- Top 10 ekonomických událostí roku 2015
- 4 zásadní fundamenty, které se vyplatí sledovat v roce 2016
- Rozbor trhu s ropou: Jak na propad reagují Rockefellerové? Přežije turbulence na trhu OPEC? Jsme na začátku změny globálního trhu? Zlikviduje arabské šejky americký písek?
- Rozbuška v Saudské Arábii: Jak se šejkové vypořádají s propadem ceny ropy? Jak dlouho vydrží život „na vysoké noze“ v době cen ropy pod 50 USD? Dojde k radikalizaci, pokud dojde ke zchudnutí muslimského světa?
- Čína – asijský sud s prachem: Devalvace a měnové války? Jak dlouho vydrží devizové rezervy Číny? Krach asijských tygrů 1997, může se opakovat? Soumrak Číny, vzestup Vietnamu?
- Finanční dynamit: Úrokové sazby v USA? Nejhorší timing všech dob začíná nyní?
Možná bude krach trhu, možná je i raketa na sever … každopádně tento rok nebude na finančních trzích nouze o příležitosti k zajímavým ziskům .
Celá analýza
Výroční analýza 2016
Na úvod si dovolím připomenout analýzu publikovanou zhruba před rokem… pohyb světa se opravdu čím dál více zrychluje. Co se nakonec stalo v roce 2015?
Významných událostí na finančním trhu bylo v minulém roce velké množství. Vybral jsem z mého pohledu TOP 10 událostí. Pořadí u nich neurčuji, to ponechám na každém z vás.
1. Zrušení fixního kurzu švýcarského franku 2. ECB spouští vlastní kvantitativní uvolňování 3. Trvající pokles cen ropy 4. Situace v Řecku, včetně referenda 5. Evropské úrok v čím dál větších záporných hodnotách 6. Zpomalování čínské ekonomiky 7. Devalvace čínské měny včetně jejího následného oslabování 8. Rozhodnutí o zařazení čínské měny do SDR 9. Posilování dolaru 10. První zvýšení sazeb Fedem po téměř 10 letech
Pokud jde o nefinanční události, vše přebila vlna uprchlíků do Evropské unie, ačkoliv jsem se jí zde na webu nijak nevěnoval. Suma sumárum, žádná sláva, americké akcie měřené indexem S&P500 ztratily necelých 50 bodů.
Co je třeba sledovat v letošním roce? Z mého pohledu je zde několik faktorů, na které je třeba si dát v nejbližší době velký pozor. Jde o 4 následující faktory:
1. Vývoj na trhu s ropou 2. Dění v Saúdské Arábii, její kroky na trhu s ropou 3. Vývoj v Číně a její další kroky 4. Trh obligací
Samozřejmě, že bude i množství dalších faktorů, ale čtyři výše uvedené se mi jeví jako hlavní.
Trh s ropou
Boj o cenotvorbu ropy jsem zmínil nedávno v jednom ze svých komentářů. Zde se budu věnovat dalším faktorům na trhu s ropou. Dalšímu z faktorů ovlivňujícímu ceny ropy jsou věnovány následující řádky.
Uvědomme si, že aktuální pokles ceny ropy se řadí mezi ty největší, řadí se na třetí místo (hned za roky 1985 a 2008). V roce 2008 klesla ceny ropy o ¾ za 100 obchodních dní. Následoval relativně rychlý obrat a posílení ceny. Čili relativně rychle sem a tam, doprovázený ekonomickou recesí.
Co mě zaujalo, jsou informace o rozsáhlých prodejích ropných aktiv rodinou Rockefellerů. Dále OPEC při poklesu ceny nesnižuje těžbu, ale naopak. Tady to vypadá na začátek konce organizace zvané OPEC, která zahrnuje země produkující dvě pětiny světové ropy. Ještě před dvěma lety by k něčemu takovému nedošlo
Výsledkem je převis nabídky nad poptávkou, nevídané výše strategických ropných rezerv a na moři zaparkované tankery plné ropy.
Toto není standardní chování a vývoj. Aktuální pokles ceny ropy ale zavání něčím jiným – tohle vypadá na dlouhodobější změnu na trhu, zvláště když vezmeme v úvahu čím dál efektivnější alternativní energie (tím nemyslím ropné písky, firmy z nich těžící bojují kvůli cash flow o přežití).
Produkce ropy z ropných písků ve Spojených státech je nyní o více než 10 procent pod březnovým maximem a nezdá se, že by se tento trend blížil ke svému konci. Přitom produkce největších texaských ložisek klesla o téměř třetinu. Pokles tak zmírňují malá ložiska uváděna do provitu jen z nouze, aby firmy měly alespoň nějaké cash flow. Agentura Moody‘s snížila rating řadě těchto firem.
Letošní vývoj ceny ropy je jedna velká neznámá, ale moc prostoru pro růst tam není. Snad jedině v případě významného omezení nabídky.
Ta by mohla nastat ve dvou případech. Prvním je stav, kdy by došlo k otevřenému konfliktu mezi Saúdskou Arábií a Íránem a obě země by významným způsobem omezily dodávky ropy na světový trh. Protože Saúdská Arábie je významnou zemí, je jí věnována následující kapitola. Druhým případem je omezení dodávej ropy jinými členskými zeměmi OPEC. Těch zemí je pět byl jim věnován příspěvek ve středu 13. ledna.
