Bilderberg 2016 oficiálně vyhlášen: Dráždany 9.-12.6.
Na oficiální webové stránce setkání skupiny Bilderberg se před pár dny objevilo místo, kde se bude toto setkání politiků, představitelů korporací, globalistických thinktanků, médií, vojenských, bezpečnostních vzdělávacích institucí, evropských královských rodin, apod. Jedná se o Drážďany, což doposud nejblíže hranicím Čech od r. 1954, kdy tato setkání za zavřenými dveřmi probíhají.
Minule bylo v Rakousku, předtím v Dánsku a předtím v Anglii. Dříve se konference střídaly mezi Evropou a Severní Amerikou, ale nyní se koná už počtvrté za sebou v Evropě. Místo konání ukazuje vždy na to, že globalisté dávají nějaký zvláštní důraz na zemi, ve které se koná a je třeba tomu věnovat mimořádnou pozornost.
Jak se letos zachovají mainstreamová média u nás nebo v sousedním Německu? Budou o tom informovat. Vzhledem k tomu, že jsem se účastnil demonstrací demonstrantů proti NWO a Bilderbergu v r. 2011 ve Švýcarsku a v r. 2013 v Anglii, tak mohu potvrdit, že se vždy jedná o mimořádný zážitek. Jedná se především o úžasnou pozitivní atmosféru při setkáních s informovanými, vzdělanými, otevřenými lidmi z celého světa, kteří chápou, že je potřeba zastavit vládu samozvané globalistické vrchnosti nad západní civilizací. Vzhledem k blízkosti je to skvělá příležitost vypravit v letošním roce k této události z České republiky větší skupinu, než kdy dříve a nahradit tak naše prolhaná a cenuzurující mainstreamová média. Přidáte se?
Jedná se konkrétně o Hotel Taschenbergpalais Kempinski v Drážďanech
O letošním setkání Bilderbergu informuje Luke Rudkowski z WeAreChange.org ve svém videu:
Luke Rudkowski upozorňuje na následující důležitý detail:
Na letošní konferenci nejsou upřesněny žádné programové body, což je mimořádně neobvyklé, protože u předchozích pozvánek vždy nějaké body, o kterých se mělo jednat, byly. Znamená to snad, že se bude jednat o něčem mimořádně důležitém, o čem nemáme vědět pokud možno vůbec nic?
Dále vypráví o tom, jak bezpečnostní opatření všech těchto setkání jdou na vrub daňových poplatníků hostitelského státu a o minulých zážitcích při pokusech dostat se do blízkosti jednání Bilderbergu a především o mimořádných bezpečnostních opatřeních, se kterými se setkal nejen on.
Podívejte se na další informace o skupině Bilderberg: http://www.nwoo.org/category/bilderberg-new-world-order/
11. září 1990: Zrození Nového světového řádu. Maastricht byl zřízen k odstranění států. Nezákonné NATO. A co euro? Německo už nemá z EU cestu zpět. Rusko se vymklo kontrole Západu – a tím se zachránilo
31. 1. 2016
John Laughland ke 24. výročí analyzuje význam podpisu Maastrichtské smlouvy, která zahájila v Evropě útok na národní státy, poté, co USA (za Gorbačovovy asistence) otevřeně vykročily za nastolením světovlády
Často se právem tvrdí, že Evropská unie ohrožuje národní suverenitu a tím pádem i demokracii. Zastávám názor, že to platí i pro NATO. Obě bruselské struktury představují dvě strany téže nadnárodní mince. Tento nadnárodní systém je v příkrém rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN. Řečeno jinými slovy, tato struktura je nezákonná.
Maastrichtská smlouva začátek konce
Abych tato tvrzení dokázal, připomínám Maastrichtskou smlouvu z roku 1991. Tato smlouva představuje legální základ našeho milovaného eura. Všechny státy EU s výjimkou Dánska a Velké Británie jsou na základě této smlouvy povinny vzdát se svých národních měn a zavést společnou měnu euro.
Důležité je, že tato smlouva – stejně jako měna euro – byla přímým důsledkem vysloveně nadnárodní ideologie tehdejšího spolkového kancléře Helmuta Kohla. Ideologie, která nyní ovládá celý Západ. Když se spolkový kancléř v prosinci 1991 vracel z Maastrichtu, udělal před Spolkovým sněmem v Bonnu prohlášení k výsledkům jednání Evropské rady. První bod jeho projevu: „Cesta k evropské unii je nevratná. Členské státy Evropského společenství jsou nyní svázány způsobem, který znemožňuje vybočení nebo návrat k dřívějšímu národně státnímu myšlení se všemi jeho neblahými důsledky“.
