Bunková pamäť…!

Posted on 29. novembra 2011 by Eseilius Paulus
Buněčná paměť je, stejně jako vše v universu, součástí holografické matrice. Jsme-li inkarnováni ve 3D realitě a máme fyzické tělo s atomovou strukturou, nacházíme se pravděpodobně v hlubokém stupni zapomnění. Za takových okolností nepoužíváme informace uložené v buněčné paměti našich tkání, ale přijímáme informace z vnějších zdrojů skrze naše smysly. Jsme neustále zahrnováni sumou kolektivních, zprostředkovaných informací (média, výchova, školy, dogmata atd.). Zprostředkování informací se pro nás stává samozřejmostí, přijímáme je bez výhrad. Žijeme v domnění, že se skrze ně učíme novým věcem. Vnější zdroje však poskytují pouze umělou, smíšenou informaci světa v zapomnění. Ta je v lepším případě pouze nepatrným zlomkem páteřní systémové informace, ironicky vzdálena tomu, co se „ukrývá“ tak blízko. Pokud tuto informaci uplatňujeme jako hlavní, vzdalujeme se od své individuality a jedinečnosti a stáváme se součástí vznikajícího imperativu(dohodnutá společensko-informační pravda). Postupně se na tomto způsobu přijímání informace vytvoří závislost a iluzorní pocit bezpečí. V takovém „hluku“ neslyšíme slabý signál naší buněčné paměti. Naše vnímání je neustále zaměstnáváno tokem vnějších informací. Pokud však na nějaký čas rušivý proud vnějších informací přerušíme, v nastalém tichu se opětovně rozpomeneme na charakter signálu buněčné paměti. Jakmile se podaří tento signál zachytit a provést „první“ komunikaci s buněčnou pamětí, vytvoří se o tomto spojení záznam do naší holografické struktury. Od tohoto okamžiku je pro nás buněčná paměť trvale dostupná a to i v případě návratu do rušného prostředí vnější informace (efekt „naučení se“ jízdě na kole). Takový návrat je však velmi nepravděpodobný, vnější informace nás již pouze informuje o stavu jí samé. Máme opět přímý přístup k páteřní informaci, jsme tedy na svém imperativním okolí (nejen) informačně nezávislí.Praktické způsoby komunikace s buněčnou pamětí jsou naprosto individuální. Vynoří se samy při obnovení první komunikace. Jako příklad zmíním jeden velmi rozšířený způsob, kterým je informační komparace nebo informační rezonance. Jde o porovnání známé a neznámé informace. Neznámá informace je uložena v naší buněčné paměti, známou informaci přijmeme např. našimi smysly. Pokud je známá informace stejná jako neznámá, dojde mezi nimi k rezonanci. Stav rezonance je maximálně efektivní stav, při kterém se nespotřebovává žádná energie (harmonická supravodivost), dojde tedy k prudkému nárůstu energie, mající indikační efekt vztažený ke známé informaci. Jsme tímto informováni, že se s touto „novou“ informací nesetkáváme poprvé, ale již ji „vlastníme“ ve své buněčné paměti. Nejde tedy o učení se novým věcem, ale o rozpomínání se na „staré“. Zevrubně se tento mechanizmus projeví např. tělesně takzvanou „husí kůží“. Podrobněji jej najdeme ve svých pocitech.V jednotlivých vývojových obdobích se zájem lidstva používat přímou komunikaci mění. Jde o zcela přirozený proces, při kterém je tento zájem Systémem cyklicky utlumován a probouzen podle toho, v jaké fázi precesního cyklu se nacházíme. Nyní, na prahu Zlatého věku se tento typ komunikace opět probouzí.

Karel Kourek

About Eseilius Paulus

doktor z hôr
This entry was posted in Seminár E.I.A.. Bookmark the permalink.

Comments are closed.