za vlády premiéra a později prezidenta Erdogana byli vysocí důstojníci v armádě postupně nahrazováni mladšími a islámsky nadšenějšími kolegy. Situace vyvrcholila před několika lety operací Perlík, v jejímž rámci skončila řada vysokých důstojníků ve vězení, mnohdy na základě vykonstruovaných obvinění. Tím se posílil vliv vlády a islamizace turecké armády. V letošním roce se mělo konat další kolo operace Perlík. Puč byl tedy zcela logickým aktem obrany především vysokých důstojníků.

Jenže turecká armáda je v současnosti rozdělená stejně jako celá společnost. Stále větší počet nejvyšších důstojníků tvoří bývalí nižší důstojníci povýšení za vlády prezidenta Erdogana a zavázaní tak jeho vládě. Důležité je, že kolem 80 % armády tvoří vojáci, poddůstojníci a nižší důstojníci prezenční služby, neboli civilisté dočasně (většinou na 12 měsíců) v uniformě. Do armády si přinášejí i svoje politické názory. Kromě toho zde hrají velkou roli i kmenové svazky promítající se do armády.

Veškeré výše popsané negativní faktory působící proti puči jeho organizátoři při „dlouhodobé a odborné přípravě“ evidentně pominuli. Puč proto působí dojmem neuvěřitelného diletantství.

Psali jsme:

V čí prospěch?

Kromě stále menšího počtu armádních důstojníků a proevropsky orientované inteligence můžeme v rámci přípravy puče předpokládat cizí zájmy. Z tohoto hlediska lze jednoznačně vyloučit Rusko, přestože se u nás určitě objeví „experti“ poukazující na nebezpečné rejdy zločinného Kremlu toužícího destabilizovat NATO. Erdogan se po různých peripetiích začal nedávno s Ruskem nečekaně sbližovat. Erdogana sice nelze považovat za spolehlivého, natož přátelského partnera, ale z hlediska ruských zájmů je přijatelnější než nějaká nová vláda těsněji propojená s bojechtivou klikou prezidenta Obamy USA.

Vyloučit můžeme rovněž Saúdskou Arábii, která s pomocí Turecka ovládaného Erdoganem realizuje svůj plán na islamizaci Evropy a buduje s ním společnou islámskou armádu. Evropská unie by se na organizaci nějakého vojenského převratu v zahraničí ani nezmohla. A pokud ano, tak by se vše vyzvonilo v médiích dávno před začátkem.

Pučisty bychom mohli označit za nejen sekulární proevropskou, ale především proamerickou skupinu v turecké armádě. Mnozí z vysokých důstojníků jsou absolventi amerických škol a škol NATO, tedy opět amerických. Turecká armáda dostávala dlouho každoroční mnohamiliardovou americkou vojenskou pomoc. Značná část výzbroje je amerického původu, další pochází z Německa. To vše vytváří silné politické i ekonomické vazby. Navíc diletantské provedení puče a arogantní podcenění obyvatelstva je silně podobné americkým akcím v Iráku a Afghánistánu.

Spojené státy nepotřebují stále sebevědomějšího, nezávislejšího a islámštějšího partnera. Potřebují závislou kolonii plnící jejich rozkazy. Nemohou připustit, aby turecký sluha přerůstal amerického pána. Z tohoto hlediska je zcela lhostejné, že pučisté se odvolávají na potřebu řešit v Turecku problém současné autokratické vlády a terorismu. Sami by v případě vítězství nebyli lepší. Na pravděpodobnost americké stopy ukazují i některé informace spojující pučisty s tureckým disidentem Tetulem Gühlem žijícím v USA.

Úspěšný puč by posílil především pozici USA v Turecku i v regionu, což nevyhovuje Rusku a v podstatě ani Saúdské Arábii. Erdogan se totiž svými politickými manévry stal nespolehlivým partnerem pro kohokoli, ale umí zaujímat realistické pozice v mezinárodní politice.

Krátká prognóza

Puč je podle dosud dosažitelných informací lokální záležitostí. Převážná většina rozsáhlého území Turecka je zcela mimo dění. Pravděpodobně i značná část turecké armády. O výsledku puče se pravděpodobně rozhodne už dnes, i když místní přestřelky se mohou táhnout ještě několik dnů. Část pučistů se podle dosažitelných informací již vzdala. I v případě nějakého místního pokračování bojů získá z vojenského hlediska převahu ten, kdo bude disponovat letectvem. Z politického ten, kdo bude disponovat médii a schopností přesvědčit, nebo zastrašit podstatnou část obyvatel v několika důležitých centrech. Z tohoto hlediska získala evidentně převahu vláda. Ať už by zvítězila kterákoli strana, bude to pro demokratický a civilizovaný vývoj Turecka špatné.

