Populární darwinista otevřel „Pandořinu skříňku“: Je civilizované potratit dítě s vrozenou poruchou?

23. 8. 2014

Karel Trnka se pozastavuje nad některými pozoruhodnými závěry moderního náboženství, které se kdoví proč nazývá vědou, a pokládá závažné otázky nejen o stáří našeho světa

Richard Dawkins, „populární“ darwinista a jedna z vůdčích osobností „Nového ateismu“, se v poslední době rád vyjadřuje k morálním a etickým otázkám. Je velmi oblíbený, především u mladé generace. Bodejť by nebyl, když káže proti „zlému a nemorálnímu“ náboženství, což je ovšem trend současné doby. A proto je, přirozeně, také často zván do médií; zejména v případech, jedná-li se o neexistující spor „náboženství versus věda“. Darwinismus totiž není věda, ale náboženství. A Richard Dawkins není vědec, ale kazatel moderní doby. A eugenika, jak se zdá, také nepatří dávné minulosti.

Na sociální síti Twitter tentokrát rozvířil vody tématem potratů. Jedné své přívrženkyni odpověděl, že je naprosto civilizované, když matka vědomě potratí dítě nemocné Downovým syndromem. Nejen, že tím (pochopitelně) pobouřil mnoho svých fanoušků, z nichž někteří mají například sourozence s dotyčnou poruchou, ale současně i nechtěně pootevřel dvířka „Pandořiny skříňky“ darwinismu a probudil tak staré, nebezpečné otázky. Pojďme se tedy ptát!

Dvojí pojetí „civilizovanosti“

„Irsko je civilizovaná země, až na tuto jedinou věc,“ narážel Dawkins na nedávný případ ženy, která otěhotněla v důsledku znásilnění a potrat jí nebyl umožněn (v Irsku je zakázán). „A to jsem si myslel, že katolická církev ztratila svůj vliv, “ pokračoval v kritice ve svém příspěvku na sociální síti Twitter. Krátce na to obdržel odpověď od jedné své přívrženkyně: „994 dětí s Downovým syndromem bylo záměrně zabito potratem v Anglii a Walesu v roce 2012. Je toto civilizované?“ A jak Dawkins reagoval?

Vždy jde především o nenarozeného člověka. On se k tomu však vyjádřit nemůže. Spousta lidí žije velmi produktivní život i s touto poruchou… Jenže dle Dawkinse a mnohých dalších je civilizovanější, když se na svět dostávají pouze „zdraví“ jedinci – přičemž o tom, co je zdravé, rozhodují samozřejmě Oni…

„Ano, je to velmi civilizované. Takové plody mohou být diagnostikované ještě předtím, než mají lidské pocity,“ konstatoval cynicky. „Upřímně řečeno, nevím, co bych dělala, kdybych byla těhotná s dítětem, které má Downův syndrom. Skutečné etické dilema, “ komentovala diskuzi jiná žena. Dawkins měl však i pro ní rozhřešení: „Potratit a zkusit znovu. Bylo by nemorální, přivést takové dítě na svět, když máte na výběr.“

Jak je patrné, Richard Dawkins je přesvědčen, že ví, co je morální, a co ne. Kromě flagrantní lidské pýchy je však z jeho komentáře cítit ještě odér znovuobjeveného cynického pragmatismu. Je to zárodek toho, co dovedlo ospravedlnit myšlenky eugeniky. Neboť: Vycházíme-li z jeho postojů, že člověk je jen živočich, který je dílem nahodilých a sebe-organizujících procesů, pak nemohou existovat ani vyšší morální principy. Posvátnost života se vytratila spolu s duší a je nahrazena okleštěným mechanickým, „supermarketovým“ přístupem ke světu aneb – ‚když něco nefunguje, mám právo na reklamaci‘. Toto je „civilizovanost“ v pojetí pana Dawkinse.

(Ne)přirozený výběr

Tyto „morální“ hodnoty zastávají darwinismem ovlivnění lidé, i když z principu nejde ve skutečnosti ani o pravé hodnoty, protože ty přetrvávají. Mají esenciální charakteristiku a nejsou – stejně jako tělo – pouhou formou. Snaha vysvětlit morální principy bez přítomnosti Boha je stejně marná jako pokoušet se uchopit vzduch – zkrátka to nejde! Civilizovanost v křesťanském pojetí je naopak aktivní pomoc bližnímu svému, a to zejména těm potřebným.

A jak se říká: Jsme doma! Vůbec nejde o vědecký pragmatismus. Pokaždé se dostaneme k jedinému bodu: Člověk zkrátka nechce mít nad sebou žádnou vyšší autoritu. „Dělej, co ty chceš, ať je to cele zákon,“ praví krédo jednoho z největších satanistů 20. století, Aleistera Crowleyho.

Vždy jde především o nenarozeného člověka. On se k tomu však vyjádřit nemůže. Spousta lidí žije velmi produktivní život i s touto poruchou… Jenže dle Dawkinse a mnohých dalších je civilizovanější, když se na svět dostávají pouze „zdraví“ jedinci – přičemž o tom, co je zdravé, rozhodují samozřejmě Oni, majitelé nového „evangelia“ takzvaného Dobra. Žijeme přece „v době, kdy si můžeme vybrat“. Ostatní mají holt smůlu. Neprošli (ne)přirozeným výběrem.

Otázka pro darwinisty: Zabili byste tříleté dítě? Ne? A co kdyby bylo o 2 roky a 11 měsíců mladší? Změnilo by to něco?

Nechtěné doznání slavného „vědce“

Richard Dawkins je známý svou ostrou kritikou náboženství (a věřících) – zejména křesťanství. Jeho výroky jsou pak nechtěným doznáním toho, že nejde o pragmatický vědecký postoj, nýbrž – ostatně jako vždy – o to, nemít nad sebou žádnou vyšší autoritu. Je opravdu úsměvné, jak často si tento pán protiřečí.

„Je absolutně v pořádku říct, potkáte-li člověka, který nevěří (všimněte si výrazu „nevěří“) v evoluci, že ten člověk je ignorant, stupidní nebo šílený (nebo zkažený, ale raději bych tuto možnost nebral v úvahu),“ prohlásil kdysi Dawkins. Takže tedy „nevíra“ v evoluci dělá z člověka hlupáka. Zajímavý poznatek. Pojďme dále…

Populární vědec tedy nevylučuje možnost, že byl život stvořen. Přirozeně, jestliže my jsme se nevyvinuli z kamene, pak se tak museli vyvinout mimozemšťané, kteří nás vytvořili. Protože: Kdo by pak stvořil je? Další mimozemšťané? A ty další mimozemšťané? Tady něco nehraje…

Dawkins rovněž „definoval“ víru: „Víra je obrovská záminka, obrovská výmluva pro to, abychom se vyhýbali potřebě myslet a zkoumat důkazy. Víra existuje, jestliže nemáme dostatek důkazů.“ Vycházíme-li z této mainstreamové definice víry, pak se Dawkins právě nechtěně udal, že evoluce nemá dostatek důkazů (viz předchozí citát). K tomu se však dostaneme později. Mezitím se podívejme na to, co je doopravdy víra. Je to pravý opak! Skutečnou víru je možné přirovnat k situaci padajícího muže; ten si je vědom toho, jestliže padá, že pod ním musí patrně být země. Nepotřebuje se podívat, jelikož to zkrátka ví. Je to důsledek hlubokého pochopení probíhající reality. Kromě toho: Myšlení není „vědecký proces“. Je tomu právě naopak. „Věda“ je zcela neutrální; měla by být „objektivní“.

