Ukrajina: Dočasné příměří a vražda ruských novinářů spolu souvisí. Kolomojskyj a Avakov obviněni z válečných zločinů. V Praze bude demonstrace na podporu Donbasu

18. 6. 2014

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

Václav Danda komentuje poslední vývoj na východě Ukrajiny s opatrným optimismem a nadějí, že se situace snad začíná mírně obracet k lepšímu

Rozbliklo se nepatrné světlo na konci tunelu? Po masovém vraždění civilního obyvatelstva, ke kterému sáhli kyjevští pučisté po vyhlášení samostatnosti Doněcké a Luhanské lidové republiky, bylo včera mezi bojujícími stranami uzavřeno první křehké příměří.

Od včerejšího večera, kdy poprvé utichly zbraně a bylo pozastaveno dnem i nocí trvající bombardování východních regionů, mohli konečně obyvatelé vylézt z krytů a podívat se na spoušť, kterou za sebou „trestná výprava“ Kyjeva dosud zanechala. Z donedávna životem pulsujících měst na východě země, se celé obytné čtvrti proměnily v doutnající ruiny s mrtvými na ulicích.

Čtěte ZDE: Obránci Donbasu se nevzdávají: vytvořili vlastní televizi a sestřelili dvě okupační letadla. Kyjevská smyčka kolem Doněcké a Luhanské republiky se stahuje

Křehké příměří a pohřbívání padlých

Pohřbení padlých – to byla první věc, ke které obě strany příměří využily. Barbarské chování kyjevských okupantů, kteří dlouhé dny a týdny neumožnili domobraně např. v Luhansku pohřbít mrtvé z bojů o letiště, bylo opravdu do nebe volající. „Těla zraněných a zabitých byla vyvezena z celé fronty,“ konstatoval jeden z ukrajinských velitelů.

Příměří v celé oblasti slíbil při inauguraci západoukrajinský prezident Petro Porošenko, jako součást „mírového plánu“. Opak byl však pravdou. V týdnu po jeho jmenování do funkce se útoky vládních jednotek a Národní gardy na domobranu a civilisty staly ještě zběsilejšími. Za použití tříštivých fosforových bomb, byl na „dobytých“ územích uplatňován v civilizovaných zemích jen stěží představitelný teror vůči civilistům, kteří přežili. Toto jednání nese jasné znaky válečných zločinů a v budoucnu by mělo kyjevské aktéry této „války“ proti vlastním občanům přivést před soud.

Čtěte ZDE: Genocida na východě Ukrajiny: Na Slavjansk dopadají fosforové bomby. Kyjev používá taktiku spálené země. Premiér Doněcka žádá o vyslání ruských mírových sborů

Proč tedy najednou taková změna a náhlý obrat, když ještě včera dopoledne Porošenko uvažoval o vyhlášení stanného práva na celém území východní Ukrajiny? Odpověď hledejme jak ve zhoršující se situaci na „východní frontě“, tak v zahraničním tlaku. Za poslední dva dny se totiž situace již zcela vymkla kontrole. Ukázalo se, že odhodlanost domobrany občanů Donbasu je natolik nezlomná, že dokáží i několik měsíců odolávat drtivé převaze těžkých zbraní, tanků, dělostřelectva i bombardovacích perutí srovnávajících jejich města pomalu se zemí. Ztráty na civilním obyvatelstvu již byly neudržitelné a informace z první linie fronty, ukazovaly dnes a denně barbarství a zločinnost kyjevské junty v přímém přenosu.

Vražda novinářů bodem obratu

Právě na „nepříjemné svědky“ zločinů – skutečně nezávislé novináře – soustředila v poslední době palbu i kyjevské armáda. Připomeňme, že včera při granátovém útoku u Luhansku zemřeli reportér a zvukový inženýr ruské státní televize a rozhlasu, kteří pořizovali záběry z ostřelování obce Metallist. Zatímco zvukař Anton Vološin byl na místě mrtvý, reportér Igor Korneljuk zemřel po převozu do nemocnice na operačním sále.

A právě tento moment mohl být údajně rozhodujícím psychologickým faktorem při změně uvažování Porošenka a jeho okolí. Smrt novinářů totiž vyvolala obrovskou vlnu solidarity nejen v Rusku ale i v západní Evropě, kde novináři bývají hákliví na vraždění svých kolegů. To vše ve chvíli, kdy se veřejné mínění na Západě dramaticky radikalizuje a dává stále častěji najevo nesouhlas s podporou „svých“ vlád masakru občanů východní Ukrajiny.

Porošenko také po zvednutí vlny emocí volal Vladimíru Putinovi a za smrt novinářů se „omluvil“. Putin podle zpravodajů podmínil jakékoli další jednání s Porošenkem okamžitým zastavením bojů. Zdá se, že ruský prezident nakonec přiměje Kyjev k jednání.

Výbuch plynovodu jako vzkaz Kyjevu

Druhou důležitou událostí, která zřejmě přispěla ke změně kyjevského postoje, bylo jistě i zastavení dodávek ruského plynu do Kyjeva a výbuch plynovodu, kterým proudí plyn ze Sibiře do Evropy. V poltavské oblasti u města Lochvycja asi 200 kilometrů na východ od Kyjeva vyšlehly plameny do výše zhruba 200 metrů.

Je docela možné, že tento výbuch, který si nevyžádal žádná zranění ani oběti na životech, mohl být „vzkazem“ partyzánských oddílů působících po celém území Ukrajiny, že v případě pokračování genocidy východu pocítí občanskou válku i Kyjev. Přerušení dodávek plynu by postavilo Kyjev před neřešitelný problém. Není vyloučeno, že právě sled těchto událostí, spolu s nenápadnou, chytrou a důraznou politikou Moskvy, přiměl Kyjev k alespoň k částečné změně krvavého kurzu.

To se ovšem nebude líbit jestřábům typu dočasného premiéra Jaceňuka, ministra vnitra Avakova, či šéfa tajných služeb Parubije. A především s tímto mírovým řešením nebudou souhlasit oligarchové jako  Kolomojský či Achmetov, kteří již nainvestovali do vraždění „Moskalů“ obrovský kapitál a se ztrátou svého vlivu na východě země se jen tak nesmíří.

Čtěte ZDE: Za vším hledej peníze: Kdo je ukrajinský oligarcha Kolomojskyj a jeho soukromá armáda zabijáků? Syna amerického viceprezidenta Bidena má ve správní radě…

Obvinění Avakova a Kolomojského

Jejich obavy také pramení z vyšetřování válečných zločinů, kterých se na východě za poslední měsíce dopustili. Právě dnes byli dva z nich Arsen Avakov a Igor Kolomojskyj ruskou prokuraturou obviněni z válečných zločinů a započalo jejich vyšetřování. Oba jsou podezřelí z trestných činů organizace vražd, používání zakázaných prostředků a způsobů vedení války a únosů, které na jejich příkaz prováděli členové Národní gardy a Pravého sektoru, stejně jako bojovníci speciálních jednotek Dněpr.

Součástí obžaloby je i dělostřelecká palba na Slavjansk, Kramatorsk, Doněck, Mariupol a další zdecimovaná města, kde v rozporu s mezinárodním právem, úmyslně nechali zabíjet neomezený počet civilistů pomocí raketometů „Grad“, leteckých raket a další municí. Dále je ruská prokuraturou viní z toho, že zorganizovali únosy řady ruských novinářů.

Jedno je ale prakticky dnes již jisté. Po zločinech, kterých se Kyjev na východě země dopustil, jednotná Ukrajina již není možná. Dnes se na podporu samostatnosti sešli tisíce lidí v Doněcku, ke kterým promluvil kromě premiéra Pušilina a předsedy parlamentu Bolotova také velitel domobrany plukovník Igor Strelkov. Ten varoval před přílišným optimismem a znovu žádal občany Doněcka a Luhanska, aby byli připraveni na obranu svých domovů před kyjevskými agresory.