Pokud se udrží současná vláda, bude to znamenat jednoznačné posílení pozice prezidenta Erdogana a jeho politického kurzu nacionalizace a islamizace s cílem vzkříšení Osmanské říše. Napomohou tomu i logické čistky v armádě. Do budoucna to může znamenat zvýšené ohrožení kterékoli okolní země, včetně zemí EU a NATO. Stačí si připomenout válku Turecka s Řeckem o Kypr. V zásadě lze konstatovat, že je lhostejné, která strana zvítězila. Pro Evropu bude špatné posílení pozice Erdogana i možnost vlády prosazující aktivněji americké zájmy v prostoru Středozemního i Černého moře.

Erdoganova nová Osmanská říše by mohla v budoucnu ohrozit Izrael a převzít kontrolu nad produktovody směřujícími z jihu a jihovýchodu do Evropy. V obou případech lze předpokládat prosazování další islamizace Evropy. Naopak je možné předpokládat pokračování nepřátelské politiky vůči Kurdům a snahu udržet si obsazené části severního Iráku. Rovněž vztah k Sýrii je velmi nejistý, jak správně předpokládal prezident Asad. V případě vítězství pučistů spíš horší. Z nestabilityTurecka se samozřejmě může radovat vedení takzvaného Islámského státu, jehož váha v regionu může opět vzrůst. Ale jakákoli prognóza ve vztahu k ISIL je velmi nejistá.

Současný politický a bezpečnostní vývoj včetně puče jen potvrzuje správnost názoru, že Turecko není evropskou zemí a nelze ho přijímat za člena EU. Zároveň to ukazuje stupiditu programu EuroMed, který je součástí Lisabonské smlouvy. Pravděpodobně rozumným krokem by bylo i vyloučení Turecka z NATO. Tomu se ovšem boudou bránit USA, které potřebují Turecko k agresi proti Rusku.

Co můžeme říci s jistotou, že reprezentace EU půjde poblahopřát vítězům k vítězství demokracie, ať by zvítězila kterákoli strana. Nelze vyloučit ani další ústupky ze strany EU k podpoře a rozšíření kontaktů s vítěznými demokraty.

 

Erdogan si ten naivní “puč” možná zorganizoval sám, aby upevnil moc. Toto k nočnímu dění koluje sociálními sítěmi

16. 7. 2016 9:12

Pokus o státní převrat v Turecku nedopadl. Turecká armáda chtěla převzít moc v zemi, bezpečnostní složky však zasáhly a moc prezidenta Erdogana je upevněna. Co na to říkají čeští politici a osobnosti veřejného dění?

 

Foto: Archiv
Popisek: Turecký prezident Recep Erdogan

„Události v Turecku mi teď, z těch informací, které jsou a vzhledem k tomu, jak rychle se podařilo puč zastavit, spíše přijdou jako akce false flag. Erdogan teď získá absolutní moc, opozice nepípne,“ myslí si zastupitel hlavního města Prahy Patrik Nacher (ANO).

Podle jeho názoru nyní bude mít Erdogan vše dovolené a puč se stane záminkou pro přitvrzení. „Nevím, působí to divně, puč otočený za pár hodin, je buď neuvěřitelně naivně a amatérsky připraven, nebo, jak píšu výše,“ pochybuje Nacher.

„Jedno je jisté. Turecko se do EU nedostane,“ podotýká k tomu publicista a dřívější spolupracovník Mirka Topolánka Martin Schmarcz.

Advokátka Klára Samková okomentovala celou událost s humorem sobě vlastním. „Turecko – asi pokus o převrat. Asi mosty přes Bospor zablokovaný tanky, asi z armády tvrdí, že chtějí ochránit demokracii a lidská práva a erdoganisti asi tvrděj totéž. Na zahraničních serverech včetně Reuteru chaos. Že by zafungovala moje kletba? Hmmm,“ podotkla.