Čtěte ZDE: Evoluce a její absurdní závěry: Je to skutečně věda, či se jedná o víru? Nepodněcuje k rasismu? A kdo je garantem dobra a zla?

Cokoliv, i mimozemšťani, jen ne Bůh!

To, že nejde, v případě pana Dawkinse, o pragmatický vědecký postoj, je patrné z rozhovoru, který proběhl v závěru dokumentu „Expelled: No Intelligence Allowed.

„Co si myslíte o možnosti, že by teorie o „inteligentním designu“ mohla přinést odpovědi k mnoha záhadám v genetice či v evoluci? “ Zeptal se Ben Stein, autor a průvodce dokumentu.

„Dobrá tedy, mohlo by to být nějak takto: Kdysi dávno se někde ve vesmíru vyvinula civilizace, pravděpodobně darwinistickým způsobem, na technologicky vyspělou úroveň a vytvořili život, který také zaseli na této planetě.  Je to velice zajímavá možnost. A jestliže se podíváme do biochemie, molekulární biologie, můžeme nalézt něco jako podpis designera,“ přiznal Dawkins.

Populární vědec tedy nevylučuje možnost, že byl život stvořen. Přirozeně, jestliže my jsme se nevyvinuli z kamene, pak se tak museli vyvinout mimozemšťané, kteří nás vytvořili. Protože: Kdo by pak stvořil je? Další mimozemšťané? A ty další mimozemšťané? Tady něco nehraje… Podstatnější je však otázka: Když to mohli udělat mimozemšťané, proč by to nesvedl Bůh? To je ale zkrátka nemyslitelné! Doslova tabu!

„Bůh Starého zákona je pravděpodobně nejvíce nepříjemná postava v celé beletrii: žárlivý, a ještě na to hrdý; malicherný, nespravedlivý, nelítostný manipulátor; pomstychtivý, krvežíznivý, misogynní, homofobní, rasistický, genocidní, morový, megalomanský, sadomasochistický, svévolně zlomyslný tyran,“ píše Dawkins ve své knize Boží blud.

A jak se říká: Jsme doma! Vůbec nejde o vědecký pragmatismus. Pokaždé se dostaneme k jedinému bodu: Člověk zkrátka nechce mít nad sebou žádnou vyšší autoritu. „Dělej, co ty chceš, ať je to cele zákon,“ praví krédo jednoho z největších satanistů 20. století, Aleistera Crowleyho. Slovy Richarda Dawkinse je však „stupidní, ignorantské či šílené (nesmíme zapomenout na zkažené)“ věřit v Boha, zatímco mimozemšťané jsou zcela myslitelnou odpovědí na základní lidské otázky. Také vidíte to pokrytectví?

Pro evoluci neexistují důkazy

Je potřeba si říci na rovinu: Neexistuje jediný vědecký důkaz potvrzující evoluci. A také je už 21. století; jestliže něčemu nerozumíme, neznamená to, že je za to zodpovědná evoluce. Ostatně: Darwin se v 19. století domníval, že čím jdeme níže (do mikrosvěta), tím jsou věci jednodušší. Ono je to ale zcela naopak! Moderní věda dokázala, že jediná živá buňka představuje v podstatě neskutečně organizovanou a komplikovanou továrnu.

Pojďme si shrnout některé podstatné teze týkající se evoluce:

1) Jakýkoliv archeologický nález „přechodných článků“ nelze počítat jako důkaz pro cokoliv. Proč? Nelze zkrátka určit, že existuje jakákoliv návaznost z předchozího druhu na ten nalezený, a už vůbec nelze určit, zda nalezený druh měl děti stejného druhu. A i kdybychom tomu věnovali poctivé studium, zjistíme, že veškeré nalezené přechodné články patří buď dávno vyhynulým živočišným druhům, které nijak nenavazují na jeden či druhý konkrétní druh; nebo jde o stále žijící druhy a nebo prostě o podvrhy.

2) Zato se nikdo nezabývá těmito „hochy“. O nefilech (nephilim) také hovoří kniha Henochova. Studie dokázaly, že tyto nalezené lebky nejsou lidského původu.

 

 

A nikoho z „vědců“ zdá se nevzrušují ani draci. Vědec Mark Armitage objevil měkkou tkáň na rohu Triceratopse, což naznačuje, že se „dinosauři“ potulovali po zemi ještě před pár tisíci lety. Jeho objev byl rovněž publikován v recenzovaném vědeckém časopise. Armitage se domnívá, že tento nález ukazuje na to, že Země je pouze 6000 let stará. Slovo dinosaurus vzniklo až v 19. století. Předtím však existovali draci. Přemýšlel někdo nad tím, odkud draci pocházejí? Proč má mnoho kultur legendy o dracích? Proč měli Číňané v roce 1611 před Kristem krmiče draků?

3) Jediné, co stále pozorujeme, potvrzuje biblickou kreacionistickou pravdu: Každý živočich má potomky dle svého druhu. Za dlouhá staletí šlechtění zvířat jsme vědeckou metodou zjistili, že DNA má své limity. Zjednodušeně řečeno: Nelze vyšlechtit koně, který předežene Porsche. Pes je stále pes, ať už jorkšír nebo doga.

4) Takzvané rudimenty dokazují jediné, a to neznalost vědců. Znovu platí teze: Nerozumím-li k čemu je ten či onen orgán, neznamená to, že je to pozůstatek evoluce. Kdepak! Mnoho rudimentů je dávno vyvráceno.

5) Evoluce odporuje mnoha fyzikálním a biologickým zákonům. Kupříkladu mendelovým zákonům dědičnosti. Každý zná ten poprask, když se mladé rodině narodí černé dítě. Často se stává, že jisté geny od předků se znovuobjeví v následujících generacích. Jestliže byl váš dědeček afrického původu, existuje reálná možnost, že vaše dítě bude černé.

6) Žádná datovací metoda není přesná. Kromě toho, existuje více datovacích metod, které ukazují na to, že je země ve skutečnosti mladá.

7) Žádný experiment ještě nedokázal, že je možné, aby vznikla živá buňka z něčeho neživého. Ale to není podstatné; důležité je, že žádný experiment něco takového ani dokázat nemůže! Proč? To je jednoduché: Je totiž navrhnut a řízen člověkem. Jediné, co by pak vědci dokázali, je to, že je potřeba inteligence, aby mohl být stvořen život.

Víra, nikoliv věda. Kazatelé, nikoliv vědci

A jak je to s těmi důkazy? Situaci vtipně ilustruje video, kde se dožadovali po Dawkinsovi, aby vyjmenoval jednu, jedinou zaznamenanou benefitní mutaci u organismů. Nezvládl to.

Richard Dawkins je jednou z osobností „Nového ateismu“, který je typický silnou kritikou vůči náboženství. To je pozoruhodné, neboť nejen z Dawkinsových vlastních slov vyplývá, že kdo „nevěří“ (v evoluci) je „stupidní šílenec“. Jak lze ale věřit něčemu, co ani nemá regulérní vědecké základy? Evoluce je dům z karet: Stojí na komplikované souhře náhod a podmínek natolik specifických a pohádkových, že by bylo bezmála zázrakem, aby se mohla vůbec udát.