Důkazem solidarity s těžce zkoušeným Novoruskem je i demonstrace na podporu samostatnosti Doněcké a Luhanské republiky, která proběhne tuto neděli od 16 hodin na Hradčanském náměstí v Praze.

Volby v občanské válce: Ukrajinský Babiš jménem Porošenko se stal kyjevským prezidentem. Boje v Doněcku pokračují. Tajný plán na ose Washington – Moskva – Brusel k zastavení vraždění?

27. 5. 2014

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

Václav Danda se zamýšlí nad prezidentskými volbami na západě Ukrajiny ve světle pokračujících bojů na východě země a klade některé závažné otázky

Prezidentské volby na západě Ukrajiny mají vítěze již v prvním kole. Petro Porošenko, místní ukrajinský Babiš, usedne do křesla, z něhož byl státním převratem na Majdanu nedávno odstraněn prezident Janukovyč. Výsledkem by prý mělo být „uklidnění situace“, jak pučisté říkají lidovému povstání ve východních regionech.

Tam se volby nekonaly, zato však dále pokračují dramatické boje. Přibývají desítky, podle některých zdrojů i stovky mrtvých, zraněných jsou tisíce. Kyjev zapojil do bojů bombardéry, rakety a další těžkou techniku. Je jenom těžko představitelné, že pokračující vraždění pod názvem „protiteroristická operace“ může vyústit v nějakou podobu ukrajinského „usmíření“.

Plán, který nevyšel

Prezidentské volby byly naplánovány tak, aby proběhly současně s volbami do Evropského parlamentu. Důvod byl jasný. V době, kdy se na nich kyjevští pučisté ze Západem dohodli, byl volební termín vymyšlen jako mechanismus „oboustranného“ nátlaku: Ukrajina se měla stát součástí bruselské předvolební kampaně – přesně tak, jak to u nás usilovně demonstroval Karel Schwarzenberg a jeho havlistické seskupení TOP 09:

Pocit ohrožení Ruskem, na němž vskutku „goebelsovsky“ pracovala západní mediální propaganda, měl zakrýt neřešitelné problémy, které těžce nemocná EU není – a z principu svého uspořádání nemůže být – schopna zvládnout. To mělo přinést „semknutí“ voličů evropských států ve smyslu sloganu „uprostřed brodu se nepřepřahá“, a zajistit tak „federalistům“ dalších pět let na dokončení jejich projektu Čtvrté říše.

Osmačtyřicetiletý miliardář se také stejně jako jeho český kolega angažuje v médiích. Patří mu kromě jiného důležitý Pátý televizní kanál ukrajinské televize, který sehrál rozhodující úlohu už v oranžové revoluci a později i v operaci „Majdan“.

Toto plánované „semknutí evropského lidu“ mělo zase zpětně působit na Ukrajince. Jenže pokračující boje na východě, které Kyjev – pokládaný tam za agresora a okupanta – nebyl s to potlačit, měly opačný výsledek. Volilo se jen na západě země. Přesto zahraniční „pozorovatelé“, jindy tak „oddaní demokratickému průběhu“ lidového hlasování, okamžitě po ohlášení výsledků oznámili, že volby proběhly v pořádku – a platí pro celou zemi. Tradiční pokrytectví „pozorovatelských misí“ tentokrát dosáhlo zřejmě svého vrcholu.

Ukrajinský Babiš

Nový prezident Ukrajiny, oligarcha a „čokoládový král“ Petro Porošenko, získal 54 procent hlasů. Druhé kolo voleb se tak k velké úlevě organizátorů nemusí konat. Kdo však je muž, který údajně má dát zemi do pořádku, jak ostatně během kampaně v Kyjevě sliboval?

Porošenko jehož majetek odhaduje časopis Forbes na 1 miliardu 600 milionů dolarů, patří k sedmi nejbohatším oligarchům v zemi. Kromě cukrárenské korporace Roshen se stejně jako Andrej Babiš zabývá i podnikáním v agroprůmyslu přes svoji společnost Ukrprominvest. Stejně jako Babiš i on se v 90 letech vrhl do potravinářského průmyslu a údajně zbohatl na obchodu s kakaovými boby.

Čokoládový král a mediální magnát

Později ovládl několik cukrářských závodů a čokoládoven, a následně všechny své firmy spojil do holdingu Roshen, což je v současnosti jedna z největších čokoládoven na světě. Do jeho impéria patří i automobilky, výroba autobusů a také lodí.

Osmačtyřicetiletý miliardář se také stejně jako jeho český kolega angažuje v médiích. Patří mu kromě jiného důležitý Pátý televizní kanál ukrajinské televize, který sehrál rozhodující úlohu už v oranžové revoluci a později i v operaci „Majdan“. Porošenkovy zájmy se ale nikdy neomezovaly pouze na byznys. Přesně řečeno vždy věděl, že zájmy jeho podnikání jsou závislé a propojené s politickou mocí. Právě tak jako Andrej Babiš, který to jen otevřeně dal najevo o něco později než jeho ukrajinský kolega.

Politický turista

Porošenko vždy z pozadí ovlivňoval politické strany a prosazoval „poslance“ pro svůj byznys, jako to dělají i ostatní oligarchové na Východě i na Západě (kde se jim tak ovšem neříká). A byl vždy dostatečně „pružný“. Do vládních funkcí usedl za vlád prozápadní i proruské koalice. Uměl se vždy přiklonit na stranu vítězů a hbitě zradit své dosavadní spolupracovníky.

V roce 1998 byl poprvé zvolen do parlamentu za Sjednocenou sociálnědemokratickou stranu Ukrajiny, později si založil vlastní stranu Solidarita, ale poté zase pomáhal zakládat Janukovyčovu Stranu regionů. Brzy přešel naopak na stranu prozápadního uskupení Naše Ukrajina vedeného bývalým prezidentem Viktorem Juščenkem. Za jeho vládnutí byl šéfem vlivné prezidentské Rady národní bezpečnosti a obrany. V roce 2005 musel kvůli korupci z funkce šéfa této mocné instituce odstoupit.

Podporovatel Janukoviče i Majdanu, ministr a korupčník

V 2007 byl šéfem bankovní rady centrální banky a od října 2009 do března 2010 ministrem zahraničí. V roce 2012, tedy za vládnutí Viktora Janukovyče, se stal ministrem hospodářství. Vždy měl dobré informace, vždy se včas přidal na stranu vítězů. Pokud se mu to hodilo spolupracoval s Janukovyčem, aby potom pomohl financovat Pravý sektor a „majdanskou“ revoluci proti němu.

V tom se nijak neliší od ostatních oligarchů, kteří Majdan rovněž masově podporovali, a po převratu za to obdrželi posty gubernátorů. Stejně jako gubernátor Dněpropetrovské oblasti Ihor Kolomojskij či gubernátor Doněcké oblasti Rinat Achmetov si i Porošenko vydržuje soukromou armádu, která se podílí na občanské válce na východě země.  V tomto smyslu je dostatečně „legitimizován“ i pro režiséry ukrajinské krize ze Západu.

Čtěte ZDE: Volby probíhají jen na západě Ukrajiny. Ve Slavjansku se tvrdě bojuje o každý dům. Oligarchové inscenují prokyjevské „spontánní“ demonstrace. Prázdné hlediště vydává ČT za zaplněný stadion

Čtěte ZDE: Za vším hledej peníze: Kdo je ukrajinský oligarcha Kolomojskyj a jeho soukromá armáda zabijáků? Syna amerického viceprezidenta Bidena má ve správní radě…

Teror „trestné výpravy“ nabírá na síle

Volební místnosti na východě sice zůstaly zavřené, ale o to větší drama se v nich mnohde odehrálo. Jejich civilní obránci nasazovali vlastní životy. Osudné se to mnohým stalo například ve městě Novoajdar, severně od východoukrajinského Luhanska. Tam Kolomojského „prapor Dněpr“ všechny neozbrojené obránce volebních místností bez milosti postřílel.