Rezolucí z dubna 1991 se zrodila idea, že Západ ztělesňuje „hodnoty“ a ne politickou moc.
Pro Kohla Maastricht znamenal ideologickou revoluci, a to v úzkém slova smyslu: šlo o revoluci idejí. Maastricht znemožnil staré „národně-státní“ myšlení. Nejde jen o rétoriku. Nadnárodní ideologie byla zakotvena i ústavně právním způsobem v německé ústavě. Někdejší článek 23 Ústavy SRN byl článkem národní jednoty. Na základě tohoto článku mohlo Německo v roce 1990 znovu získat svou národní jednotu. V okamžiku opětovného sjednocení Německa však byl tento článek nejen zrušen, ale byl nahrazen novým nadnárodním „článkem Evropy“.
Německo jako garant nadnárodní ideologie
Spolková republika Německo je tak nyní jediným členským státem Evropské unie, který je z ústavně-právního hlediska povinen nejen zůstat členským státem EU, což je již samo o sobě velmi problematické, ale je povinen také spolupůsobit na jeho „rozvoji“ (rozuměj „centralizaci“). Nadnárodní ideologie je tedy v německé ústavě vyjádřena tím nejjasnějším možným způsobem.
Helmut Kohl byl přesvědčen o tom, že národní stát byl bezprostřední příčinou obou světových válek. Věřil, že anarchii světového systému založeného na národních státech bude možné omezit pouze vytvořením nadnárodního nuceného pořádku. Věřil v nutnost „nadnárodního pořádku“ proto, aby bylo možné zajistit mír v Evropě. Skutečnost, že za rok 2012 byla Nobelova cena míru opravdu udělena právě EU, ukazuje, jak je tato ideologie dodnes mocná.
Je důležité si připomenout, že se hlavy evropských států setkaly v nizozemském městě Maastricht 9. prosince 1991. Tedy jen den poté, kdy 8. prosince 1991 vynesly ruský, ukrajinský a běloruský prezident v běloruském Bělověžském pralese rozsudek smrti nad Sovětským svazem. (Samotná Maastrichtské smlouva byla podepsána 7. února 1992 pozn. red.). Spojitost mezi oběma událostmi však není pouze časová, ale i ideologická. Západní politici dlouhá léta bojovali za svobodu východní Evropy.
Strach elit ze svobody
Když ale hrozilo, že se tato svoboda v létě 1989 stane skutečností, dostali z ní strach. Byli pevně odhodlaní omezit tuto novou svobodu na Východě novými nadnárodními strukturami. Cítili vlastně nostalgii po starých jistotách studené války a především chtěli zabránit nestabilitě. Bylo jim jasné, že stabilitu lze zajistit jedině vytvořením nového nuceného pořádku. Společnou měnou euro chtěli šéfové vlád zemí EU vytvořit v Evropě nové pevné jádro, to znamená nové těžiště, kterým by se nahradila stará hegemonie Varšavské smlouvy.
Souběžně s tím se politicky a ideologicky vyzbrojila aliance NATO. Na vrcholné schůzce NATO v Římě v roce 1991 byla vytvořena nová strategická koncepce, která pak byla v osudném roce 1999 ještě dále rozšířena. V budoucnu už NATO nemělo být obranným svazkem, ale intervenční aliancí obrácenou navenek a vybavenou novými policejními oprávněními, pro kterou stará pravidla mezinárodní suverenity již neplatí. NATO, Spojené státy a jejich spojenci se prohlásili za garanty evropského a mezinárodního míru, a sice na základě společného ideologického přesvědčení, že národní svoboda představuje hrozbu míru a že je třeba nadnárodní moc, aby bylo možné světu vládnout. V roce 1991 existovalo v Evropě vakuum, a Západ byl pevně odhodlán ho zaplnit.
Nová nadnárodní ideologie tedy nebyla omezena pouze na Evropu, ale byla součástí mnohem rozsáhlejšího procesu. Krátce před německým znovu sjednocením vydal mluví dne 11. září 1990 v jednom ze svých projevů před americkým Kongresem prezident H. W. Bush poprvé o „Novém světovém řádu“. Řekl, že nové přátelství mezi Moskvou a Washingtonem umožní v budoucnu prosazovat mezinárodní právo vojenskou silou. První válka proti Iráku z tohoto takzvaného Nového světového pořádku vycházela, a je to zřejmé i z toho, že dostala požehnání od Rady bezpečnosti OSN a tím pádem i od Ruska a Číny.