Proč se o tomto temném náboženství (na rozdíl od toho pravého) stále učíme ve škole? Existuje vůbec akademická svoboda? Ano. Pokud jste na té správné straně… Marka Armitage za jeho šokující „dračí“ objev vyhodili z Kalifornské státní univerzity v Northridge, kde do té doby působil. Důvod? Jeho „náboženské přesvědčení“ prý ovlivnilo jeho zkoumání. Ne protože by snad použil nepřijatelné metody – ale protože došel k „nepřijatelnému“ závěru.

Je to vždycky stejné. Zatímco „zázračná“ pravda je prostá a nepotřebuje tisíce berliček k tomu, aby mohla stát, darwinismus je neobhajitelnou vírou, která se tváří jako věda. Pokud by vědci jako Dawkins byli schopni „vědecké“ sebereflexe, měli by kritizovat především negativní vlivy vlastního náboženství. V něm ovšem není hlavním hrdinou „megalomanský, misogynní Bůh“. Je jím někdo úplně jiný. Aleister Crowley by věděl

Často se mi stává, když diskutuji o evoluční Teorii, že jsem přátelsky upozorňován, že je to velmi dlouhý a pomalý proces, který je pro naší představivost zkrátka příliš komplikovaný. Na to rád odpovídám: „Ano. Evoluce je skutečně velice dlouhý a pomalý proces; je vlastně tak pomalý, že se fakticky (nic) neděje.“

Mým cílem není „vyvracet či snad potvrzovat“ jednotlivé teorie, ani snaha předkládat „neochvějnou pravdu“, naopak, probudit ve čtenáři kritické myšlení. Domnívám se, že pravda je jen jedna; nelze si jí jen tak přivlastnit, ani personifikovat v nějakém žijícím člověku. Každý má svůj názor. Nikoli pravdu. A proto raději, než předkládat zřejmé pravdy, budu poukazovat na zjevná úskalí této „Teorie“.

Teorie s velkým „T“

Asi jste pochopili, že nejde o snahu glorifikovat Evoluci, ale spíše jemně upozornit, že je stále jen teorií. Ve skutečnosti není a nikdy nebyla prokázána. Přesto je již dlouhodobě nedílnou součástí vzdělávacího procesu (podobně jako Globální (ne)oteplování) každého z nás. Formuje náš pohled na svět: Vytváří iluzi, že jsme vyspělá pokroková společnost a naše minulost je nám natolik vzdálena, že připomíná spíše pohádku.

„Ale existuje obrovské množství důkazů!“ Křičel by jistě ukvapený darwinista a ve zbrklosti – jemu vlastní – by polil kávou stůl. Jistá unáhlenost a silná slova jsou tradičně součástí anamnézy darwinistů. Stačí si vyhledat některé známé citáty: „Dnes je teorie o evoluci otevřena pochybnostem podobně, jako teorie, že se Země otáčí okolo Slunce.“

Richard Dawkins je, řekněme, vášnivým „evolucionářem“. Rád pronáší podobná hodnocení. My se nyní podíváme na některé další absurdní závěry, se kterými darwinisté přišli.

Čtěte ZDE: Omyly a lži darwinismu

Čtěte ZDE: Já z opice nepocházím!

Hitparáda absurdních závěrů

Evoluce pohlíží na svět jako na nedokonalý. Rovněž si do své hypotézy dosazuje rozličné závěry z pozorování. Darwinisté mnohdy směle tvrdí, že důkazem evoluce jsou pozůstatkové orgány nebo také kosti, které jsou odkazem dlouho vyhynulých forem. Směle také prohlašují, že stvoření je plné chyb, které umí vysvětlit právě Evoluce. Pozorují nedokonalost všude okolo sebe. Dokonce existuje fascinující webová stránka, která se příhodně nazývá: „God´s greatest mistakes“ – „Největší chyby Boží“. Zdá se, že by tito „vědci“ rádi Bohu vyfaxovali seznam svých připomínek, ke korektuře stvoření.

Vrtěti ocasem či vrtěti kostrčí?

Věděli jste například, že je kostrč pozůstatkem zakrnělého ocasu? Jsem si zcela jistý, že toto šokující odhalení sice neprobíhalo formou: Savci mají ocas – člověk jej musí mít také – hleďme kostrč! Máme ocas! Avšak onen předpoklad, k naplnění hypotézy, je jistě posouval správným směrem.  Samozřejmě bylo dávno prokázáno, že je kostrč užitečná při poskytování podpory svalům pánevního dna. Vrtěti ocasem či vrtěti kostrčí?

Něco podobného platí o zbytečnosti Apendixu. Tím „evolucionáři“ směle poukazovali na další nedokonalost lidského těla. Nakonec – ostatně jako vždy – bylo dokázáno, že plní důležitou úlohu v obranyschopnosti organismu.

Navrhuji skutečně vědecký postup. Říká se tomu experiment. Pokaždé, když nějaký „vědec“ přijde s novou šokující informaci o naprosto zbytečném orgánu, nechť si jej nechá vyoperovat, aby bylo profesionálně zaznamenáno, jestli je skutečně tak zbytečný. Bylo by potom ironické, kdyby třeba získal Darwinovu cenu.

Hypotéza o létající velrybě

Před několika milióny lety, jednou takhle po ránu, šla to velryba po pláži, když tu náhle jí napadla (r)evoluční myšlenka: jít si zaplavat. A od těch dob již plave pouze v oceánech. Víme to, jelikož má nedorostlé nohy. Jsou tyto „nohy“ opět pouhou redundancí? Jistěže ne. Řekněme, že slouží jako podpora při rozmnožování.

Proč ale „evolucionáři“ dosadili do svého předpokladu zrovna tyto kůstky? Já bych měl lepší nápad:

Před několika milióny lety, jednou takhle po ránu, letěla si to velryba nad oceánem, když tu náhle jí napadla (r)evoluční myšlenka: jít si zaplavat. A od těch dob již plave pouze v oceánech. Víme to, jelikož má nedorostlá křídla – ploutve. Nelze takto s nadsázkou rozebírat každou absurditu, která má podporovat teorii o evoluci. Je však patrné, že existuje jistá forma slepého dosazování, výběru, (nenaturální) selekce, aby byly naplněny předpoklady hypotézy.

Fosilní nálezy

Nelze se nedotknout ani tohoto tématu. Nebudu hodnotit na jakou stranu se přiklání archeologické nálezy. Rovněž nebudu hodnotit údajně sporné metody datování. Co mě však překvapuje, je význam, který je obecně přikládán jakýmkoli nálezům. Vždyť přece nemají žádnou vypovídací hodnotu!

Pokud například nějaký archeolog vykope jámu a nalezne v ní kosti a podezřele vypadající lebku, tak jakou to má vypovídací hodnotu? Správně zaslepený „evolucionář“ by již hledal novou kolonku v řetězci vývoje člověka. Nebo by dokonce zakřičel: „Chybějící článek!“ Celý zpocený by vyběhl z laboratoře, málem i uklouzl po čerstvě vytřené podlaze, a šel tuto novinu vykřičet dál do světa. A to jen proto, aby za pár týdnů vyšla další studie, která by vše vyvrátila. Známý cyklus.