Bez ohledu na skončení „regulérních voleb“ kyjevští pučisté pokračují v „trestné výpravě“ proti nedávno vyhlášeným samostatným republikám na východě země. Kromě obklíčeného Slavjansku, kde stejně jako v Kramatorsku boje trvají už celý měsíc, se Národní garda a ukrajinské letectvo spolu s výsadkáři rozhodli zaútočit přímo na Doněck a zlomit odpor místních obyvatel.

Boje o Doněck

Nejtvrdší boje se rozpoutaly v pondělí o dopravní uzly, jako jsou letiště a nádraží, protože kyjevská armáda a Národní garda potřebují přisunout do města další jednotky, které by pomohly město ovládnout. Proti obráncům města proto nasadily stíhací a bombardovací letouny i bojové vrtulníky.

Podle očitých svědků se na letišti celé pondělí intenzivně bojovalo a to dokonce i v době, kdy nad přistávací plochou kroužila civilní letadla. Na město útočily i stíhací letouny Su-27. Na mnoha místech bylo slyšet výbuchy raket a palbu z těžkých zraní.

Trestná výprava vyústila stejně jako ve Slavjansku do vyvražďování civilního obyvatelstva pomocí raket a bombardování civilních čtvrtí. Obránci dostali formální „ultimátum“, aby se vzdali a odevzdali zbraně, ti to ovšem pochopitelně odmítli. Některé obytné čtvrti v Doněcku byly pak po následujícím bombardování zcela zničené a počet obětí se podle některých zdrojů počítá již nikoli na desítky, ale na stovky. Zraněných jsou tisíce. Akce se účastní i speciální oddíly výsadkářů a trestná komanda Pravého sektoru a Kolomojského jednotek „Dněpr“.

Armádní vrtulníky ostřelovaly i areál doněckého strojírenského závodu Točmaš. Počet obětí není znám. Ve městě byla vyřazena i mobilní telefonní síť. „Ukrajinští okupanti letadly a raketami bombardují Doněcké mezinárodní letiště a nasazují proti nám těžkou vojenskou techniku,“ konstatují orgány „Doněcké lidové republiky“ při svém volání o pomoc. Obrátili se s ním kromě jiného také na Ruskou federaci.

Čtěte ZDE: Doněcko a Luhansko jednají o vytvoření společného nového státního útvaru. Pučisté v Kyjevě stínují jednání. Rusko už možná ví, co dál. Západ jako vždycky čeká na Godota

Podivné ticho

Rusko však zatím k této výzvě mlčí. Ústy ministra zahraničí Sergeje Lavrova den před zahájením útoku na Doněck pouze varovalo, že „vystříhání se nepřátelství“ je jednou z podmínek, bez níž nebude možné se vrátit k formálnímu dialogu. Je však docela možné, že pučistická vláda a její američtí instruktoři a poradci si toto chování vysvětlili jako slabost a nyní zcela otevřeně útočí proti východoukrajinským městům. Rusko se pochopitelně nechce dát zatáhnout do občanské války v sousední zemi. Otázka ale zní, dokdy vydrží relativně nečinně přihlížet vraždění Rusů nedaleko svých hranic.

Překvapivé ztišení propagandistických útoků lze ovšem pozorovat také na Západě. Může jít samozřejmě jen o důsledek „propagandistického zatížení“ médií evropskými volbami a čekání na první kroky Petra Porošenka. Podobný důvod mohou mít i Rusové, s nimiž prý nový „kyjevský prezident“ umí mluvit. Nicméně lidé ve východních regionech dále umírají a „diplomatické ticho“, které se navazdory rachotu při bombardování jejich měst kolem nich rozprostírá, je přinejmenším podivné.

Bylo by samozřejmě krásné, kdyby situace směřovala k politickému řešení. Desítky či stovky hrobů na východě Ukrajiny, které stále přibývají, jsou však „hrozny hněvu“, mementem, které „smírné“ řešení už prakticky neumožňuje. „Nové Rusko“ je po vyhlášení samostatnosti nových republik a jejich spojení už realitou, stejně jako pokračující bombardování tohoto nového celku. Pokud existuje společný plán Washingtonu, Moskvy a Bruselu na ukončení této tragédie – jak tvrdí některé zasvěcené zdroje – vypadá zatím spíše jako hollywoodské sci-fi.

MMF jde na Ukrajině do války

Pepe Escobar( více o autorovi > )

11.5.2014

Měnitelé režimu v Kyjevě řádně poslechli a aplikovali nevyhnutelný úsporný balíček – od zvýšení daní a zmrazení penzí, po prudké, více než 50%, zvýšení cen zemního plynu vyhřívajícího ukrajinské domácnosti. „Ukrajinci“ nebudou letos v zimě schopni zaplatit své účty za teplo.

Předvídatelně není tato půjčka ve prospěch „Ukrajinců“. Kyjev je prakticky bankrot. Dluží od západních bank po Gazprom – kterému visí nejméně 2,7 miliard dolarů. Tato „půjčka“ půjde těmto věřitelům, nemluvě o tom, že 5 miliard dolarů je určených pro splátky – čeho jiného – předešlých úvěrů MMF. Rozumí se samo sebou, že spousta peněz skončí ve správných kapsách – v afghánském stylu – u stávající bandy oligarchů napojených na „Jacovu“ vládu v Kyjevě.

MMF již varoval, že Ukrajina je v krizi a může potřebovat navýšení 17 miliardové půjčky. Newspeak MMF to uvádí jako „významnou rekalibraci programu“. K tomu dojde, podle MMF, pokud Kyjev ztratí kontrolu nad východní a jižní Ukrajinou – což je již v běhu.

Východní Ukrajina je průmyslovým srdcem země – s nejvyšším GDP na hlavu a klíčovými továrnami a doly, většinou v regionu Doněck, který je silně zmobilizován proti neofašistickým na neonacisty napojeným měničům režimu v Kyjevě. Pokud bude současný zápalný stav pokračovat, znamená to, že jak průmyslové vývozy, tak daňové příjmy půjdou dolů.

Takže zde je recept MMF pro tlupu oligarchů – z nichž někteří aktivně financují bojůvky Pravého sektoru: Dokud čelíte lidové vzpouře na východní a jižní Ukrajině, uklidněte se; dostanete další peníze od MMF. Takový rychlokurz katastrofického kapitalismu.

Stoupenci pravičácké strany Pravý sektor protestují před ukrajinským parlamentem v Kyjevě 28. března 2014.

Chceme invazi

Mezitím se juvenilní zločinecká škola diplomacie Obamovy vláda drží plánu: tím je přimět Moskvu k „invazi“. Zisky by byly obrovské. Washington by jednou pro vždy zlikvidoval vynořující se strategické partnerství mezi EU, obzvláště Německem, a Ruskem, které je součástí další organické interakce mezi Evropou a Asií; udržel by Evropu po palcem Ameriky; a podpořil by Robocop NATO po jeho afghánském ponížení.

No, nejsou juvenilními zločinci pro nic za nic. Přesto však tento skvělý plán zapomíná na jeden klíčový komponent: dostatek kompetentních jednotek ochotných aplikovat návrhy Kyjeva. Měnitelé režimu rozpustili federální pořádkovou policii Berkut. Velká chyba – protože jsou to profíci; jsou nezaměstnaní; a nyní se se silnou nenávistí připojují k Ukrajincům upřednostňujícím federalizaci.