Gorbačovovo „Nové myšlení“
Na myšlence „Nového světového pořádku“ a „Nového myšlení“ nebylo vlastně nic amerického ani evropského. Tato myšlenka byla sovětského původu. Nový myslitel Helmut Kohl byl obyčejnou kopií nového myslitele Michaila Gorbačova, jehož hojně prodávaná, ale jen vzácně čtená kniha „Perestrojka“, nesla tento podtitul: „Nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět“. Myslel tím, že perestrojka se má odehrát i na mezinárodní úrovni tak, aby se OSN vyvinula v jakousi světovou vládu.
Gorbačovova perestrojka Sovětský svaz nezachránila, ale zničila. Mezinárodní systém nezlepšila, ale naopak ho obrátila naruby. Bez Sovětského svazu jako protiváhy se nový internacionalismus rychle zvrhl v čistě americkou hegemonii. Teď už nešlo o nějaký světový řád, který by byl založen na mezinárodní spolupráci nebo na rovnováze. Jednalo se výhradně u nadnárodní struktury pod západním, především americkým, vedením.
Z tohoto hlediska byla směrodatná rezoluce OSN č. 688 ze dne 5. dubna 1991. Touto rezolucí k údajné ochraně Kurdů a šíitů v Iráku si Rada bezpečnosti přisvojila právo použít z humanitárních důvodů donucovací opatření proti určitému státu. Zneužití pojmu humanitární intervence v kosovské válce na konci téhož desetiletí, v roce 1999, má kořeny v této irácké rezoluci. Je také známo, že britská a americká vláda použila tuto rezoluci i k tomu, aby mohli celých 12 let Irák bombardovat. Tedy vzdušná válka, která skončila až druhou invazí v roce 2003.
NATO a postmoderní válka
Touto rezolucí se tedy zrodila idea, že Západ ztělesňuje „hodnoty“ a ne politickou moc. Došlo zde k jakési Kantovské přeměně: politická realita a výkon vojenského násilí byly maskované morálním univerzalizmem. Zejména ve válce o Kosovo byl masivní výkon moci vojenskými prostředky NATO kašírován lidskoprávní rétorikou.
Tato válka byla velmi důležitá ideologicky. Bylo to vyjádření nové strategické koncepce NATO, na jejímž základě bylo od teď legitimní, zasahovat kdekoliv na světě. Tedy už nebránit jen národní teritorium členských států. Válka byla vyhlášena nejen za „postmoderní“, například Tonny Blairem, když prohlásil, že „nebojujeme o území, ale o hodnoty (…) a za nový internacionalismus“. Mnozí ji však obhajovali dokonce i jako „válku o Evropu“. Sociolog Ulrich Beck dokonce tvrdil, že válka je pro EU jakýmsi „vojenským eurem“, tedy prostředkem, který evropskou jednotu pohání vpřed. Kosovo roku 1999 je důkazem, že EU a NATO jsou navzájem neoddělitelné.
Tato postnacionální ideologie je příčinou, že vztahy obou nadnárodních struktur a Západu obecně k Rusku začínají zadrhávat. Existují vskutku mnohem větší problémy s Ruskem na evropské úrovni, jak na úrovni bilaterálních vztahů. Dvoustranné vztahy, například mezi Ruskem a Německem, jsou poměrně dobré.
Rusko jako skutečný stát
Důvodem je, že Rusko samo sebe chápe jako stát a jako stát se chová. Rusko experimentovalo s nadnárodní ideologií dlouhých 70 let. Tento experiment vedl ke zhroucení „historického ruského státu“. Mluvím o „historickém ruském státě“, protože Sovětský svaz nebyl ničím jiným, než stará ruská říše se všemi do ní začleněnými národy. Za Jelcina Rusko utrpělo druhé státní zhroucení. Jelcinovy liberální reformy vedly ke krachu v roce 1998 a k ponížení ve válce o Kosovo v roce 1999.
Rusové se tedy na vlastní kůži naučili, že bez státu se žít nedá. Chápou, že stát je garantem svobody a nikoli jeho ohrožením. Evropanům nevěří, když tito tvrdí – a zde se odvolávám např. na Roberta Coopera – že Evropa dosáhla „vyšší civilizační úrovně“, protože už nepředstavuje „staromódní“, ale nyní už „moderní“ pojetí suverenity.