Vývoj v Saúdské Arábii
Saúdská Arábie se dostává do světových zpráv hlavně v souvislosti se změnami v královské rodině nebo cenami ropy, případně když se Saúdská Arábie dohodne s nějakou zemí, že jí nebude dodávat ropu za dolary, ale za jinou měnu.
Je tu ale ještě jedna věc, která je z mého pohledu někde na úrovni mezi černou a šedou labutí. Mám na mysli zrušení vazby tamní měny na americký dolar. Saúdská měna by jistě oslabila, což by královská rodina přivítala. Pravděpodobnost takového kroku je zatím vnímána jako minimální.
K čemu by to bylo? Minimálně k částečnému vylepšení bilance státního rozpočtu, který je teď ve velkém deficitu. Kombinace silného dolaru a nízkých cen ropy je pro tamní státní rozpočet smrtící kombinací (ne všechny výdaje jsou navázány na dolar). Saúdská Arábie je nucena stahovat ze svých rezerv měsíčně řádově 10 miliard dolarů, aby kompenzovala nízké ceny ropy a pokryla výdaje. Tímto tempem jí rezervy dojdou během 3-4 let. Oslabení domácí měny by mohlo snížit tlak na čerpání z rezerv.
Proč jsem v předchozí větě použil výraz „by mohlo snížit“ místo „by snížilo“?
Protože takový krok by ale pravděpodobně srazil cenu ropy ještě níže. Výsledkem by byla labuť s řadou důsledků, včetně naprosto neočekávaných. Zlepšení rozpočtu a zmírnění tlaku na čerpání z rezerv by se tak paradoxně nemuselo vůbec dostavit.
Jak jsem zmínil před pár dny, situace v Saúdské Arábii došla až tak daleko, že tamní vláda, aby získala nějaké peníze, začala uvažovat i IPO společnosti Aramco – něco dosud nevídaného. Na akciovém trhu není žádná státem ovládaná ropná společnost z arabských zemí. Proč to dělá? Protože nevídaný způsobem roste hodnota jejich CDS vyjadřující pravděpodobnost finančních problémů dané země. Je již na úrovni Portugalska – viz graf.
Vývoj v Číně
V srpnu loňského roku přistoupila čínská centrální banka k devalvaci juanu. Této události se dostalo velké publicity. Přitom po malé pauze prakticky bez povšimnutí čínská centrální banka pokračovala v oslabování domácí měny. Mluvím o deseti obchodních dnech v první polovině prosince. Nevěřím, že tento přístup skončil. Mimochodem, když se podíváte na vývoj akcií na amerických trzích právě v těchto 10 dnech, zjistíte, že DJIA přesně v těchto dnech přišel o 800 bodů, tedy o téměř 5 % své hodnoty.
Náhoda? Nikoliv. Oslabování čínské měny je to poslední, co si řada amerických společností přeje. Je to totiž to, z čeho byla čínská vláda obviňována o kongresmany již před několika lety – z (tehdy umělého) podhodnocování juanu.
Pokud nejste země s globálně akceptovatelnou rezervní měnou (jako jsou Spojené státy), je prakticky nemožné udržovat zároveň nezávislou monetární politiku, volný pohyb kapitálu a fixní (říkejme raději stabilní) měnový kurz. Něco za něco.
Čína se o to sice snažila docela dlouho (až do srpnové devalvace), ale všechno někdy končí. Podle mě Čína vzdala snahu o stabilní kurz měny. Nezávislé měnové politiky se nevzdá a zavést omezení pohybu kapitálu také nemůže, zvláště v situaci, kdy se čínská stane v listopadu součástí SDR.
Podíváme – li se na situaci touto optikou, pokles čínských dolarových rezerv vůbec nemusel být díky tomu, že by se Čína chtěla zbavovat dolaru, ale proto, že se ho zbavovat musela.
Stačily by 2-3 takové roky a Čínské devizové rezervy by byly pryč, nemluvě o tom, že kdyby se rezervy zmenšovaly pravidelně, odliv kapitálu by se časem mohl změnit v úprk, tedy něco podobného, co zažily asijské země v letech 1997 a 1998. Pokud mají čínští představitelé byť jen trochu rozumu, tento scénář budou mát před sebou jako memento.
Co bude u Číny následovat?
Když země opustí politiku pevného kurzu, málokdy zůstane u jedné devalvace (to by musela být opravdu významná a ne v řádu jednotek procent, jak tomu bylo v Číně). Lednový vývoj budiž varováním. Musíme se proto připravit na další oslabování juanu, na další zpomalování růstu čínské ekonomiky, které opět bude tlačit na další oslabování čínské měny.
Investoři možná začnou kvůli rychlému růstu tamních mezd opouštět Čínu a budou hledat levnější alternativy – přesouvat výrobu třeba do Vietnamu.
Trh obligací a úroky ve Spojených státech
V polovině prosince loňského roku přistoupil Fed je zvýšení úrokových sazeb. Poprvé po téměř 10 letech a ukončil politiku nulových úrokových sazeb.