Ministerstvo pravdy dalo západním korporátním médiím scénář trvající na tom, aby byli označováni jako „pro-ruští separatisté“, zatímco ve skutečnosti jsou to ukrajinští federalisté. Nechtějí rozdělení. Nechtějí se připojit k Ruské federaci. To, co chtějí, je federalizace Ukrajiny, se silnými autonomními provinciemi.

Mezitím v Trubkostánu…

Washington se aktivně modlí, aby se konfrontace mezi EU a Ruskem na plynové frontě vymkla kontrole. Zemní plyn bude do r. 2050 tvořit 25% potřeb EU. Od r. 2011 je dodavatelem číslo 1 Rusko, před Norskem a Alžírem.

Byrokraty zamořená Evropská komise nyní zaměřuje své útoky na Gazprom a plynovod South Stream – jehož výstavba začne v červnu. EK trvá na tom, že již podepsaná dohoda mezi Ruskem a sedmi zeměmi EU porušuje zákony EU (jak je možné, že na to nepřišli dříve?). EK by ráda, aby se South Stream stal „evropským“ projektem, nikoliv projektem Gazpromu.

No, to závisí na spoustě opravdové diplomacie a vnitřní politice různých členských zemí EU. Například Estonsko a Litva závisí na Gazpromu ze 100%. Některé země, jako Itálie, dováží přes 80% své energie; další, jako Británie, pouze 40%.

Zaměstnanci stojí u rour pro plynovod South Stream v ocelárně OMK ve Vykse v Nižním Novgorodu, 15. dubna 2014

Je to jako by se EK náhle probudila ze své obvyklé apatie a rozhodla, že South Stream je politickým fotbalem. Günther Oettinger, energetický komisař EU, zatroubil na trubku konkurenčních zákonů EU nazvaných „třetí energetický balíček“ – což by si v podstatě vyžadovalo, aby Gazprom otevřel South Stream pro další dodavatele. Moskva podala stížnost u Světové obchodní organizace.

Striktní uplatnění nedávno splácaného zákona EU je jedna věc. Fakta na zemi jsou druhá. South Stream může stát až 16 miliard euro – ale bude vybudován, dokonce i kdyby měl být financován ruským státním rozpočtem.

Navíc Gazprom, jen v r. 2014, již podepsal další dohody s německými, italskými, rakouskými a švýcarskými partnery. Italská ENI a francouzská EDF jsou partnery od začátku. Německo, Itálie, Bulharsko, Maďarsko a Rakousko jsou do South Stream silně zapojeny. Není divu, že nikdo z nich není pro další sankce vůči Rusku.

Stejně jako u jakéhokoliv kroku EU s cílem najít nové zdroje dodávek je to proces, který by měl trvat roky – a součástí by měl být i ten nejlepší možný alternativní zdroj, Irán, za předpokladu, že bude letos podepsána jaderná dohoda P5+1. Další možný zdroj, Kazachstán, vyváží méně, než by mohl, a bude tomu tak i nadále, kvůli problémům s infrastrukturou.

Takže jsme zpět u ukrajinské tragédie. Moskva „invazi“ neprovede. Proč? Restrukturalizace MMF zdevastuje Ukrajinu více, než válka; většina Ukrajinců může nakonec Rusko prosit, aby pomohlo. Berlín si Moskvu znepřátelovat nebude. Takže rétorika Washingtonu o „izolování“ Ruska je jen tím, čím je: juvenilní kriminalitou.

Říši chaosu tedy nezbývá, než se modlit, aby se chaos rozšířil na celou Ukrajinu, a tím byla Moskvě odsávána energie. A to vše proto, že elita ve Washingtonu je naprosto vyděšená vynořující se mocností v Euroasii. A to ne jednou, ale dvěma – Ruskem a Čínou. A co hůř: strategicky provázanými. Ba nejhůř: usilujících o integraci Evropy a Asie. Takže si snadno představíte tlupu washingtonských zuřících staříků prskajících jako mladiství delikventi: „Nemám vás rád. Nechci s vámi mluvit. Chci, abyste zemřeli.“

Balancování na kraji propasti pokračuje: Obamův ministr Kerry se nervově hroutí. Rusko dalo jasně najevo, že své krajany před kyjevskými pučisty ochrání. Zeman mudruje. Co bude dál?

Václav Danda mapuje poslední vývoj na Ukrajině po kolapsu „Ženevských dohod“ a pevném postoji Ruska k pokusu kyjevských pučistů zlikvidovat hnutí odporu na východě země

Existuje spousta teorií o tom, co přesně způsobilo kolaps Sovětského svazu. Někteří říkají, že to byl Ronald Reagan a jeho program hvězdných válek. Další říkají, že to byla válka v Afghánistánu nebo polské odbory Solidarita. K dalším oblíbeným teoriím patří selhání sovětské ekonomiky, propad cen ropy, neschopnost vyrobit spotřební zboží, bažení mnoha lidí po svobodách a příjmech západního stylu, národní/etnické problémy, hypertrofující vojensko-průmyslový komplex, obrovská a zkorumpovaná byrokracie, zkorumpovanost KSSS a její nomenklatury, osobní vlastizrada Michaila Gorbačova, a mnoho dalších teorií.

How the Ukrainian crisis will eventually bring down the AngloZionist Empire vyšel 22. dubna 2014 na vineyardsaker.blogspot.co.uk. Překlad v ceně 860 Kč Zvědavec.

Video: Katastrofálne pomery v ukrajinskom parlamente

Ukrajinskí poslanci na zasadnutí parlamentu v Kyjeve

Kyjev 28. apríla (HSP/Foto:TASR)

Pomery v súčasnom Kyjevskom parlamente sú katastrofálne a nemajú s demokraciou nič spoločné

Legitimita ukrajinského parlamentu je spochybňovaná, odkedy prevzali moc v Kyjeve ozbrojenci z Majdanu. Jednak sa namieta neústavnosť zvrhnutia prezidenta Janukoviča z postu a neústavný stav pokračoval vymenovaním novej vlády a prijímaním nových zákonov.

Keď niektoré krajiny namietali nelegitímnosť  súčasného stavu, prívrženci novej kyjevskej vlády argumentovali tým, že v parlamente sedia poslanci zvolený v posledných voľbách. Opomenuli však skutočnosť, že časť poslancov z Janukovičovej strany regiónov zo strachu o život utiekla z Kyjeva. Tiež sa málo hovorí o tom, že mnohí poslanci, ktorí odmietali pristúpiť na nové pravidlá, boli vyhnaní, zastrašení alebo zbití priamo v budove parlamentu. Ich hlasovacie práva prevzali prívrženci súčasnej vlády a to tak, že majú ich hlasovacie karty, ktoré rozdajú svojim poslancom  a tí následné hlasujú aj za nich. Ako taká parlamentná fraška vyzerá si mažte pozrieť vo videu.

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=1TnvbFt4BoI

Co bude FBI dělat s ukradenými ukrajinskými aktivy?

Valentin Katasonov( více o autorovi > )

24.4.2014

Ukrajina je na pokraji obrovského krachu a sociálního konfliktu, a dokonce hladomoru. Ukrajina potřebuje peníze, aby zabránila totálnímu kolapsu ekonomiky. Samozřejmě, že Washington se o to, co se děje s ukrajinskou ekonomikou, zajímá pramálo; obává se o schopnost Ukrajiny zaplatit dluhy západním věřitelům. V současnosti je výše ukrajinského zahraničního dluhu odhadována na 145 miliard dolarů. Nikdo na západě nové úvěry Ukrajině poskytovat nechce. Částky uváděné v dolarech a eurech médii jsou pouhými „verbálními intervencemi“ ukrajinských politiků a západních představitelů.