Odideologizované Rusko tedy představuje existenciální hrozbu pro postmoderní zideologizovanou Evropu. To je důvodem, proč EU a NATO dělají vše, aby donutily Rusko vydat se stejnou postmoderní cestou, kterou politováníhodným způsobem kráčí Západ už celých dvacet let. Rusko se svým stále ještě státním „starým myšlením“ představuje důkaz, že se Helmut Kohl ve věci národního státu mýlil stejně silně, jako ve věci společné měny euro.
John Laugland je britský historik a specialista na mezinárodní právo. V současnosti působí jako ředitel Institut de la Democratia et de la Cooperation (ITS) v Paříži.
Nic není náhoda: CERN i Bilderberg mají stejný rok narození. Sto tisíc sluncí a temná substance. Otevírá urychlovač částic pod Ženevou novou dimenzi? Lesk a bída konspiračních teorií ve světě spiklenecké praxe
30. 1. 2016
Pavel Kopecký se zamýšlí nad fenoménem takzvaných spikleneckých teorií a pozastavuje se nad velmi záhadným a potenciálně smrtelně nebezpečným zařízením nacházejícím se jen několik stovek kilometrů od nás
Ve stejném roce, kdy byl založen exkluzivní iluminátský klub Bilderberg (1954), vznikla i Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN – Conseil Européen pour la recherche nucléaire) se sídlem v Ženevě. Náhoda?
Bilderberg spojující dodnes důležité hráče světové politiky, ekonomiky, financí, průmyslu včetně toho vojenského, vědy a médií, bez jehož posvěcení se prý neodehraje žádné klíčové rozhodnutí ve světě – včetně válek, „teroristických útoků“ i migračních vln – musí dle mnohých být zákonitě spojen s CERN více, než jen rokem svého vzniku.
Vítejte ve světě spikleneckých teorií? Kdepak. Spíše spiklenecké praxe – a to je ještě o patro výš (říká spiklenecká teorie poučená praxí).
Spiknutí? Ano, ale…
Konspiračních teorií, neboli teorií spiknutí, existuje celá řada. Jejich zastánci jsou přesvědčeni (a snaží se dokázat), že vlády, tajné služby, mocné korporace nebo mezinárodní organizace či tajné spolky a jejich představitelé s námi nehrají čistou hru. To lze bezpochyby podepsat.
S pátráním po spiknutích úzké skupinky mocných tohoto světa proti manipulované většině je ovšem současně jistý problém. Skutečnost, že internet, multimédia a moderní komunikační technologie, v kombinaci s bujnou fantasií, nedostatečnou odborností a špetkou té paranoie na straně příznivců „Akt X“ tvoří živnou půdou pro mnohé omyly a „hoaxy“, je nevyhnutelná a nezpochybnitelná. To ovšem velmi dobře hraje do karet skutečným spiklencům, o jejichž existenci rovněž není pochyb, a to již po několik století. Snaha o odkrývání skutečných konspirací bývá pak snadno a bez násilí vykázána do světa „šílených“ spikleneckých teorií, což badatele obvykle znevěrohodní a umlčí lépe než přímý mocenský atak.
Mnozí badatelé se navíc vlivem nedostatku informací a mezer ve vzdělání pouštějí na tenký led a dopouštějí se vyloženě chybných dílčích závěrů, byť jádro problému zůstává relevantním předmětem bádání. Na tyto přešlapy stačí výběrově poukázat, případně je zveličit špatnými překlady, či divokými diskusemi na internetu. A je po problému, neboť v očích manipulované většiny veřejnosti celé toto téma pak patří jen šílencům.
Opatrnost je na místě
Lidová moudrost praví, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. I když budeme co nejvíce přísní a skeptičtí vůči zkoumanému „konspiračnímu“ problému a dojdeme k závěru, že se nachází zcela mimo realitu, stále to může signalizovat „konspiraci na druhou“. Tedy, že existence a falešné živení nějaké teorie je pouhým zastíracím manévrem pro něco ještě závažnějšího, než byla teorie domněle zpochybněná či vyvrácená.
Jinými slovy – pokud v jednu chvíli dojdeme například k závěru, že systémy jako HAARP či CERN primárně neslouží nekalým cílům, v žádném případě to neznamená, že se do nich neinvestují velké peníze se záměry méně ušlechtilými, než jsou ty oficiálně deklarované. Dokonce je to nevyhnutelné. A právě CERN je pro ilustraci této skutečnosti perfektním příkladem.