Avšak podstatné je, že i kdyby něco takového nalezli, tak nelze vědecky určit, zda měla ta opice nějaké potomstvo. Zda skutečně nějakou formou navazuje na další vývojový článek. Proto také bylo mnoho tzv. vývojových článků nakonec vyvráceno, protože se jednalo zkrátka jen o vymřelý druh. Realita je taková, že neexistuje žádný řetězec. To je opět jen předpoklad. Nebo spíše víra vědců. A tady se dostáváme k fundamentální otázce: Je teorie o evoluci skutečně věda?

Věda či víra?

Náboženství, filosofie a věda jsou tři odlišné obory. Jeden by neměl hodnotit druhý na základě vlastních metrik. Již zmiňovaný Richard Dawkins považuje náboženství za myšlenkový vir. Z jeho úst to navozuje dosti rozporuplné pocity. Asi jako kdyby Hitler kritizoval rasismus. K tomu se ale ještě dostaneme.

„Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.“

Byla někdy evoluce pozorována? Nedávno „evolucionáři“ opět přišli s novou „perlou“. Údajně se více pavouků rozhodlo, že nebude stavět sítě a raději se vydají na lov do divočiny. Tím tedy – dle jejich slov – sledujeme evoluci „v přímém přenosu“. Nemusím snad zdůrazňovat jak směšný, a zároveň i odvážný, je to komentář. Evoluce v reálném světě nebyla zkrátka nikdy pozorována. Kdyby jim z pavouka vyrostl „Spiderman“, bylo by to něco jiného.

A experiment? Již stovky let lidé šlechtí různá plemena zvířat a ještě nikdy se jim nepodařilo získat koně, který běhá 500 km/h. Nebo krávu, jenž dojí čokoládové mléko. Je to zkrátka nemožné! DNA má své limity. Koně jsou stále stejní, krávy také – snad jen předpoklady evoluce se mění. Zajímavé jsou i některé citáty známých darwinistů:

„Evoluce je neprokázána a neprokázatelná. My jí věříme jen proto, že alternativou je ‚stvoření světa‘, a to je nemyslitelné.“ (Sir Arthur Keith).

Nečekané přiznání! Takže Sir Arthut Keith věří. On věří! No, tak to z něj tedy dělá automaticky věřícího! Zdá se, že teorie o evoluci má skutečně blíže k náboženství nežli k seriózní vědě.  Proč je to nemyslitelné, je na úvahu minimálně stejného rozsahu jako tato.

Horizontální, nikoli vertikální evoluce

Toto je variace. Nikoli mikroevoluce. Na jedné pomyslné horizontální vrstvě můžeme mít obrovské množství variací jednoho druhu. Ale to nic nedokazuje. Doga nebo ratlík jsou pořád jen psi. Ale že by snad mohl poskočit o stupínek výš (makrorevoluce) – do jiného živočišného druhu? . Na to již neexistují žádné skutečné vědecké důkazy. Přesto – slovy Dawkinsovými – tento myšlenkový virus, infikoval mnohé z nás.

Pokud bych (r)evolučně vzal do hrsti rozum a uvažoval nad situací: Na jednom ostrově bych měl 500 domácích slepic, kterým bych vložil do genetického kódu jistý podpis. Kdybych jednu skupinu oddělil a dal na jiný, velice vzdálený, ostrov a poté se vrátil za milióny let, zhodnotit (ne)průběh evoluce. Pravděpodobně bych nalezl stále stejnou slepici, pouze jinak kropenatou, jinak velkou, jinak barevnou atd. Ale stále slepici. Co by však klasický „evolucionář“ viděl, by byl „důkaz mikroevoluce“. To, že si postavím dům a 10 let k němu přistavuji, z něj nakonec rakotoplán neudělá! Bude to stále dům.

Ale především: Ukazují snad podobnosti mezi jednotlivými živočichy na jejich možný vertikální vývoj? Vezmeme-li do rukou deset knih od stejného autora, nalezneme i tam zjevné podobnosti v rukopise. Znamená to však, že se jedna kniha vyvinula do druhé? Ne. Ukazuje to jen na stejného tvůrce.

Důsledek Darwinismu: rasismus

„Nelze ovšem pochybovat, že se různé rasy, když je pečlivě porovnáme a poměříme, navzájem velmi liší, např. tvarem vlasů, poměrem jednotlivých částí těla, kapacitou plic, tvarem a velikostí lebky a dokonce i mozkovými závity. Bylo by však nekonečným úkolem vypočítávat všechny podrobnosti, jimiž se rasy odlišují. Rasy se liší také konstitucí, schopností aklimatizace a sklonem k určitým chorobám. Stejně odlišné jsou v duševních vlastnostech, zejména po stránce citové, ale částečně také v rozumových schopnostech … Kdyby měl přírodovědec, který nikdy neviděl černocha, Hotentota, Australce či Mongola, tyto rasy vzájemně porovnat, postřehl by hned, že se liší množstvím znaků, z nichž některé jsou bezvýznamné a některé podstatné … Kdyby se pak dověděl, že z týchž zemí by se daly přivézt stovky podobných exemplářů (poznámka:zvířat), určitě by prohlásil, že jde o stejně dobré druhy, jako jsou mnohé jiné, jimž přivykl dávat zvláštní druhová jména.“ (Charles Darwin).

Není pochyb o tom, že měly Darwinovy knihy rasistický podtext. Dokumentují to desítky citací. Tento rasismus dovedl do extrému jeho nadšený obdivovatel Ernst Haeckel. Ernst Haeckel se dál pokoušel rozvíjet Darwinovo dílo a také jako první přišel se zavádějící formulací, že „člověk vznikl z opice“. Pro zastánce eugeniky se stal filozof Ernst Haeckel uznávanou osobností a eugenika zase získala značnou popularitu především v nacistickém Německu. Asi už víte, kam mířim: Byl rovněž Adolf Hitler ovlivněn darwinismem?

„Odmyslete si nordické Němce a nezbyde vám nic, než jen tanec opic.“ (A. Hitler, Mnichov, 1927).

„Všechno historické světové dění je však jen výrazem pudu sebezáchovy ras v dobrém či špatném smyslu.“ (A. Hitler, Mein Kampf , str. 324)

Můžeme nalézt mnoho výroků Adolfa Hitlera, ve kterých implicitně nebo explicitně hovoří o „přirozeném výběru“ a přežití nejsilnějšího. Nejsilnější, neboli nejvyspělejší a též nadřazený. Stopy darwinismu jsou v jeho myšlenkách patrné.

Chaos v hodnotách

Kdo je nyní garantem dobra a zla, za předpokladu, že evoluce platí? Lze rozeznat, co je dobré a co špatné? Existují nějaké mravní zásady?

Podobně jako u „New age“ hnutí platí: „Všechno je jedno.“ V zásadě neexistuje žádný metr, který by mohl rozlišit dobré od špatného. Evoluce je v tomto ohledu zcela neutrální. Nepředkládá žádný mravní kodex. A nutně sebou přináší chaos v hodnotách.

Často slýchám: „Ty jako potřebuješ nějakého Boha k tomu, aby jsi poznal, co je dobré a co špatné?“ Já vím, co je dobré a co špatné, právě proto, že naše civilizace byla postavena na jasných hodnotách křesťanství. Pokud bychom se ocitli ve „vzduchoprázdnu“, tak skutečně žádné hodnoty neplatí. Kdo mě bude soudit za to, když provedu něco špatného? A znovu: Podle čeho rozhodnu, že je to špatné? Vždyť přece každý dnes má tu svou „pravdu“.