Existují jasné známky toho, že ukrajinský bankovní sektor brzy zkolabuje. Národní banka Ukrajiny (NBU) probírá možnost záchrany komerčních bank způsobem, jakým to bylo učiněno na Kypru, tedy zkonfiskování účtů vkladatelů nebo násilná přeměna vkladatelů na bankovní „investory“ („akcionáře“). Kyjevský režim plánuje získat tímto způsobem miliardy dolarů; takováto nestoudná krádež by mohla zachránit několik bank, ale nemůže zachránit zemi před masivním krachem. Na to by byly potřeba desítky miliard dolarů.

Aby zaplatila své dluhy vůči zahraničním věřitelům, má pak Ukrajina pouze dva vlastní zdroje. Prvním je zprivatizování státního majetku, včetně přírodních zdrojů země. Druhým jsou zahraniční aktiva Ukrajiny.

Tudíž FBI a americké ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo financí se rozhodly, že pomohou Kyjevu využít druhý zdroj.

* * *

Ukrajinská zahraniční aktiva tvoří několik součástí. Hlavní jsou mezinárodní rezervy NBU. Ty od poloviny r. 2011 nepřetržitě klesaly (tehdy dosáhly rekordní úrovně 38 miliard dolarů). Dnes jsou na méně než 15 miliardách; tyto rezervy postačují na splácení dřívějších státních dluhů a na dluhovou službu do konce tohoto roku. Existují také soukromá zahraniční aktiva. Je dobře známo, že celkové ukrajinské přímé soukromé investice v zahraničí nedosahují ani 10 miliard dolarů; nicméně to jsou pouze přímé investice. Existují také portfoliové investice, půjčky, úvěry, prostředky na bankovních účtech a hotovost v cizí měně. Celkově činily na konci loňského roku všechny typy zahraničních aktiv více než 140 miliard dolarů. Tato částka se velikostí zhruba rovná celkovému zahraničnímu dluhu Ukrajiny. A asi 70% těchto aktiv je ve formě hotovosti a prostředků na účtech v zahraničních bankách – což jsou velmi likvidní formy aktiv.

Nicméně oficiální soukromá zahraniční aktiva Ukrajiny jsou pouhou špičkou ledovce. Hlavní část ukrajinských aktiv v zahraničí se vytvořila jako důsledek ilegálního vývozu kapitálu vysoce postavenými představiteli a oligarchy. Ta nejsou ve statistikách a platební bilanci NBU uvedena.

Vloni ukrajinská média uveřejnila žebříček 100 nejbohatších občanů Ukrajiny (Top-100). Aktiva této „vrcholové 100“ činila v r. 2012 130 miliard dolarů (80% GDP Ukrajiny). A zahraniční aktiva většiny oligarchů jsou větší, než jejich domácí aktiva. Nicméně tyto údaje prakticky nezohledňují prostředky na bankovních účtech oligarchů. Ty zůstávají zcela ve stínu.

V posledních letech vyšla na světlo boží nezdokumentovaná aktiva ukrajinských oligarchů a představitelů v různých daňových rájích. Jacenjuk, ve své touze odhalit „Janukovičův zločinný režim“, uvedl, že v letech jeho prezidentování bylo ze země vyvezeno do zahraničí 70 miliard dolarů. Nicméně pomlčel o tom, kolik toho bylo vyvezeno za Juščenka a Tymošenkové. Podle odhadů Tax Justice Network, amerického analytického centra, bylo z Ukrajiny od okamžiku jejího získání nezávislosti přesunuto do daňových rájů a zahraničí celkem 167 miliard dolarů. Tato částka je jen o trochu menší, než hrubý domácí produkt v r. 2012 a značně přesahuje velikost agregátního zahraničního dluhu země. Právě na tato zahraniční aktiva se kyjevský režim, spolu se svými mecenáši ve Washingtonu, soustřeďuje jako na potenciální zdroj pro vyřešení finanční a ekonomické krize Ukrajiny.

* * *

Mezinárodní zkušenosti s vracením zahraničních aktiv do jejich domoviny existují. V praktickém světě proběhly pokusy získat zpět peníze Saddama Husseina, Muammara Kaddáfího, Hosni Mubaraka, Francoise Duvaliera, Roberta Mugabeho a dalších. Takovéto operace téměř vždy používaly hesla „návrat ukradeného bohatství lidem“.

Pro takovéto operace existuje jistý protokol:

1. Schválení nezbytných zákonů v zemi-oběti umožňujících provedení operace a získání aktiv, jakož i podepsání dohod s dalšími zeměmi.
2. Hledání a nacházení aktiv.
3. Zmrazení aktiv.
4. Prokázání ilegálního původu aktiv.
5. Předložení programu pro použití získaných aktiv zemí-obětí.
6. Převod aktiv do země-oběti a realizace programu.

To je přibližně procedura popsaná v pokynech vytvořených Mezinárodním střediskem pro navracení aktiv (ICAR), Světovou bankou a dalšími organizacemi. Vlastně se to ale většinou do poslední fáze ani nedostane. Částečně je tomu tak proto, že je opravdu obtížné rozmotat komplikovaná schémata používaná pro vývoz aktiv ze zemí-obětí. Částečně je tomu tak proto, že západ, kde se aktiva nachází, má zájem na zmrazení těchto aktiv na co nejdelší možnou dobu, obzvláště v případě bankovních účtů. Tato strana věci je sotva kdy zmiňována. Ale nakonec jsou zmrazená aktiva, představující často miliardy dolarů, královským darem pro banku, kde se tyto prostředky nachází. Jakákoliv banka sní o klientech, kteří účet po otevření účtu nepoužívají.

Dokonce i když specialisté předloží nezbytné důkazy o ilegálním původu zahraničních aktiv, vláda země, kde jsou taková aktiva ukryta, s jejich okamžitým odmražením a návratem „lidu“ okradené země nepospíchá. Zdůvodnění země „ukrývající“ ilegální aktiva vypadá často nějak takto: pokud tato aktiva (peníze) vrátíme, budou prostě znovu ukradena. Můžeme je zemi-oběti převést pouze tehdy, existuje-li opodstatnění pro navrhované výdaje a mechanismy pro sledování použití peněz pro zamýšlené účely. USA používají takovéto formulace, aby u nich ukradená aktiva zůstala.

* * *

Při vyhodnocování pravděpodobnosti, že Ukrajina získá zpět byť jen malou část z desítek miliard dolarů, které byly ze země vyvedeny, je užitečné vzpomenout si na případ bývalého ukrajinského premiéra Pavla Lazarenka. Ten si odpykává trest v USA za praní špinavých peněz. Americký federální soud považoval peníze, které se nacházely na bankovních účtech otevřených na Lazarenkovo jméno v různých zemích za nezákonné. Částka byla odhadnuta na 1 miliardu dolarů, ale doposud nebylo prokázáno u všech účtů, že peníze na nich souvisí s bývalým premiérem, nebo že pochází z trestné činnosti. V současnosti to bylo nezpochybnitelně dokázáno pouze u prostředků ve výši 250 milionů dolarů. Od Lazarenkova zatčení v USA uběhlo 15 let, ale Ukrajina ještě nedostala ze zmrazených prostředků bývalého premiéra ani dolar. A nikdy nedostane…

Zkušenost Kazachstánu se spoluprací s Washingtonem vypadá trochu optimističtější. Astana byla schopna vypáčit z USA 84 milionů dolarů, ačkoliv experti odhadovali výši ilegálních aktiv kazachstánského původu v USA na mnoho miliard dolarů. Jak se říká, když už nešlo jinak, pustili aspoň něco…

Zkušenost Libye je rovněž zajímavá. Po svržení Kaddáfího byla rozjeta masivní kampaň s cílem najít aktiva patřící jemu osobně a jeho příbuzným a blízkým přátelům, v bankách v různých zemích. Média informovala o různých nálezech, představujících dohromady ne miliardy, ale desítky miliard dolarů. Nicméně do Libye se zatím nedostal ani jediný cent. Libyjský precedent je zajímavý v tom, že od samého prvopočátku agrese proti Libyi Washington hlasitě prohlašoval, že „diktátorova aktiva musí být navrácena lidem“. Když byla aktiva nalezena, bylo prohlášeno, že Libyjci dluží Washingtonu obrovské sumy peněz utracených Američany za nastolení demokracie v zemi. Má jít o americké výdaje na vedení vojenských operací, během kterých byly zabity tisíce libyjských civilistů. Někteří experti jsou přesvědčeni, že peníze Kaddáfího a dalších libyjských občanů budou prostě převedeny na účty amerického federálního rozpočtu. Je nanejvýš pravděpodobné, že stejný osud čeká ukrajinská aktiva, až je Američané najdou.