Fed oznámil zvyšování sazeb o jeden procentní bod v každém z roků 2016 – 2018. Cílí tak na sazbu 3,25 – 3,50 % koncem roku 2018. Tento krok sám o sobě by stačil na odhad růstu výnosů (a tedy i poklesu cen) obligací. V lepším případě pokles cen, v horším – se zohledněním páky obligací vzhledem k pohybu úrokových sazeb – masakr na globálním obligačním trhu. Se všemi dopady na zadluženost států, banky a další. Bohužel nic není tak jednoduché.
Fed totiž zároveň oznámil zrušení limitu pro repo operace, to může nadělat pěknou paseku. Tyto dva zmíněné kroky jdou de facto proti sobě a Fed se jistí, aby úroky nešly nahoru rychleji, než by si on sám přál. Nebýt onoho zrušení limitu repo operací, byl bych na straně těch, co sázejí na pokles cen obligací, zvláště když lze očekávat zesílení přiliv kapitálu do spojených států Ale takto, investoři sázející na automatický pokles cen obligací, mohou být zklamáni.
Z mého pohledu přišlo výšení úrokových sazeb ve Spojených státech v nejhorší možný okamžik. Pokud jde o vývoj americké ekonomiky v posledních několika letech, přišlo moc pozdě. Pokud se podíváme na možné budoucí scénáře vývoje, zdá sem, že přišlo příliš brzy.
Z mého pohledu jsou nyní obligace velmi rizikové. Respektive jejich cena bude dramaticky ovlivněna Fedem, respektive tím, čemu dá Fed v daném okamžiku přednost, tedy pokud na to bude mít sílu.
Přesto, nebo právě proto, bych si tipnul na pokles ceny. Speciálně u tzv. highyield bondů, ale ani korporátní bondy velkých amerických firem či dokonce americké vládní bondy budou pravděpodobně zasaženy.
Se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
SHRNUTÍ
Něco velkého je pravděpodobně ve vzduchu.
Možná by se to dalo přirovnat ke kvantovému skoku – elektron také nepřejde z jedné orbity na druhou plynule, ale kvantovým skokem. V politice a potažmo v globálních financích se blížíme něčemu podobnému. Důsledkem problémů může být – ač na první pohled nečekané – další posílení dolaru.
Co bude spouštěčem? Netroufám si tipnout, co by to mělo být – může to být celá řada labutí – od bílých, přes šedé až po ty opravdu černé a můžou vyjít jak z finančního sektoru, trhu s ropou nebo i z geopolitické situace.
Na závěr ještě přidávám graf z dílny Citi
To neznamená, že by se na trhu nenašly zajímavé příležitosti, ať už půjde o dlouhodobou value investici přinášející pravidelné dividendy, nebo o tradingové příležitosti.
Jenom to mějte na paměti, nepřehánějte to s rizikem a mezitím se něco naučte a pusťte se do toho.
Přeji všem jen to nejlepší do roku v roce 2016
Jan Dvořák
Leden 2016
Rok 2016 z pohledu numerologie – Vibrace čísla devět je “all inclusive”
1/10/2016
„Kde stále trvám na svém?“
„Jaký krunýř musím roztříštit?
A jaká potlačovaná část mé duše bude touto cestou osvobozena?
V roce 2016 budeme vedeni k tomu, abychom dokončili to, co je potřeba. Abychom odložili vše, co nám již neslouží (pokud jsme tak již neučinili v minulém roce s karmickou 8). Abychom maximálně vstoupili do kontaktu se svými city a nechali se vést klidnou moudrostí svého srdce.
Devátý rok je rokem završení a jakéhosi tichého usebrání, které vede k moudrosti – je to čas poohlédnout se zpátky a pochopit, že všechny cykly končí… a potom znovu začínají. A že pevné připoutání k věcem a lidem není nikdy nic platné, jelikož všechno pomíjí. V roce vlády devítky je vždy potřeba něco rozhodnout, vybrat si nějakou novou cestu a k ní napřít všechny své síly. Ale nejprve je důležité s láskou dokončit a uzavřít minulost. Síla devítky „odděluje zrno od plev“ a Vesmír nám nikdy nevezme nic, aniž by pro nás měl již připraveno něco nového.
Devítka je tak trochu magickým číslem a jako taková má schopnost vnášet do života zážitky a zkušenosti, které zpočátku můžeme vnímat jako pěkný chaos. Jedinou cestou jak se pocitům chaosu a zmatku vyhnout je obrácení pozornosti dovnitř sebe samých, do svého vlastního světa nebo spíš nitra a hledat odpovědi na problémy, které nás trápí, tam.
Rok pod vlivem 9 je rokem odpovědnosti k sobě samým i vůči jiným. Je také vhodným rokem k rozhodnutí zasvětit život službě druhým; k rozvíjení většího soucitu a tolerantnosti. Mnohým z nás prospěje, když si budeme častěji připomínat, že jsme všichni propojeni. Vypěstujme si větší shovívavost, cvičme se v umění odpouštět.
Jestli se chceme vydat za světlem, prozkoumejme nejprve svoji temnotu.
Odložme svoji kritickou mysl bokem a zdokonalujme se v poslouchání hlasu svojí duše.
Naučme se dívat se na sebe a svůj život pokaždé novýma očima.
A nakonec to nejdůležitější… zůstaňme věrni sami sobě. Nenechme se svést k něčemu, co s námi nesouzní; dělejme jen to, co opravdu chceme.