Tvrzení darwinistů, že mechanismem vývoje je přirozený výběr je nesmyslné, nevědecké a matoucí. Přirozený výběr může pouze vybírat mezi dvěma nebo více možnostmi, ale žádnou novou možnost nevytváří. Přirozený výběr nevytvořil žádný nový druh, žádnou novou rasu, ani novou bílkovinu (enzym). To je zapřahání vozu  před koně.

DNA

Po objevu, že základem dědičnosti je řetězec desoxyribonukleových  kyselin (DNA), které určují pořadí aminokyselin v bílkovinách, mechanismus změn v organismech dostal konkrétní podobu.  Známe 4 typy DNA, které se liší bázemi (adenin, guanin, cytosin, thymin). Každá aminokyselina je kódována trojicí těchto bází a přesné pořadí bází zaručuje přesné pořadí aminokyselin v bílkovině (enzymu), které je nutné, aby bílkovina byla funkční. Nový enzym, což je nový elementární evoluční krok, může vzniknout jen změnou v genomu organismu, čili v jeho řetězci DNA.

Tvrzení darwinistů, že mechanismem vývoje je přirozený výběr je nesmyslné, nevědecké a matoucí.

Darwinovy náhodné změny mají tedy konkrétní podobu v náhodných změnách v DNA, tj. v mutacích. Změnou jedné báze v jinou může vzniknout jiná aminokyselina a kumulací těchto změn vznikne nový enzym. Tato představa je však neuskutečnitelná. Předně, k náhodným mutacím dochází v celém genomu. Předpokládá se, že jen cca jedna dvacetina genomu kóduje nějaký životně důležitý enzym; v tom případě každá dvacátá mutace zasáhne gen kódující takovýto enzym, takže se nenarodí životaschopný potomek a k žádnému vývoji nedochází.

Náhoda a pravděpodobnost

Pracujeme-li s náhodou musíme počítat s počtem pravděpodobnosti. Jednoduchý enzym, složený z 333 aminokyselin je kódovaný 1 000 bází. Pravděpodobnost, že se nějaký tisícičlenný řetězec DNA seřadí náhodně do požadovaného pořadí bází je 1 : 10⁶⁰⁰ tedy prakticky nulový. I jednoduché enzymatické systémy se skládají z několika desítek enzymů. Zaklínadlem, kterým darwinisté řeší nepravděpodobnost, jsou miliony let, během kterých evoluce probíhala. Téměř všechny živočišné kmeny, které dnes známe, se objevily v období kambria údajně před cca 550 miliony lety, během několika desítek milionů let, hotové, bez vývojových mezistupňů a od té doby se moc nezměnily. V každém případě 500 milionů let je příliš krátká doba, aby se náhodnými mutacemi nebo jinými náhodnými změnami v genomu smysluplně změnilo několik milionů bází. (Genom psa je 2,4 miliardy bází, genom člověka a lidoopa 3 miliardy bází).

Zaklínadlem, kterým darwinisté řeší nepravděpodobnost, jsou miliony let, během kterých evoluce probíhala.

Jak ošidné je kalkulovat s miliony let vývoje nám ukáže údajný vývoj člověka. Člověk se měl oddělit od společného předka s šimpanzem před cca 5 miliony lety, čili zhruba před milionem generací. Rozdíl v pořadí (sekvenci) bází mezi šimpanzem a člověkem je 5% bází ¹. (Starší údaje uvádí 1,6%). 5% z 3 miliard je 150 milionů, takže by mělo smysluplně, v pětiprocentní části, v zárodečných buňkách (jen mutace v zárodečných buňkách jsou dědičné), zmutovat v každé generaci 150 bází. To je nesmysl, protože genom všech organismů je neobyčejně stálý a každý organismus disponuje opravnými systémy, které chyby vzniklé při dělení buněk opravují. Kromě toho by mutovaly báze i ve zbylé   části, takže by byly eliminovány pro život důležité pochody.

 Kostra

Kostra člověka a opic se liší ve třech zásadních věcech: 1) lebka člověka je na páteř nasazena (otvor je uprostřed) , jak odpovídá chůzi po dvou. Lebka opic je na páteř zavěšena (otvor je v zadní části lebky), což je výhodné při chůzi po čtyřech. 2) Lidské nohy jsou uzpůsobeny k chůzi po zemi ve vzpřímené poloze; opice mají všechny čtyři končetiny konstruované jako ruce uzpůsobené k životu na stromech. (Představa, že by se postupně vývojem měnily ruce na nohy je nereálná a nesmyslná; k čemu by byly končetiny, na kterých by se nedalo pořádně chodit ani držet větví.) 3) Těžiště lidské kostry je v oblasti kyčlí, opičí v hrudníku, což činí chůzi po dvou namáhavou. Žádné přechodné formy koster se nenašly. Obrazy ukazující přihrblé, chlupaté atd. lidoopy jsou falzifikáty.

Nové druhy?

Vznik žádného nového druhu nebyl dosud zaznamenán. (Kříženci dvou druhů rostlin, označené jako nový druh, jsou novým druhem jen papírově.) U vyšších organismů, kdy je generační doba jeden rok, je to pochopitelné, ale ani u mikroorganismů, kde je generační doba několik desítek minut, nebyl za 150 let nový druh pozorován. Octová muška, vhodný model pro genetiky, je pěstována 50 let v tisících chovech a podrobována vlivu různých mutagenů. Byly připraveny různé odrůdy a zrůdy, ale žádný nový druh a ani nový enzym nebyl zjištěn. Mikroorganismy rezistentní vůči antibiotikům nevytváří nové enzymy nebo bílkoviny, ale přebírají je od mikroorganismů, které je mají ve svém genetickém materiálu².

Nemohli-li se organismy vyvíjet náhodně, musíme předpokládat, že vývoj je řízen nějakou inteligencí.

Vývoj uvnitř druhů neprobíhá

Vznik nových ras, ať v přírodě při isolaci části populace (Islanďané, Baskové), tak při umělém šlechtění, je provázen ztrátou části genetického materiálu (genetický schift). Z vlka šlechtěním připravíte každou psí rasu, ale nikdy z buldoka chrta nebo jezevčíka. Ztracené geny mutacemi nevzniknou. Nejedná se tedy o evoluci, ale o devoluci.

Podvody …

Všechny důkazy, na základě kterých byl darwinismus akceptován jsou neseriozními podvody. Hlavním důkazem pro vývoj obratlovců byly kresby E. Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce. Haeckel však kresby upravoval, aby vyhovovaly jeho teorii. I když už jeho současníci poukazovali, že kresby nesouhlasí se skutečností, celé 20. století byl tento důkaz v učebnicích uváděn a je uváděn dosud  ^3,4,5.

 … a „důkazy“ darwinistů

Podvody se hemží i důkazy o přechodných formách mezi opicí a člověkem. Lebka nalezená v Piltdownu, určená jako přechodný typ, je podvrh. 40 let byla vystavována, bylo o ní napsáno sto článků a několik disertací, ačkoliv dogmatem darwinismu nezatížený člověk na první pohled zjistí, že je to podvrh⁶. (Některá víra uzdravuje, některá zaslepuje.)

Fosilie Pekingského člověka se pro jistotu ztratily.