Urychlovač
Velký hadronový urychlovač (LHC) je největší urychlovač částic na světě. Pracovat začal v září 2008. Je umístěn v podzemí na území mezi francouzským pohořím Jura a Ženevským jezerem ve Švýcarsku. Tvoří jej kruhový tunel o obvodu 27 kilometrů v hloubce až 150 metrů pod zemí.
Podrobný popis zařízení vyžaduje vysoce odbornou terminologii, což je vždycky dobrá kulisa pro zakrytí jiného než deklarovaného cíle. Skutečností však je, že i mnozí významní mainstreamoví vědci opakovaně vyjádřili znepokojení, že LHC může způsobit katastrofu, která by mohla zničit Zemi (vytvoření stabilní černé díry nebo zvláštní hmoty, která by byla stabilnější než nám známá hmota). Vědecké kapacity, které za urychlovačem stojí, říkají, že je to velmi nepravděpodobné, avšak že to není možné důkazem vyvrátit. Tím nás ovšem sotva uklidní – spíš naopak.
Znepokojivé skutečnosti
Některá specifika urychlovače LHC mohou naše znepokojení dále zvyšovat. Urychlovač je nejen největším strojem na světě, ale také jednou z největších záhad. Skládá se z 9.600 supermagnetů stotisíckrát silnějších než je gravitace Země. Protony v sedmadvacetikilometrovém LHC uskuteční přes jedenáct tisíc oběhů za sekundu. Stroj dokáže na krátký okamžik vyvinout teplotu stotisíckrát větší než je v jádru Slunce. Tedy nepředstavitelné množství energie držené na jednom místě. Odtud pramení vědecké obavy, které znějí jako ze sci-fi filmů (otevření dveří do jiné dimenze a tak dále).
Pro konspirační teorie hraje velkou roli rovněž geometrie zkoumaných objektů či symbolika log a emblémů organizací. I největší skeptik proto musí ustrnout při zjištění, že „majitelé a stvořitelé“ CERNu nejen vytvořili logo připomínající symboliku boha Šivy (jemuž je v hinduismu přidělena úloha ničitele vesmíru), ale že socha tohoto pohanského mýtického božstva je umístěna přímo u sídla CERN v Ženevě! Ale zdaleka ne jen to.
Otevírání bran
Existují mnohé relativně dobře podložené spekulace o primárně vojenském charakteru tohoto údajně „čistě vědeckého“ experimentování. Řada teorií hovoří o účelech děsivějších, než byly ty nejdivočejší teorie o tajných zbraních, které se v posledních desetiletích objevovaly.
Co více, podle některých komentátorů se zde dostáváme do oblasti, kde se věda atakuje transcendentální sféry, podobně jako v oblasti rozvoje umělé inteligence. Z tohoto pohledu nejde prý o nic menšího než pustit do našeho světa okultní síly v ještě větším měřítku než se děje dosud. K otevření brány do jiné dimenze bychom tímto měli být blíže než kdy předtím. Entity, na které se touto cestou můžeme napojit, bezesporu neslibují nic dobrého.
Podle jiných jde o – řečeno „nevědeckou“ terminologií – oživení dávných alchymistických pokusů poznat tajemství temných substancí. Vědci z CERN jsou tak svým způsobem následovateli dávných mágů, kteří bádali nad propojením duchovního světa s temnými silami za ním. Získat je pomocí tohoto urychlovače by mělo být údajně snazší než dříve. S přítomností takovéto substance pak úzce souvisí paranormální aktivita včetně energetické báze živých bytostí. Propojení démonických entit s naší realitou by tak nyní mělo být těsnější než kdykoli předtím.
Kde je tedy pravda?
Podobných úvah na toto téma je velmi pestrá škála. Ať je to jakkoli, setkáváme se zde s fenoménem, který stojí za zkoumání – zdaleka ne jen „vědecké“, ale především společenské a politické. U mnohých nerozluštitelných hádanek pomáhá zeptat se „cui bono?“ – neboli „v čí prospěch?“. Bývá to nejsnazší cestou k odpovědi. Zde se však můžeme zatím pouze dohadovat.
Faktem je, že mnohé spiklenecké teorie minulosti se během času potvrdily. Ačkoli se o nich nadále příliš nepíše – nebo spíše právě pro to.
Že čelíme obrovskému a reálnému spiknutí mocných tohoto světa, vidíme denně kolem sebe v nesčetných příkladech. Manipulace veřejností jsou každodenní součástí naší reality. Proč by právě CERN měl být výjimkou?