Vyzývám vás k tomu, abyste našli odvahu jít vlastní cestou; abyste nehledali pomoc venku, ale v sobě. Abyste se vypořádali se sebou samými. Abyste dokázali ustoupit a zpracovat vše, co se stalo. Abyste v sobě našli světlo. A abyste jej rozdávali skrze svůj úsměv, slovo či pohlazení. Náš život má v souladu s vesmírnými energiemi a cykly svou zákonitou cestu a povahu, a tak by pro vás třeba mohlo být užitečné ohlédnout se do minulosti na předchozí léta nesoucí energii 9 – jedná se o roky 2007, 1998, 1989, 1980, 1971, 1962, 1953 … atd. Až budete mít chvíli času sami pro sebe, sedněte si, zavřete oči a vraťte se po časové ose, kterou si můžete představit jako světelnou přímku, do roku 2007. Jste tam? Ok, otevřete dveře a vstupte. Kolik je vám let? Co se děje ve vašem životě v tomto roce? Co je stěžejním tématem tohoto období? Jaké máte sny, jak se cítíte? S jakými výzvami jste konfrontováni a jak je zvládáte? Jaké hlavní téma se prolíná celým tímto rokem? Zachyťte náladu, která se prolínala tímto vašim životním obdobím i téma, které pro vás bylo klíčové – byly to vztahy, zdraví nebo práce? Všímejte si svých pocitů – je tam spokojenost, radost, naplnění nebo snad nějaký strach, úzkost? Pokud ano, z čeho? Udělejte si o tom pár poznámek. Potom se po časové ose posuňte dál do roku 1998 a vykonejte stejnou vnitřní práci. Zmapujte všechny devítkové roky, které máte za sebou. Tohle jednoduché mentální cvičení, respektive imaginace vám odhalí červenou niť, která se vine vašimi roky pod vlivem 9. Dříve nebo později se vám vynoří, o čem pro vás může nadcházející devítkový rok být, jaké téma pro vás bude nejaktuálnější. Vývoj jde po spirále – to, co jste nezvládli zpracovat v předchozích devítkových letech, se nyní vynoří a budete mít opět šanci se s tím vypořádat.
Symbolem pro 9 je hořící pochodeň. Uchopme ji pevně do svých rukou a pojďme vstříc novému roku, který bude pod vládou planety Mars. Mars je archetypem našeho vnitřního Bojovníka. Opřeme se o jeho odvahu a sílu, uchopme svůj život jinak, pokusme se o něco nového a buďme si jisti, že to dokážeme!
A tak se staň!
S láskou a úctou k vám všem,
Sofie Zdeňka Natarani
www.novoucestou.cz
Pro www.novoucestou.cz napsala Sofie Natarani. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě, pokud bude připojena celá tato poznámka i s aktivním odkazem.
Oskar Krejčí: Migranti, Česko a narůstající chaos
Postup německé kancléřky Angely Merkelové v případě migrace je nepochopitelný, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
To ano, ale tady už se nebavíme o vybraných číslech a v rovině abstraktního humanismu. To analyzujeme kontext. Nepřichází jedinci, ale velký dav. Snaha integrovat jednotlivce se tak mění na pokus integrovat skupiny. Má-li proběhnout nějaká integrace tří milionů migrantů – v daném případě potřebujete tři miliony jednopokojových nebo milion větších bytů. A kde jsou ty byty? Místo nich budou buď sběrné tábory, nebo sídliště – která se brzy změní na ghetta s vlastní samosprávou založenou na jiných kulturně-politických principech, než je většinová státní správa.
Rozevřít náruč a volat „nechte maličkých přicházet ke mně“, a nemít přitom schopnost nasytit pět tisíc lidí pěti bochníky chleba, je nezodpovědné. A německá kancléřka to udělala. I když pomineme náboženské rozdíly a hrozbu terorismu, vytváří se sociální podhoubí deprivace a z ní vyrůstající politické nespokojenosti. Přitom nepůjde o individuální, ale o skupinovou nespokojenost.
PZ: Proč to podle vás Angela Merkelová udělala?
Netuším. Mluví se o její snaze stát se generální tajemnicí OSN, k čemuž prý potřebuje i hlasy arabských zemí. Jenže to by měla změnit své chování k Rusku, které má právo veta. Mluví se ale také o pokusu řešit úbytek obyvatelstva v Německu, ale i o snaze snížit cenu práce. Osobně ale její postoj prostě nechápu. Pozoruhodné je, že se jej nikdy nesnažila vysvětlit. A že tuto politiku podporují i její sociálně demokratičtí koaliční partneři, zatímco bratrská CSU je mírně řečeno rozpačitá.
PZ: Dobře, ale jaké vidíte řešení?
V této chvíli se nabízejí dvě možná řešení – věcné a zdánlivé. Tím prvním je, že se proud migrantů zastaví. Buď samovolně, nebo násilím. Násilí se v tomto případě jeví jako pravděpodobnější. Násilím myslím v rámci defenzivy vymáhání zákona, ctění pravidel, ochrana státnosti – tedy obnovu právního pořádku. V rámci ofenzivy ničení sítě pašeráků lidí, a to jak na souši, tak i na moři. A ukončení válek v oblasti MENA, tedy na severu Afriky a na Blízkém východě. To dnes především znamená vítězství v Sýrii.
Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci
Druhý způsob zastavení migrace je virtuální. Prostě se o ní nebude tolik mluvit, nebo se úplně zmlkne, jako tomu bylo ještě před rokem. Před rokem také umírali ve Středomoří lidé, ale nikoho to nevzrušovalo. Problémy pro politiky nastaly, až když se otázka migrantů dostala na obrazovky, tedy po únorové tragédii.
PZ: To je ale jen fiktivní řešení – migrace bude pokračovat.
No a co? Nebude téma, nebudou ohroženi politici v příštích volbách. Ono se to už částečně děje. Veřejnoprávní informace, a to nejen v Česku, nejsou jednostranné pouze z hlediska ignorování rizik migrace. Chybí i zpravodajství o násilném vracení některých migrantů. Televize, která miluje individuální dramata a tragédie, najednou u těchto dramat není. Také novoroční sexuální útoky v Německu…
PZ: Vidíte za oněmi sexuálními útoky nějakou organizovanost?
Mnohem pravděpodobnější je davové chování. Nezapomínejte, že většina migrantů pochází ze zemí, kde je kultura sexu mnohem uzavřenější než v liberálních společnostech. Iluze o Západu, které jsou součástí motivace k migraci, mají u řady migrantů i tento podtext. To se dalo předpokládat.
Co však bylo méně pravděpodobné, je skutečnost, že se německé úřady a některé redakce pokusily informace o sexuálních útocích ututlat. Zdá se, že Angela Merkelová pochopila, že proti internetu a ulici nemůže spor o povahu migrace vyhrát. Pokusí se tedy toto téma přehlušit jinými událostmi, odsunout jej na druhou či třetí kolej.
PZ: Je Česká republika při současném vývoji ohrožena? Jak vidíte tento rok u nás?
Česko ani Slovensko nejsou cílovými destinacemi migrantů. Jejich motivace je upravena propagandou pašeráků i některých blízkovýchodních politiků a prohlášeními německé kancléřky. Tato propaganda poněkud absurdně vidí zásadní rozdíl i mezi Německem a Rakouskem. Je tu ale problém. Jakmile Německo začne důsledněji vymáhat právo či omezí ochotu přijímat běžence, může se Česko stát týlovou zemí, kam budou migranti ustupovat, nebo dokonce mířit. Polovičatá řešení, která tak smutně proslavila Evropskou unii v posledních letech, mohou být pro Česko a Slovensko nebezpečná. Proto jsou tvrdé reakce slovenského premiéra tak důležité.
PZ: A Česká republika – ta je na tuto situaci připravena?
Je si vědoma rizika, není ale jasné, o jak velké riziko jde.
PZ: Z čeho soudíte, že si je vědoma?
„Vědomí“ znamená, že je v bdělém stavu a má určitou věcnou znalost dané problematiky. Odvozuji to od dokumentu Bezpečnostní strategie České republiky, který vláda schválila v únoru loňského roku. Tam je téma migrace zapracováno, což znamená, že někdo nebezpečí vycítil. Migrace je zde uvedena mezi jedenácti bezpečnostními hrozbami. Formulace jsou opatrné, plné konkretizace jako „negativní aspekty mezinárodní migrace“, na řadě míst mluví o nebezpečí „zvýšené“, „nelegální“ a „nekontrolovatelné“ migrace. Ovšem teze „ČR bude nadále prosazovat zachování a efektivní správu klíčových mechanismů migrační politiky EU, které zahrnují spolupráci v oblasti azylové politiky na základě tzv. dublinského systému a důsledné dodržování schengenského acquis všemi státy Evropy, které jsou jím vázány“ naznačila přehnaný optimismus.
PZ: Celkově tedy pokládáte tento dokument za dobrý?
Těžko říci. Tradičně se u nás i na Slovensku tyto dokumenty vytvářejí ve vazbě na strategie USA a NATO, odtud přebírají slovní zásobu i obecné hodnocení. Což by nevadilo, kdyby tato slova a hodnocení nahrazovala analýzu. Z četby Bezpečnostní strategie ČR nelze poznat, jak si autoři představují vývoj bezpečnostní situace, hierarchii úkolů a shromáždění prostředků na řešení vyjmenovaných hrozeb. Dokument, který má 104 článků plus několik bloků, je spíše literárním cvičením než strategií pro praktické jednání.
Připomenu pasáže, které identifikují politické nositele hrozeb, tedy o teroristech, o hybridních válkách a státech. V onom posledním příkladu jsou tak trochu jako z dílny chytré horákyně: Články 18 a 19 hovoří o tom, že zdrojem nestability bezpečnostního prostředí jsou mimo jiné „mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva“, přičemž „jsou připraveny k prosazení svých zájmů použít i vojenskou sílu či hrozbu jejím použitím“. I když se autoři asi snažili v těchto jinotajích ukrýt slova „Ruská federace“, dají se použít na bombardování Jugoslávie letadly NATO, které bylo v rozporu s mezinárodním právem, na intervenci USA a Velké Británie v Iráku, francouzské zasahování v Libyi a Sýrii a podobně. Připomínám, že nová Národní vojenská strategie Spojených států je otevřenější a přináší seznam států „snažících se revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednat způsobem, který ohrožuje naše národní bezpečnostní zájmy“: Ruská federace, Írán, Severní Korea a Čína. Jenže tento americký dokument vyšel až v červnu, v únoru se z něho ještě nedalo opisovat.