Člověk nebraský byl zkonstruován na základě nálezu jednoho zubu pravěkého prasete ⁷. Člověk javanský z tří zubů, kusu opičí lebky a holenní kosti nalezené 15m od lebky v hromadě jiných kostí.⁸ Fosilie Pekingského člověka se pro jistotu ztratily. Jediná čelist se zuby sloužila ke konstrukci Člověka haidelbergského, povýšeného dokonce za nový lidský druh. Stáří fosilie bylo určeno na 700 nebo 400 milionů let (dle libosti) a tento druh byl adoptován na předka lidí žijících v Evropě.⁴

Zveřejněno ve vší tichosti

Celé číslo světově známého časopisu National geographic, bylo v r. 1999 věnováno konečně nalezenému přechodu mezi dinosaury a ptáky. Jenže o 2 roky později bylo ve vší tichosti zveřejněno, že jde o podvod. Kostra byla složena z části kostry dinosaura a části kostry vyhynulého ptáka.^9,10

 Takto přece podvádí všichni

Stáří fosilií člověka, nalezených v Evropě, určoval na universitě ve Franfurtu prof. R. Protsch. Stáří určil mezi 30 000 a 40 000 roky. Vědcům z Oxfordu tato čísla nesouhlasila s jejich měřeními a přijeli je do Frankfurtu ověřit. Tam zjistili, že přístroj, na kterém měly být fosilie měřeny (radiokarbonovou metodou), nikdy nefungoval a pan profesor si, s vědomím celého kolektivu, čísla vymýšlel. Jak se ukázalo, stáří fosílií, až na jednu výjimku, nepřesáhlo 7 500 let a to včetně kostí neandrtálců ^4,11. Před komisí se Protsch hájil, že takto podvádí všichni. Přesto, že jsou tato čísla vymyšlená, uvádí se v učebnicích dál, protože se hodí do Darwinovy „teorie“!!!

Paleontologie i geologie je v současnosti zahlcena množstvím dat, která je třeba brát s rezervou

Problematické je i stáří různých vyhynulých druhů. Radiokarbonovou metodou bylo určeno stáří dinosaurů na 13 tisíc let nebo o několik desítek let více a stopy dinosaurů byly nalezeny vedle stop člověka a velkých šelem. Rovněž přítomnost radioaktivního uhlíku ¹⁴C v černém uhlí zpochybňuje vysoké stáří uhlí; radioaktivní uhlík by už neměl být po 100 tisících letech přítomen, tedy měřitelný. Paleontologie i geologie je v současnosti zahlcena množstvím dat, která jsou podvodem, výmyslem, různými nepřesnostmi a je třeba je brát s velkou rezervou.

Za 150 let nepřinesli darwinisté jediný seriózní důkaz pro svoji teorii, o to víc podvodů a výmyslů.

 Proč křesťané nepřijímají darwinismus.

Těch důvodů je několik. Logicky myslícímu člověku je jasné, že tak složitý systém, jako jsou živé organismy, nemohl vzniknout náhodou. Darwinismus je hlavní zbraní ateistů v potírání víry v Boha. Paul Johnson nazývá Darwina „svatým patronem všech ateistů“¹² a zejména komunisté byli jeho zanícenými stoupenci. Mao veřejně uváděl, že „čínský komunismus byl vybudován na základě Darwina a evoluční teorie“.

 Pokud je člověk jen výše vyvinutý živočich, pak pro něj platí stejné zákony jako pro ostatní živočichy

Darwinismus poskytoval a stále poskytuje zdůvodnění rasismu, zejména reprezentovanému německým nacismem.. Pokud je člověk jen výše vyvinutý živočich, pak pro něj platí stejné zákony jako pro ostatní živočichy, tedy slovy Darwina: „vyšší civilizované rasy po celém světě vyhladí bezpočet nižších“.¹³Podle této „teorie“ Hitler likvidoval „méněcenné“ rasy a slabší jedince. E. Haeckel hlásal“ „Němci se od společného opičího základu vzdálili nejvíce. Po psychologické stránce mají nižší rasy blíže k zvířatům než k civilizovaným Evropanům. Je proto nutné přiřadit jejich životům jinou hodnotu“.  Holokaust je praktická aplikace darwinismu na živočišný druh Homo sapiens. Darwinismus nedává vysvětlení a zdůvodnění altruismu, lásky k bližnímu, ani nemůže být základem morálky a etiky.

 Výzva pro 21. století.

Jak probíhala evoluce nevíme, je však jasné, že nemohla probíhat podle Darwinovy „teorie“. Pokud chceme ve vědě  postoupit dále, musíme opustit slepou uličku darwinismu.

Více na www.vlbehal.wz.cz

Vážený pane prezidente, vážené dámy, vážení pánové,

nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak jistě, jakože je živý Bůh nade mnou.

Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy nekonečně slabší síly.

Před nějakými dvěma sty lety by se nic takového nestalo.

Pokusím se vysvětlit, že právě v tom spatřuji velkou část problému současného lidského bloudění, ne-li přímo jeho deskripci.

Dnešní seminář Centra pro ekonomiku a politiku inspiroval fakt, že uplynulo dvě stě roků od narození významného vědce a současně sto padesát let od vydání jeho základního díla, kterým, jak se mnozí domnívají, byl změněn svět. Karel Marx by dodal – poté, co čas oponou trhl.

Nezmiňuji kontroverzního sociálního vizionáře v této souvislosti náhodou.

Hnutí, která svým dílem oba vědci a reformátoři přivedli na svět – darwinismus a marxismus – mají totiž mnoho společného.

Nejen dobou ve které tato údajně pokroková hnutí vznikla, ale především filosofickou a společenskou bází , na které se dodnes pohybují i cílem, který sledují. V neposlední řadě pak rovněž metodami, kterými své radikální ideologie ve společnosti prosazují, či přesněji řečeno již prosadili, a nyní je v bojových formacích brání, ve snaze udržet v našem civilizačním okruhu ničivé paradigma, na jehož vzniku se zásadně podílely.

Nikoli náhodou v něm pramenily totalitní režimy dvacátého století, zvláště pak ten sovětský, jehož místní verzi mnohým z nás bylo dáno čtyři desetiletí nedobrovolně sdílet.

Navzdory jeho zhroucení však ideový fundament nezmizel. Je tu s námi a jeho jedovatý pramen napájí nová, respektive do moderních karosérií metamorfovaná hnutí poháněná původním motorem. I ten je ovšem modernizovaný a vylepšený, doplněný o různé sofistikované pomůcky, především o mediální  turbodmychadlo, jehož mystifikační síla, umocněná technologickými možnostmi, jsou  nejdůležitější zbraní dnešních evolucionistických revolucionářů. Ti  již obsadili řídící centra prakticky všech hlavních společenských a přírodovědných oborů, od ekonomie přes medicínu až k ekologii či klimatologii, abych jmenoval alespoň ty momentálně z nejpopulárnějších.

Jejich nejnovějším politickým hitem  je rappový popěvek „Yes, we can!“,

ve skutečnosti nic jiného, než nová karoserie již poněkud výběhové série náklaďáku „Ó zazni písni vznešená, o práci, která vrozená, příčinou lidstva jest!“ V Písni práce, hymně sociálních dobrodruhů, je ještě zjevné – Óda na radost je přesně ze stejného ideového kadlubu – co je v hymnách současných euroamerických sociálních revolucionářů cudně zakryto:

V jejich pozadí vlaje prapor takzvaného vědeckého darwinismu, jako symbol počátku dlouhé cesty do tmy, v níž dnes naše civilizace stále bezmocněji tápe.