A další věc. Nedávné zatčení ukrajinského oligarchy Dmitro Firtaše je černou můrou pro celou ukrajinskou aristokracii s prostředky v zahraničí. Firtašovy zahraniční účty byly zkonfiskovány na základě toho, že peníze na nich jsou nezákonného původu, a v budoucnu mohou být použity pro splátky dluhů, které má Firtaš vůči západním bankám. Pokud něco zůstane, bude to použito na zaplacení zahraničních dluhů Ukrajiny vůči MMF a dalším „prioritním“ věřitelům. Lidé Ukrajiny nedostanou nic.

What Will the FBI Do with Stolen Ukrainian Assets? vyšel 22. dubna 2014 na Strategic Culture Foundation.

Ukrajinští vojáci zabiti za to, že odmítli střílet do vlastních lidí

Olga Šedrová( více o autorovi > )

30.4.2014

Armáda je do operace v Donbasu zapojena také. Záložáci se začali své povinnosti vyhýbat a dokonce přecházeli od počátku na druhou stranu. Například 11. dubna vojáci jednotky pro zvláštní operace SBU Alfa odmítli zaútočit na správní budovy v Doněcku a Lugansku, kterých se zmocnili místní lidé. Jeden velící důstojník řekl: „Budeme jednat v přísném souladu se zákonem. Naše jednotka je vytvořena pro osvobozování rukojmí a boj proti terorismu.“ 24. dubna tato jednotka odmítla bojovat, když probíhal další pokus zmocnit se budovy.

14. dubna vojáci 25. paradesantní brigády nasazení poblíž Slavjanku přešli na druhou stranu a přidali se k domobraně. Došlo ke vzpouře u 93. mechanizované brigády umístěné v Čerkasy v Dněpropetrovském regionu.

Záložáci povolaní do aktivní služby na 10 dní tvoří hlavní část personálu armády použitého pro potlačení protestů. Mobilizační plány selhaly, takže věkový limit pro povolání do aktivní služby byl zvýšen na 55 let. Zaměstnanci mají vykonávat práce záložáků dva týdny, ale jsou v aktivní službě drženi více než měsíc. Mnozí z nich ztratí práci a nemají žádné prostředky, jak se postarat o své rodiny. V některých jednotkách jsou tlačeni k podepsání kontraktů na dlouhodobou službu. V důsledku nedostatku peněz nejsou jejich podmínky každodenního života dobré, mnohokrát nedostanou ani potravinové dávky. Mnoho armádních jednotek účastnících se operace má základnu ve městě Izium v Charkovském regionu. Jsou případy rabování ze strany vojáků. Armáda často bere jídlo místním obyvatelům. Došlo k neúspěšnému pokusu obsadit Slavjansk, když ukrajinští vojáci ukradli veškeré jídlo na zátarasech domobrany. Ale Kyjev zavírá před potřebami své armády oči, stejně jako před potřebami lidí Donbasu. Úřady uvedly, že vojáci 25. brigády, kteří dali své zbraně „teroristům“ v Slavjansku, stanou před soudem. Předseda lustračního výboru řízeného ministrem junty Jegorem Sobolevem řekl, že každý velící důstojník z Alfy, který odmítl vykonat rozkazy během operace ve Slavjansku, bude propuštěn beze cti.

Když nedokázali přimět vlastní armádu střílet do lidí, používají dočasní vládci v Kyjevě a jejich poskoci, jako například Kolomojsky, k akcím proti protestům neonacistické síly Pravého sektoru. Ty zahájily palbu na vojáky 93. brigády během vzpoury. Andrej Kiselev, mladý odvedenec přiřazený k 25. paradesantní brigádě, byl zabit bojůvkami Pravého sektoru na letišti v Dněpropetrovsku. Jeho vražda je skutečnou tragédií. Podle formální verze byl však vyděšen po náhodném výstřelu do země. Protože se bál, že bude za tento náhodný výstřel popotahován, spáchal sebevraždu. Ale předtím zavolal rodičům, aby jim řekl, že bude zabit za odmítnutí střílet do lidí. Nyní chtějí rodiče spravedlnost, ale jsou pronásledování tajnými službami, vojenskými prokurátory a armádou.

Kolik vojáků musí být zabito, aby armáda zlikvidovala vlastní občany, jejichž jediným proviněním je, že odmítli podpořit puč a politiku nových vládců s cílem diskriminovat Rusy? Když ztratila podporu armády, může se kyjevská junta spoléhat pouze na neonacistické zločince.

Budou toto západní loutkovodiči junty vykreslovat jako příklad demokracie?

Poznámka editora

Původní titulek článku zněl Ukrajinští vojáci zabiti neonacisty za to, že odmítli střílet do vlastních lidí. Vypustil jsem ty neonacisty, i když se v článku přímo hovoří o tom, že Kiselev byl zabit Pravým sektorem. Nevím, lze-li označit Pravý sektor za neonacisty. Pro-ruské zdroje to tak dělají, ale já jsem poslední dobou na ty nálepky opatrný, ať jdou z kterékoliv strany.

Podkarpatská Rus a ČSR

Článek z listopadu 2008

Vasil Rusnak( více o autorovi > )

28.4.2014

Jenže jako naschvál ze severního Uralu přitáhly hordy maďarských kočovníků, kteří knížete Laborce přímo na řece Laborec chytili a zabili, usadili se velmi komfortně v údolí Tisy a Dunaje a řídili tady všechny dějiny skoro tisíc let. Roku 1241 utrpěla Evropa další nápor tataro-mongolského útlaku. Tentokrát právě Rusíni hrudí svou zadrželi Asiaty, hájili přece evropsko-atlantickou civilizaci. Nato by si NATO mělo vzpomenout… Aspoň pomníček kdyby byl! Z plastů, dnes je to levné…

V ranném středověku tam přišli Taliáni Drugety a přestavěli chrámy s freskami a tvrze na gotický vkus. Celá století maďarsko-italská šlechta jen intrikovala, zrazovala, trávila a věznila blízké i vzdálené příbuzné. Sjednotila se pouze, když potřebovala došlápnout na příliš si dovolující lůzu.

V těch dobách Rusínům bylo úplně fuk komu se klanět. Ať už společně se Slováky a Maďary Vladislavu II Jagelonskému či Ferdinandu I Habsburskému. Namísto nastolení jediné habsburské národnosti, vlády se zabývaly třicetiletými válkami o čtvereční míle a o poddané duše. Národnost se objevila až s epochou osvícenství. Roku 1777 Marie Terezie nařídila učit děti svých věrných na školách v rodné řeči.