PZ: Mám pocit, že ve vašem hlase slyším despekt. Když byste měl říci, co se vám na tomto dokumentu nelíbí, co byste uvedl?
Bezpečnostní strategie ČR obsahuje poměrně elegantní vymezení pojmu národního zájmu. Největším problémem je fakt, že vymezení životních zájmů, přehled strategických zájmů a dalších významných zájmů, které lze nalézt v Bezpečnostní strategii ČR, zcela postrádá důraz na mezinárodní právo. Naopak: dovolává se nedefinovaného mezinárodního společenství a slibuje podporu rozvoje koncepce „odpovědnost chránit“.
PZ: Proč by to měl být problém?
Mezinárodní právo má zásadní význam pro ochranu zájmů malých, potřebnou vojenskou silou nedisponujících států…
PZ: Dá se namítnout, že v případě ohrožení nás ochrání členství v Severoatlantické alianci.
Na to zapomeňte. Obecně platí, že v době krize se mocnosti řídí svými zájmy, nikoliv smlouvami. To ostatně zohledňuje i článek 5 Washingtonské smlouvy, zakládací listiny NATO. Ten v případě napadení členského státu Aliance zužuje mušketýrský princip „jeden za všechny, všichni za jednoho“ na povinnost ostatních členů NATO neprodleně podniknout samostatně a v souladu „akci, jakou bude považovat za nutnou“.
PZ: Ovšem i vy jste před chvílí uvedl například v souvislosti s bombardováním Jugoslávie, že šlo o porušení mezinárodního práva. To znamená, že se na něj nedá spoléhat.
Mezinárodní právo veřejné je politickým kompromisem států. Je krajně nedokonalé a obtížně vymahatelné. To ale neznamená, že malé státy mají jinou ochranu. Základním cílem malých států proto musí být podpora zdokonalování a dodržování mezinárodního práva, ale i institucí, které jsou k jeho prosazování určeny.
PZ: Ohradil jste se vůči koncepci „odpovědnost chránit“. Ta je ale obsažená i v rezoluci Valného shromáždění OSN.
Především rezoluce Valného shromáždění OSN není právní normou. Tou je mezinárodní smlouva, která prošla ratifikací. Ale hlavně: koncepce „odpovědnost chránit“ říká, že vláda odpovídá za osud občanů, a pokud je nechrání, nebo je dokonce potlačuje či terorizuje, může mezinárodní společenství proti této elitě zasáhnout. Třeba i vojenskou silou.
PZ: To nezní špatně.
Nezní. Jenže jsme zase u otázky konkretizace. Kdo je to „mezinárodní společenství“? Centrála NATO, která rozhodne, že se jí nelíbí jednání Miloševiče nebo Kaddáfího – a zahájí útok? Co když se takhle rozhodne některé jiné uskupení? Fakticky neexistuje jiná globální bezpečnostní komunita než OSN. Jenže to není „mezinárodní společenství“, které by bylo víc než součet států. Je to mezinárodní organizace, kde hlavní slovo má pět velmocí. Někdy spolupracujících, jindy svářících se velmocí. Ovšem Charta OSN tvoří jádro mezinárodního práva – a ta se opírá i o princip suverenity států. Tedy o zásadu „nevměšujeme se do vnitřních záležitostí států, bráníme jen mír mezi státy“. Že je to nedokonalé? Samozřejmě, ale nic lepšího neexistuje. Dál se politický kompromis zvaný „mezinárodní právo“ zatím nedostal. Vše, co dnes nad to je, je právní nihilismus a svévole. A tedy i chaos.
Narůstající chaos.
Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci
Propočty naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát, říká politolog Oskar Krejčí v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
PZ: Snad každá renomovaná tisková agentura přinesla předpověď, jak bude právě započatý rok vypadat. Jak se pozná dobrá prognóza?
Voliči v USA – to jsou především hedonisticky orientované střední vrstvy, pro něž je košile mnohem bližší než kabát. Ovšem karty, s nimiž mohou hrát prezidentští kandidáti, budou i mezinárodněpolitické: v říjnu, tedy měsíc před volbami, si připomeneme 15. výročí intervence USA a jejich spojenců v Afghánistánu. Pak navázala intervence v Iráku. Tedy začátek nejdelší války v amerických dějinách…
PZ: Američtí vojáci se ale stáhli, válka USA v Iráku oficiálně skončila v prosinci roku 2014.
To pleteme dvě věci. Zahraniční politika USA na Blízkém východě prochází krizí. Není jasné, zda hledá novou vojenskou strategii, nebo se prostě vrací k politice udržovaní stavu a přestává s internacionalistickou politikou směřující ke změně režimů a hranic. Tato neurčitost bude přetrvávat i v letošním roce.