 Nebohý Charles Darwin s tím vším má pochopitelně jen velmi málo společného.

Otec zakladatel novověkého evolucionismu nemohl ani v nejtemnějším snu tušit, že právě jeho jméno – především jeho jméno – bude jako znak a symbol levičáckými darwinisty využito a zneužito a stane se akademickým kladivem proti křesťanské civilizaci, jíž marxisté komplementárně přiloží na krk svůj zahnutý nůž – srp. Darwin a darwinismus jsou dvě zcela odlišné kategorie, které nespojuje vůbec nic, kromě podobného zvuku, který při vyslovování těchto slov vydáváme. Jsou stejně tak protikladné jako pojmy evoluce a revoluce, stejně mystifikačně zaměňované a znejasňované, až jedno může nahradit druhé, respektive se stát vzájemně synonymem.

Darwin byl úctyhodný pozorovatel přírody, vědec, který ve vší početnosti podlehl, jak se stalo mnohým před ním i po něm, iluzi Objevu.

Jeho doba v tehdy moderním mechanistickém antropocentrickém pohledu na svět právě opět nosila pod srdcem vyvíjející se plod nikterak nového paradigmatu Všemocného Člověka. To tady už předtím samozřejmě mnohokrát bylo. Neúspěšná výstavba Babylónské věže byla tímtéž problémem, stejně jako řada podobných událostí, o nichž informuje Starý zákon. Všechny dopadly stejným krachem. Ale po nějaké době člověk opět zapomněl na tragédie, které způsobil, oklepal se a zkusil znovu a znovu stát se Bohem a ovládnout svět, jenž mu byl propůjčen.

 Entou řadu tohoto stereotypního seriálu právě žijeme.

Započala Descartesem a jeho populárním bonmotem, že o všem lze pochybovat – kromě tohoto tvrzení ovšem. Darwin, který k němu napsal oscarový díl O původu druhů, sám však ještě ani zdaleka o všem nepochyboval. Stejně jako Descartes neměl především nejmenší pochybnost o jsoucnosti Boží. Proto Darwina také ani nenapadlo, že by člověk mohl vzniknout jinak než stvořitelským aktem Božím. Narozdíl od darwinistů všeho druhu, pohlaví, rasy či vyznání. Darwinistická ideologie nezná hranic. Darwin je ještě znal. Ve svém základním díle proto všehovšudy uvažuje, že „život mohl být původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či pouze do jedné.“

Nicméně omámen vědeckou pýchou, projevující se pravidelně riskantním hryzáním do pozemského obrazu Jablka poznání, se jako mnozí před ním a po něm domníval, že sestrojil dílčí Teorii Všeho. A když pohlédl na své dílo, uviděl, že všechno, co učinil, jest velmi dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý.

Nejinak to od té doby líčí a jako dogma fixují vědecká kněžstva ateistického náboženství. Jenže ani tak to nebylo. Darwin sám byl v průběhu let postaven před řadu problémů, s nimiž se jeho teorie neuměla vyrovnat – a neumí dodnes, dodávám – což v dalších vydáních O původu druhů či jiných svých děl  poctivě připouštěl.

Nikoli darwinismus. Ten dodnes slepě a hluše opakuje četné nesmysly a exaktními důkazy překonané evolucionistické mantry, jako nedotknutelná tabu. Nejde mu totiž primárně o vědecká zjištění, jak klamně tvrdí, ale o ideologii, jejíž cíle jsou úplně jiné než jen vědecké – ať již teologické či pozitivistické – poznávání světa a jeho zákonitostí.

Tato mystifikace, v níž dávno nejde o Darwina a jeho teorii, probíhá již bezmála sto padesát let.

Nejpozději od roku 1864, kdy T. H. Huxley použil poprvé termín „darwinismus“, je tato ideologie instalována do mozků stále většího počtu lidí od kolébky až do hrobu. Děje se tak s mylnou darwinistickou vírou, že stálým opakováním nepravd, za současného odříznutí jiných informačních zdrojů, dojde k mutacím DNA a konečně poprvé vznikne vytoužený nový druh:

Člověk, pokládající sám sebe za výsledek náhodného evolučního procesu, člověk, jehož existenční a mravní obzor je omezen pozemskou „zárodečnou polévkou“, onou vlažnou louží, v níž život údajně vznikl a v níž také skončí, neboť předtím, ani potom nic nebylo a nebude.

Člověk snadno ovladatelný, protože v oné zárodečné polévce se rozhodně žádné vyšší principy nelouhovaly, takže veškeré absolutní maximy lidského jednání jsou pouze nadstavbovým luxusem relativistické společenské organizace. Jaká má být její ideální či optimální podoba nám včas řeknou majitelé přísně racionalistických pravd – materialističtí vědci a politici.

Řečeno s excelentním teologickým myslitelem Michailem Fjodorovičem Dostojevským: „Není-li Bůh, je dovoleno vše.“

Toto zčásti implicitní a zčásti explicitní spiknutí máme ostatně příležitost pozorovat ve „zmutované podobě“ denně v médiích takřka v přímém přenosu. V opakovaných experimentech s lidskou individualitou a svobodou nešlo a nejde o nic jiného, než odtržením člověka od jeho přirozených kořenů získat „lidský materiál“ pro sociální manipulaci. A mnozí skuteční vědci v této hře dnes nevědomky hrají, řečeno Leninovým slovníkem, roli „užitelných idiotů“.

Podstata Darwinovy teorie

– i když je sporné dokonce i to, zda můžeme v pravém smyslu hovořit o teorii – je proto dnes všeobecně známá a lze ji shrnout zhruba do trojdílné premisy: 1) Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2) Základním mechanismem modifikace je přírodní výběr fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3) Neřízené procesy stačí k vysvětlení všech vlastností živých organismů.

Není zde samozřejmě čas a tedy ani prostor k věcné hluboké kritice tohoto bludu, který za sto padesát let své existence vyprodukoval ke své verifikaci jak celé systémy podbludů, tak i jednotlivé vědomé podvrhy a podvody, které pak zafixoval jako nezvratné pravdy.

 Existuje o tom rozsáhlá literatura „popíračů“, kteří bod za bodem dokonce uvnitř daného vědeckého paradigmatu dokazují opak. Jen jejich práce téměř nikde neuvidíte, v novinách ani odborných časopisech se o nich prakticky nedočtete, jejich vědecká zjištění a exaktní důkazy jsou ignorovány a oni sami často pronásledováni – nejen odborně a karierně, ale , především v dnešní Americe, také existenčně. Z tisíců argumentů proto jen letmo a s vědomím, že na samé  hranici únosného zjednodušení zmíním spíše pro ilustraci alespoň tři takříkajíc z nejpopulárnějších:

Evolucionistická teorie se například od počátku neuměla vyrovnat s takzvaným Principem nezjednodušitelné složitosti.

V Původu druhů o něm sám Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil: Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění, musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu. Prostě oko, aniž bych se pouštěl do složitějšího výkladu – oko v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění muselo být od počátku a kompletně hotové. Kdyby se moderních biochemických závěrů Darwin dožil, už jen na tom by musel svou teorii „poslat ke dnu“, jak říkal. Co by platilo pro Darwina však samozřejmě neplatí pro darwinisty.