S nacionalismem se střetli Rusíni až o „jaře národů“ ve krvavých revolucích 1848-49. Jako první o zájmech svého národa promluvili Maďaři. S asijskou úporností se rozhodli ukázat světu Velké Maďarsko ve vší demografické kráse. A Rusíny začali překovávat na Maďary, a to po celé další století. Když Rakousko požádalo cara o bratrskou pomoc při potlačení Budapešťského jara, které se vydalo cestou demokracie, táhla přes Dukelský průsmyk ruská vojska. A ukázalo se, že okupanti i Rusíni se mezi sebou domluví, a co horší, ještě i sympatizují! To byl přestupek…

Maďarizace Rusínů dostihla svého vrcholu před 1. sv. válkou. Roku 1913 v Maramorošské Sihotě Maďaři soudili 94 vesničanů od 17 do 64 let za vlastizradu – konvertovali totiž z řecko-katolického náboženství na pravoslaví. Cíl oni měli geopolitický – připojení k Rusku! Vůdcem russischer Bande byl pravoslavný kněz Alexej Kabal´uk. Byli to romantické časy. Na obranu povstalců přijelo 17 advokátů, placených zednáři z Budapešti, z Trenčína se objevil top-právník Juraj Janoška, ve Vídni vystoupil poslanec Václav Klofáč, Čech. Avšak přesvědčivým důkazem posloužila bible vytištěná – v Moskvě!! 33 z nich dostalo 37 let vězení.

Jenže po válce v Rusku zvítězili bolševici a Rusíni se pootočili k západu. Podporoval je v tom Masaryk. Jak by taky ne, získat takový strategický kousek – klín mezi nepříliš přátelským Polskem a Maďarskem táhnul se až k bratrskému Rumunsku.

Podle Saint-Germainské i Trianonské smlouvy Rusíni připadli Čechům, do křesla gubernátora zasedl Američan Žatkovič, čeští úředníci zakládali státní úřady, v ruském amatérském divadle hostovaly i hvězdy Moskevského Uměleckého divadla, zatímco ještě ne filmový herec Jan Marvan makal na poště v Užhorodě a dojatý „československým Tahiti“ Ivan Olbracht psal klasický román „Nikola Šuhaj loupežník“. Židé půjčovali Rusínům peníze, šili moderní kalhoty, uspokojovali životní potřeby obyvatelstva v slivovici a současně utvrzovali víru zapomenutých hassidských menšin. Romové, tehdy zvaní ještě Cikání, jezdili s táborem, hádali karty, hráli na housle, dělali saman, ba i kradli a pyšnili se svým juristou a politikem Pavlem Ciberle. Ruští inženýři, emigranti z velké imperie, stavěli pro Rusíny kanály, mosty a elektrárny. Babička ruské revoluce Jekatěrina Breško-Breškovskaja zvyšovala politickou úroveň kraje svou „Karpatoruskou dělnickou stranou“ a zaopatřila vším nezbytným studenty množství nevídaného (100). Inteligenti z Haliče, uprchlíci ze surového Polska, horlivě převychovávali Rusíny na Ukrajince. Dokonce i Maďaři dočasně pozapomněli snít o slávě vlasti a pokusili se být užitečnými členy pestré podkarpatské společnosti.

Idyla brzo začala se kazit. Praha dočista zapomněla na autonomii. Navíc ještě ministr Beneš neobezřetně namítnul, že Rusíni jsou kulturně zaostalí a politicky nedozrálí a ke všemu jejich jurista je Cikán! Přímo na zasedání vlády v Praze byl zatčen Brody, hlava Podkarpatské Rusi.

Nový prezident Vološin po východu z německého konsulátu zakázal všechny politické strany, kromě té své a kromě fašistické, založil koncentrák „Dumen“, kam posadil své bývalé přátele ať už ruské, tak i rusínské. 92,5% nadšených voličů vhodilo do urny jednotnou kandidátku. Baťka Vološin se obrátil k strejdovi Adolfu s prosbou o přijetí do Rajchu a 15. března 1939 pro jistotu vyhlásil nezávislost „Karpatské Ukrajiny“. Ale večer v budově Chustského gymnázia (sídlo vlády) se objevil maďarský oficír a pravil : „Kdo je tu dočasně, lezte ven!“ Vůdce daroval pochybný ukrajinský Piémont věrnějším Maďarům…

Během okupace režimem Horthyho, na „Karpatském území“ aktivně fungovala Podkarpatská Společnost Věd, Svaz maďarsko-ruských spisovatelů, Svaz maďarsko-ruských umělců, Maďarsko-ruské divadlo. Na ruském a rusínském jazyce se vydávaly kalendáře, učebnice, beletrie. Místní škola malířská dosáhla během války (!) svého vrcholu : Kondratovič, Manajlo, Erdelí, Kocka, Šoltes, Bokšáj – to jsou jména!

Ovšem, chytili i ruské špiony. V dubnu 1944 soud ve hrůzoslavné Maramorošské Sihotě odsoudil k smrti zastřelením 33 rusínských studentů. Avšak rudé podzemí se připravilo k příchodu Rudé armády a jakmile se objevila, svezlo do Mukačeva delegáty na první a poslední sjezd národních komitétů. A tak, 25. listopadu 1944 na území suverénního Československa, pod ochranou armády, 600 delegátů vesele přijalo manifest o obnovení jednoty Zakarpatské Ukrajiny se Sovětskou – obnovení toho, co nikdy neexistovalo. Jdou řeči i o tom, že tato tragická opereta byla uplácána kulturními pracovníky ukrajinské fronty Lvem Mechlisem a Leonidem Brežněvem. Aj NKVD.

Blahorodná emigrantská vláda ČSR byla postavena před hotový fakt. Vychytralý komisař Molotov a nešťastný premiér Fierlinger podepsali Smlouvu o předání. – „Rusínský Mnichov!“ „O nás bez nás!“ Nejsou to báchorky pro školní dítka. Podkarpatská Rus, kterou Češi dostali jen tak, se stala výměnnou mincí ve velké hře. Rusíny prodali… Šlo o deportaci sudetských Němců. Bez podpory otce národů Stalina přestěhovat viníky války nešlo. V srpnu 1945 už President Beneš podepsal antikonstituční dekret č. 60, zbavující podkarpatské Rusíny a Židy státní příslušnosti ČSR. Potom sběratel ukrajinských zemí Stalin rovněž zbavil Rusíny své národnosti a všem nařídil nazývat se Ukrajinci.

Život Zakarpatí v době sovětské byl růžovou kopií života kteréhokoliv sovětského nebo československého kraje. Jak ČSR za první republiky, tak i SSSR za budování komunismu, nově získaným guberniím chtěli ukázat své samé dobré lidské črty. Obzvlášť kladným se jevilo, když občané tancují a pějí. Chóristů a tanečníků na obou stranách hranic bylo jako máku. Připočítejte k nim ty, kteří byli nuceni se koukat a poslouchat, a máte celý národ. Mizerná část obyvatel, která nechtěla se účastnit lidového plesání, šla do lágru v Kirovské oblasti nebo do Jáchymova. O přestávkách mezi koncerty Rusíni, chci říct zakarpatští Ukrajinci, stavěli plynovod Urengoj-Užhorod, čtvrtě paneláků, ba i solidní soukromé vily na státem přidělených maličkých parcelách.

Zato v každé vesnici, málem v sousedství každého, vznikal závodek, který dával obyvatelstvu práci, silnicí a elektřinu. Nejčastěji to byla filiálka vzdáleného podniku na výrobu součástek od nějakých velmi užitečných raket nebo radarů, jehož vedení si zde postavilo domek s koupáním a ruskou parou a jezdilo sem v létě jako turisté. Dnes bychom řekli „budování infrastruktury s použitím státních investic“. Je fakt, a to je škoda, že tak vysoké investice Rusíni nikdy neviděli a sotva ještě kdy uvidí.