S tím souvisejí i nejasné otázky přímé vojenské účasti americké armády. Za všemi slavnostními prohlášeními o stahování pravidelných vojsk zůstává skryt fakt, že v polovině roku 2015 sice v Afghánistánu sloužilo něco přes 9 tisíc amerických vojáků, ale 29 tisíc tzv. kontraktorů – žoldnéřů placených Ministerstvem obrany USA. V Iráku to loňského září byl poměr 3,6 tisíc vojáků ku 1,3 tisíci kontraktorů. Za léta 2007–2014 stáli tito kontraktoři americké poplatníky přibližně 215,2 miliard dolarů. Alespoň podle prosincové zprávy výzkumného centra Kongresu USA.
PZ: Vysoké náklady na válku na Blízkém východě jistě tvoří důležitou část pozadí hledání nové strategie Washingtonu. Na začátku rozhovoru jsme hovořili o ekonomické převaze jako důležitém předpokladu výkonu role hegemona. Ztrácejí podle vás Spojené státy tuto převahu?
Především je tu hospodářství Číny, které svojí dynamikou, zahraničním ochodem a disponibilními financemi ovlivňuje globální ekonomiku obdobně jako ta americká.
PZ: Ale naplnily se předpovědi o zpomalení růstu čínské ekonomiky. Přiznává to ostatně i Peking.
To je pravda. Necelé tři měsíce starý propočet Mezinárodního měnového fondu uvádí, že v rekordním roce 2007 byl růst čínského hrubého domácího produktu 14,2 %, loni by to mělo být 6,8 % a letos 6,3 %. Jenže – to počítáme procenta z odlišných základů. A uniká nám globální kontext. Podívejme se například na podíl americké a čínské ekonomiky na světovém domácím produktu z hlediska parity kupní síly. V roce 2000 byl tento podíl USA 20,9 %, zatímco čínský pouze 7,5 %. Loňský podíl Spojených států činil 15,9 % globálního hrubého produktu a čínský 17,2 %. Čínský byl větší.
PZ: Jsou tato čísla přesná?
Jistěže ne. Obsahují ale důležitou informaci o tendenci – dlouhodobě podíl USA na světovém domácím produktu klesá a čínský roste. Není důležité, zda onen čínský předehnal americký před dvěma lety či se tak stane za rok. Podstatné je, že i v nastupujícím roce Opice, ale i v dalším období, bude zachován trend amerického poklesu a čínského růstu.
Oskar Krejčí: Nástup Číny může zastavit jen válka
PZ: Ekonomika je sice zásadní, ale pořád trvá hegemonie USA ve vojenské oblasti.
Vojenský rozpočet USA je dramaticky nejvyšší. Návrh pro fiskální rok 2016 počítá s 534,3 miliardami dolarů pro Ministerstvo obrany…
PZ: Což představuje nárůst.
Ano, po několika letech mírného poklesu a stagnace znovu začíná růst, a to o 7,7 %. A to k celkovým vojenským výdajům musíte k rozpočtu Ministerstva obrany připočítat 50,9 miliard na zahraniční operace, ale i 13,6 miliardy pro Ministerstvo energetiky na programy týkající se jaderných zbraní a podobně. Přidáte-li další bezpečnostní program a výdaje pro veterány, dostanete se k 800 miliardám. Armáda USA je jako jediná rozmístěná po celé planetě. Nejrůznějšími pakty a bilaterálními smlouvami stále obkličuje jádro Eurasie – jenom v Evropě to bylo loni 65,4 tisíc vojáků, ve východní Asii 79,8 tisíc a na Blízkém východě více než 5 tisíc. Spojené státy mají největší flotilu čítající 304 válečných lodí, z toho 11 letadlových. A mohou proto plánovat synchronizovaný globální konvenční úder.
Jenže ztratily převahu ve strategických zbraních. A letos ji rozhodně neobnoví.
PZ: Myslíte vůči Rusku? Mluvili jsme o tom spolu nedávno.
Ano. Vláda Borise Jelcina uzavírala s USA asymetrické dohody. Rusko odprodalo do Spojených států své zásoby vysoce obohaceného uranu užívaného k výrobě jaderných zbraní, zastavilo modernizaci jaderných sil, což vedlo například k tomu, že 70 % strategických raket bylo za hranicí morální zastaralosti, smlouvy o omezení strategických zbraní směřovaly především k oslabení Ruska – k likvidaci těžkých mezikontinentálních balistických raket, které tvořily jádro sovětského odstrašujícího potenciálu.
Zlom nastal kolem roku 2007 v reakci na budování globální Národní protiraketové obrany USA a rozšiřování NATO. Tehdy Rusko vypustilo několik družic systému rychlého varování, obnovilo dálkové lety strategických bombardérů i jejich modernizaci a začalo zavádět nové pozemní i námořní rakety a střely s plochou dráhou letu. Propočty některých autorů naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát.
PZ: Vše ale naznačuje, že Ruská ekonomika prochází krizí.
Máte pravdu, mocnost s churavějící ekonomikou je protimluv. Přesněji řečeno, dočasný jev. Buď se její ekonomika uzdraví, nebo – jako svého času Sovětský svaz – přestane mocností být. Rusko zasáhly dva údery: sankce a pokles ceny ropy. Platí za divokou privatizaci, pomalou modernizaci výroby a přílišné váhání při přesunu důrazu na východní trhy, především na Čínu. Projektů je mnoho, výsledků málo. I když by se dalo říci, že ony dva zásahy, propad ceny ropy a sankce, přišly právě v okamžiku, kdy se změny začaly projevovat. Například letecký průmysl a stavba lodí vykazují i nyní meziroční růst o 13 %. To jsou ale státem vytvořené holdingy, které překonají katastrofy privatizace. Když se vrátíme k tabulkám Mezinárodního měnového fondu, hrubý domácí produkt Ruska poklesl loni přibližně o 3,8 % a v tomto roce se ještě předpokládá pokles o 0,6 %. Mimochodem, i proto je nasycenost ruské armády moderními konvenčními zbraněmi na úrovni 47 %. Je tedy nižší než u armád NATO.