Přesvědčivou a vlastně půvabnou ukázkou skutečného podvrhu, jenž stojí odedávna na přední příčce takzvaných důkazů o vývoji druhů z jediného společného předka, jsou ranná vývojová stádia různých obratlovců.

 Naprostá většina lidí se stále ještě mylně domnívá, že dítě během svého vývoje v matčině těle prochází jakousi „pamětí evoluce“, že počínaje rýhováním vajíčka je postupně podobno rybě, pak obojživelníku, plazu a ptáku – až konečně se z něj stane člověk.

I Darwin podlehl této mystifikaci, která byla původně postavena na záměrném evolucionistickém překroucení takzvaného von Baerova zákona, jemuž dodal přesvědčivou obrazovou – dnes bychom řekli televizní – „verifikaci“ v šedesátých letech devatenáctého století německý kreslíř Ernst Haeckel. Tento přesvědčený darwinista nakreslil notoricky známé obrázky vývojových stádií lidského embrya, které si prostě z lásky k evolucionismu vymyslel či přizpůsobil, ale které byly od té doby nicméně přetištěny do stamiliónů učebnic biologie. Až v roce 1997 se o jeho mystifikaci ve váženém vědeckém časopise Science odvážil Michael Richardson potichu špitnout: „Zdá se, že se z toho vyklubal jeden z největších podvrhů v biologii.“

Do třetice připomenu ještě alespoň takzvanou Kambrickou explozi, která popřela samotný princip slavného Darwinova Stromu života, který máme většinově také nesmazatelně vypálený do paměti. Nejde totiž o nic menšího než „speciaci“ jádro celé teorie, postupný vývojový přechod jednoho druhu do jiného, vyššího.

Fosilní nálezy z geologického období zvaného kambrium  prokázaly něco pro darwinisty šokujícího. Jakoby zničehonic se na počátku kambria na scéně světa objevila většina hlavních živočišných kmenů – a v jejich rámci i mnohé hlavní třídy – náhle a společně a již dokonale vytvořené. Dnes se tomuto období nepřesně říká biologický Velký třesk.

Fakt je, že i Darwinem tyto fosilní nálezy otřásly, takže byl nucen prohlásit: „Jde o vážný problém, který v současnosti neumíme vysvětlit. Může jít skutečně o platný argument proti mým názorům.“

Navzdory tomu

že stále další a další objevy dokládají i na mikrobiologické úrovni, že kambrická exploze byla ještě rychlejší a rozsáhlejší, než se zprvu zdálo, darwinisté ji samozřejmě bagatelizují, anebo nejlépe zcela ignorují. Nelze se jim ani moc divit. Pokud by se jí s vědeckou nezaujatostí zabývali, přivedlo by je to zjednodušeně, k tomu, že slavný Strom života by nakonec asi museli obrátit. Neboť rozčlenění na živočišné kmeny, o němž Darwin předpověděl, že mělo probíhat jako poslední, se podle důkazů ve fosilních nálezech objevilo jako první. Prostě místo aby teoretická evoluce probíhala pěkně odspoda nahoru, rozvíjela se nanejvýš opačně, odshora dolů. Kambrická exploze je tak jedním z mnoha přesvědčivých důkazů, že vývoj druhů podle Darwinovy evoluční teorie se nikdy nekonal.

Vážené dámy a pánové, nepocházíme z opic

Bylo by možné uvádět nesčetné další a další více či méně zábavné příklady a důkazy, které z Darwinovy teorie již před delší dobou učinily toliko poučný  pomník vědeckého zbloudění. To ještě neznamená, že řada biologových metodických pozorování a z nich plynoucích zjištění není z různých hledisek cenná. Nebýt ideologie darwinismu a darwinistů připomínali bychom si dnes výročí úctyhodného vědce, podobně jako si občas s úctou ale kriticky připomínáme třeba odkaz Izáka Newtona. A tak to nepochybně půjde stále po spirále dále, ad infinitum. Schopnosti a možnosti lidského poznání jsou nepochybně obrovské, ale současně smysluplně omezené, a z definice proto zůstanou vždy jen velmi relativní

Prastará pravda: Jedinou správnou  metodou je racionální pokora před jevy a zákonitostmi, které možnosti a schopnosti člověka dalece převyšují. Kdybychom byli evolučně poučitelní, museli bychom rázně odmítnout třeba genetické inženýrství. Tato nebezpečná a slepá cesta, přímá linie pokušení v darwinistickém paradigmatu – snaha šťourat se diletantsky Pánu Bohu v kuchyni Stvoření, by pro nás byla jen dalším výstražným znamením, že se opět riskantně a záškodnicky snažíme vystoupat k nebesům po stupních aktuální kopie Babylónské věže. Její vratké základy před sto padesáti lety z významné části začali hloubit právě darwinisté.

Ve starém klasickém americkém filmu o takzvaném Opičím  procesu, natočeném podle skutečné události, nabízí v závěrečné scéně tolerantní a smířlivé řešení darwinistického problému nezapomenutelný Spenser Tracy. Je zde v roli obhájce, který čelí federálnímu soudci. Ten má rozhodnout, zda učitel, jenž o své vůli vyučuje na veřejné škole bludnou Darwinovu teorii, se tím provinil proti zákonu.

Je to film o době, kdy ještě v Americe nebylo protizákonné učit o původu člověka Stvořitelským aktem Božím.

Dnes, po krátkém intermezzu, způsobeném sice slabým, ale aspoň vůbec nějakým odporem prezidenta George W. Bushe, probíhají v obamovských Spojených státech již opět naplno velmi nefilmové procesy, které naopak vyučování jiné než darwinistické evoluční teorie ve veřejných školách pod trestem zakazují.

I v kolébce moderní demokracie jsou darwinisté již tak silní, že umějí, mohou a smějí prosadit, aby se děti o původu člověka v Bohu – třeba jen jako přípustné možnosti – vůbec ve škole nesměly dovědět. Yes, we can! De javu z mého vlastního dětství v komunistickém Československu.

V Opičím procesu učitel prohraje, i když fakticky zvítězí. Soudce, hluboce věřící tolerantní muž,  ho pouze formálně odsoudí k jednomu dolaru pokuty. Symbolizuje člověka, který byl ještě oddaný původní ideji demokracie, že vůdčím principem, z něhož se všechno ostatní odvíjí, je princip lidské svobody a názorové plurality. A tak zatímco darwinisté slaví vítězství, které se stane trampolínou jejich budoucího tažení za ovládnutím lidské duše, Spenser Tracy,  se naposledy vrátí do opuštěné soudní síně. Je tu ticho, které ostře kontrastuje s vřavou venku.

 Na soudcovském stole leží dvě knihy

o které se tady několik týdnů dramaticky a vášnivě bojovalo. Bible a Darwin. Soudce uchopí Bibli a odchází. Po několika krocích se však zastaví, vrátí se, vezme Darwina, položí si ho symbolicky na svou Bibli, a teprve potom s oběma knihami definitivně odejde ze scény. Ze scény mizejícího světa, v němž svobodný člověk, aniž by se vystavil v lepším případě jen nebezpečí dehonestujícího posměchu, ještě mohl s jistotou srdce prohlásit:

Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Jakože je nade mnou živý Bůh.