V srpnu 1991 nezdařený moskevský puč staré gardy zahájil celou sérii „nezávislosti“. Z Ukrajinské Sovětské Socialistické Republiky vylezla a vlastními křídly začala mávat svobodná Ukrajina. Bývalí ideologičtí pracovníci Zakarpatí hbitě se překvalifikovali na ukrajinské nacionalisty a okamžitě vyhlásili ideologickou válku Rusínům. A nejenom ideologickou. Už v polovině 90. let většina aktivistů rusínského původu byla donucena emigrovat. Ještě dále osud zavál známé Rusíny, jak Michal Tomčanyj, Ivan Turjanica, Ivan Pop. Ten poslední byl nejnebezpečnější, vymyslel a vyrobil bombu, terorista…! Pravda, pouze politickou, totiž Encyklopedii Podkarpatské Rusi. A české úřady mu daly útulek v jejich mírumilovné zemi.

Došlo však i ke zmatkům. Například při referendu 1991 velmi mladá SBU (Služba Bezpečnosti Ukrajiny) nedokázala ochránit Rusíny, jako tomu bylo roku 1944 v Mukačevě. Neokrouženi namířenými automaty, voliči ze 78% měli tu drzost, že odhlasovali Zakarpatí jako autonomní území. Novostará vrchnost v Kyjevě si ulehčeně oddechla. Jako ve všech referendech, za kulisami jde boj o formulaci. Bývalí straničtí bojovníci přemluvili nezkušené rusínské politiky nepoužívat zastaralé slovo „autonomie“, nýbrž samospráva. Po referendu jim po pansky vysvětlili, že v demokracii každá oblast jednotné země svoji samosprávu automaticky má! Tak co chceš, ty vole?

Rusíni s evropským chápáním práva si nedovolili spustit krveprolití po příkladu muslimských horalů – Kosováků, či Osetinců s Abcházci. I nejradikálnější „separatisté“ – otec Dimitrij a poslanec Ladislav Lecovič – nejvýš pomýšlí na civilizovaný rozvod po československu, ne na ozbrojený boj, a ještě těší se nadějí, že Evropa na ně nezapomene.

Ale SBU nabírá na síle a bdí, šije na Rusíny nový politický proces. Škoda jen, že Maramorošska Sihoť zůstala v Rumunsku, takže bude nutno vláčet lidi na výslech do budovy bývalého KGB v Užhorodu. Speciální služby se běžně usazují na adrese předešlého kolegy. Aspoň není nutné váčet archivy jinam. Otec Dimitrij dokonce tvrdí, že jeho spis v KGB za podezření ze separatismu z doby sovětské dosud nikdo neuzavřel. SBU stačilo otevřít ten staronový. Druhý rusínský lídr Evžen Župan přímo obviňuje Ukrajinu v diskriminaci svého národa a zkreslování jeho historie.

31. října 2008 SBU, nebo lidi, kteří se za něj vydávají, napadli Chrám Nanebevzetí Páně v Užhorodu, rozbili dveře, devastovali vnitřek chrámu a zničili fotoaparát novináře. To byl jenom začátek. Pokračování – včera, dnes a zítra. Co vy na to, znamenití čeští profesionálové, bojovníci za lidská práva? Kde spíte či pivo pijete? Občane Havle, auu! Neodcházejte!

Nezávislost Zakarpatí

24.4.2014. – Několik tiskových agentur oznámilo, že Zakarpatská oblast Ukrajiny se chystá vyhlásit založení samostatné republiky. Portál „Nové Zakarpatí“ oznámil, že tento den nebyl vybrán náhodně. Prohlášení se má údajně shodovat se dnem narozenin Alexandra Duchnoviče, jednoho ze zakladatelů rusínského hnutí na Ukrajině.

Rusíni – kdysi jedna z největších etnických skupin v zemi – chtějí vytvořit svůj vlastní nezávislý stát. Dnešní vláda prostě neuznává původní obyvatele Zakarpatí – pro ni jsou to obyčejní Ukrajinci. Občané Zakarpatí zásadně nesouhlasí s touto pozicí.

„Člověk, který nedokáže slepit 3-4 slova do ukrajinské věty, ale mluví po našem, rusínsky – takový člověk je pokládán za Ukrajince. To, myslím, není správné,” – tvrdí Pavel, obyvatel Zakarpatí.

Rusíni patří k nejstarší skupině východo-slovanského obyvatelstva Zakarpatí. Ve 2. století našeho letopočtu, první osadníci – předkové dnešních Rusínů – se usazují na tomto území. Od 6. století, země rusínů byly pod botou Avarů – kočovníků ze Střední Asie, v 8. se dostaly do vlivu Velké Moravy, prvního západo-slovanského státu.

Úpadek rusínské kultury začal v roce 903: území zakarpatského národa zachvátili Maďaři. Více jak 1000 let trvala jejich, a později rakousko-uherská nadvláda. Násilná asimilace s občany Rakouska-Uherska donutila Rusíny opouštět rodnou zem: někteří se přestěhovali do autonomní provincie Srbska, Vojvodiny, jiní emigrovali do Spojených států.

Etnické území Rusínů se stávalo menší a menší: jen v letech od 1810 do 1880 se počet obcí snížil téměř dvakrát. Asi 20.000 představitelů národa zahynulo v rakousko-uherských koncentračních táborech během První světové války. V době vstupu do Ukrajinské SSR v roce 1945, žilo v Zakarpatí 400 tisíc Rusínů – dnes je jich tam jen 10.000.

„Při výstupu z Rakousko-Uherska a vstupu do Čech, bylo nás napočítáno 400 tisíc, ale dnes jen 10 tisíc. Tážu se tedy ukrajinské vlády: kam se poděli všichni Rusíni,” – bouří se Pavel.

Je samozřejmé, že 390.000 příslušníků této menšiny nezmizelo z povrchu zemského – mnoho lidí prostě zapomenulo, kým ve skutečnosti jsou. Oživit národní vědomí lze však pouze v zemi, která uznává právo Rusínů na sebeurčení. Slyšíme, že moderní Ukrajina není připravena ji poskytnout. To nám ponechává dvě možnosti: buď hledat podporu jiné země, nebo vytvořit samostatný rusínský stát.

„Rusíni jsou nepochybně jiný národ, než Ukrajinci. Jako jméno zachovali si svůj starověký ethnonym Rusíni, jak se říkalo všem obyvatelům tehdejšího ruského státu – Kyjevská Rus. Je fakt, že při jakékoliv změně politického klimatu, vidíme nárůst rusínské identity,” – vysvětluje docent z Jižní federální univerzity Eduard Popov.

Předchozí sprcha byla v roce 1991. Při zhroucení Sovětského svazu se snažili Rusíni vyhlásit nezávislost svého státu: asi 80% obyvatel regionu hlasovalo v referendu pro širokou autonomii. Ale vláda výsledky hlasování nebrala v úvahu. Existují důvody, říkají odborníci.

„Když se podíváte na mapu Zakarpatí, vidíte, že tato oblast má nejen výhodnou, ale i jedinečnou pozici,” – pokračuje Eduard Popov. – „V krátkém pohraničním území, Zakarpatí je ohraničeno čtyřmi státy: Polsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Tato oblast je strategická z hlediska přepravy různých zdrojů energie, zejména plynu a elektřiny”.

Nová ukrajinská vláda je rozhodnuta dělat vše, aby nepřišla o tuto oblast. I přes to, Rusíni mají úmysl dále hájit právo na sebeurčení – vytvoření státu Zakarpatská Ukrajina. Mohou jej vyhlásit v blízké budoucnosti.