Celkově ale ekonomická krize nikterak neovlivnila politickou stabilitu v Rusku a jeho novou mnohovektorovou zahraniční politiku. Právě na ruské zahraniční politice lze prokázat pravdivost dvou učebnicových pouček, které působí proti sobě. Růst síly Ruska neznamená jen osamostatňování jeho politiky, ale i uznání ruských zájmů jinými mocnostmi. Až ruské bombardování v Sýrii otevřelo prostor pro diplomatické jednání respektující návrhy Damašku a Moskvy. Z druhé strany samostatnost Ruska vyvolává nedůvěru a žárlivost, zvláště u těch, kdo si přejí udržení hegemonie USA. Hegemonie totiž nezná partnery, jen vazaly.
PZ: Stejně ale většina našich lidí ráda vymění čínskou dynamiku a ruskou politickou stabilitu za americký způsob života.
Nejsem si jist, že by průměrnému Středoevropanovi vyhovoval americký individualismus. Životní úroveň průměrného Američana má i druhou stranu mince. Pro ilustraci uvedu dva příklady. Podle Mezinárodního centra pro studium věznic, sídlícího v Londýně, bylo v polovině loňského roku v USA 2,2 milionů vězňů – o 559 tisíc více než v Číně, která má čtyřikrát více obyvatel. Bylo to 698 vězňů na sto tisíc obyvatel Spojných států, zatímco v Česku 195 a na Slovensku to bylo 184 vězňů na sto tisíc obyvatel.
PZ: A druhý příklad rozdílu?
Podle projektu Mapování policejního násilí zastřelila policie v USA loni do poloviny prosince 1152 lidí. Přitom černoch měl třikrát větší pravděpodobnost, že bude zastřelen než běloch. Nemyslím, že toto je kvalita života, o níž většina Čechů a Slováků sní. Musíme být svoji, ne slepě napodobovat Velkého bratra.
PZ: Někteří autoři ze zámoří mluví o tom, že letos začne rusko-turecká válka. Pokládáte to za reálné?
Nebezpečných ohnisek je ve světě několik. Ve dvou se ale teď počátkem roku nebezpečně kříží zájmy mocností. Tím prvním zůstává Blízký východ, kde podle analytiků, které zmiňujete, Turecko představuje už dlouho potenciál revizionismu – změn hranic, mocenské struktury, náboženských i národnostních konfliktních linií. Letošek začíná ve znamení dvou skrytých neznámých kolem Ankary. Tou první je otázka, zda se podaří Turkům dohodnout sunitskou alianci s některými Araby, především s Rijádem. Tedy spojenectví proti Íránu plus současné irácké a syrské vládě. Druhou otázkou je, zda turecký revizionismus pronikne na Kavkaz, do Střední Asie, a hlavně do Ruska, kde turko-jazyčné obyvatelstvo tvoří největší menšinu. Což by mohla být vedle východní Ukrajiny druhá krvavá protiruská fronta.
PZ: Mluvil jste o dvou nejnebezpečnějších ohniscích ve světě. Které je to druhé?
Opět se vracíme ke geopolitickému extrémismu, jenž je vlastní některým americkým analytikům. Podle nich je tím druhým ohniskem Jihočínské moře…
PZ: Vy na jedné straně odmítáte to, co nazýváte „geopolitickým extremismem“ – a na druhé straně berete vážně závěry zastánců tohoto přístupu. Není v tom rozpor?
Mluvíme především o Stratforu. Jde o pracoviště plné velmi schopných zpravodajských analytiků, kteří umějí přesně formulovat a jejichž rozbory mají akční závěry. To platí především o zakladateli Stratforu, Georgi Friedmanovi. Tito analytici jsou oddáni teoreticko-metodologickým principům klasické geopolitiky – pro ně je válka samozřejmostí. A teď nastává problém: většina politiků mezinárodním vztahům nerozumí. Proto hledají autoritu, za niž by se mohli schovat. A pak svými rozhodnutími realizují vize těchto autorit – a z nebezpečných geopolitických nesmyslů se stává realita. Inu, jak praví Matouš, „povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé“. To platí i o konfliktu v Jihočínském moři, kde si Spojené státy hrají na nezávislého arbitra. Jenže se tu opět dostávají do pohybu podvědomé předsudky – nelze přece zapomínat, že právě před sto lety přestaly být Filipíny klasickou kolonií USA a získaly od Washingtonu částečnou autonomii. Angažovanost USA ani v této oblasti není projevem nevinnosti, jsou za ní miliony mrtvých.
Rok 2016 opravdu nebude jednoduchý. Jeho podoba dnes existuje ve variantách, z nichž některé jsou vskutku nebezpečné. Nic ale není předem dáno.