Předseda Svobodných Petr Mach se k situaci vyjádřil pragmaticky. Dle svých slov doufá, že žádný chorý mozek v Bruselu nebo v Paříži nenapadne v Turecku vojensky intervenovat, jako se to stalo před pěti lety, když se rozhodli sesadit Kaddáfího v Libyi a občanská válka tam trvá dodnes. „Tuhle situaci si musí vyřešit Turci sami,“ uvedl. „Česká vláda by měla nabídnout pomoc Bulharsku s ostrahou hranic – jako jsme loni pomáhali Maďarsku a Slovinsku, když stavěli plot proti vlně nelegálních migrantů,“ dodal. Závěrem popřál Turkům, aby celou situaci zvládli bez krveprolití

Erdogan si za puč může sám, nemá se čemu divit. Britský novinář shrnuje, co vedlo k nočním událostem v Turecku

16. 7. 2016 9:02

Redaktor britského levicového deníku The Guardian Ian Black tvrdí, že turecký prezident Recep Erdogan a jeho autokratický způsob vládnutí je hlavním důvodem, proč došlo v Turecku k puči. Přesto připouští, že rozhodnutí části armády převzít kontrolu v zemi je překvapivé. 

 

Foto: Archiv
Popisek: Turecký prezident Recep Erdogan

Black konstatuje, že pokus o vojenský puč v Turecku je předzvěstí budoucí nestability. Na druhou stranu snaha armády převzít kontrolu nad vedením země odráží narůstající nespokojenost s prezidentem Erdoganem i vládou. „Napjatá situace v zemi je ovlivněna pokračující válkou v sousední Sýrii a teroristickými útoky, za které nesou zodpovědnost Islámský stát či kurdská PKK. V červnu zahynulo jedenáct lidí při výbuchu automobilu, o dva týdny později sebevražedný atentátník zabil 42 lidí na letišti v Istanbulu,“ připomíná Black.

„Samotný prezident Erdogan navíc vzbuzuje znepokojení vzhledem ke svým islamistickým postojům a inklinaci k autoritářskému vládnutí. Zejména mezi příslušníky turecké armády, kteří již tradičně patří k ochráncům sekulárního státu, jenž založil před téměř sto lety někdejší prezident země Kemal Atatürk. Stále radikánější rétorika Erdogana polarizovala Turecko a zvyšovala etnické a sektářské napětí,“ má jasno Black a vyčítá také tureckému prezidentu jeho podporu opozičních islamistických skupin bojujících v Sýrii a obnovení konfliktu s Kurdskou stranou pracujících (PKK).

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

Jak Black zmiňuje, v posledních dnech ale došlo v turecké politice k zásadnímu obratu, když premiér Binali Yildirim šokoval zejména syrskou opozici svým výrokem, že Ankara se bude snažit zlepšit své vztahy s Damaškem. „To by signalizovalo skutečně nečekanou změnu. Podle mnoha analytiků však šlo spíš o snahu uklidnit Erdoganovy příznivce z řad podnikatelů, které sužují ekonomické problémy,“ uvádí Black a připomíná, že politologové a experti dlouhodobě varovali, že by kurdská otázka mohla spustit vojenskou reakci. „Málokdo ovšem předpovídal pokus o puč.“

Black v této souvislosti cituje Gonula Tola, který v americkém časopise Foreign Affairs psal o možném zásahu armády. „Armáda by mohla zasáhnout v případě, že by se pnutí mezi PKK a vládou začalo vymykat kontrole, a také v situaci, kdyby narůstající násilí vedlo ke zhoršení bezpečnostní situace a hospodářskému poklesu. A také ve chvíli, kdy by vláda přikročila k dalším autoritářským krokům,“ cituje Black Tola, který však spíše varoval před masivními protivládními protesty a předpovídal, že by se generálové snažili využít spíš politické než vojenské prostředky.

Podle Blacka je ironií osudu, že zrovna na začátku tohoto týdne Erdogan podepsal zákon udělující imunitu vojákům, kteří se účastnili domácích bezpečnostních operací. „Tento zákon byl obecně vnímán jako důkaz zlepšujících se vztahů mezi vládou a armádou, která hraje stále větší roli při operacích v kurdských oblastech. Pokud by byl býval puč úspěšný, hluboce by to ovlivnilo vztahy mezi Tureckem a mezinárodní komunitou. Turecko je členem NATO a klíčovým spojencem Spojených států v tomto nestabilním regionu,“ připomíná Black.

„Erdoganova politika však dlouhodobě znepokojuje celý západní svět. Zejména kvůli jeho agresivním postojům vůči novinářům a obhájcům lidských práv. Spojené státy, Velká Británie a mnoho dalších států Ankaře vyčítá také nedostatečnou snahu zastavit příliv islamistických bojovníků ze zahraničí, kteří překračují turecko-syrské hranice,“ píše Black a konstatuje v závěru svého textu, že vojenské převraty byly v Turecku v 70. a 80. letech běžnou součástí života. „V posledních letech se však zdálo, že něco takového patří do minulosti.“

M

 

863 zobrazení

About doctor

doktor z hôr
This entry was posted in Aktuálne, Geopolitika. Bookmark the permalink.

Comments are closed.