Oskar Krejčí: Migranti, Česko a narůstající chaos
Postup německé kancléřky Angely Merkelové v případě migrace je nepochopitelný, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
Pravda, otázka migrace bude důležitá i letos, ale věcně vzato, diskuse se už přehoupla přes svůj vrchol. Zdá se, že vše hlavní bylo řečeno, stanoviska se vyprofilovala. Aktuální čísla zatím nejsou úplná, pouze Německo hlásí příchod více než milionu migrantů za rok 2015. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že přes Středozemní moře zamířilo loni do Evropy 1 008 616 lidí – v roce předcházejícím to bylo 4,7krát méně, přičemž 3771 jich cestou zahynulo.
Víte, kolem této problematiky je spousta emocí. Často oprávněně. Jenže v diskusích se plete abstraktní a konkrétní humanismus, míchá se do toho xenofobie, navíc je ve hře spousta soukromých i skupinových zájmů. Když ale necháme hovořit statistiky, některé věci se ujasní. Zatím nejvyšší číslo, které zaznělo, pokud jde o tuto neukončenou migrační vlnu, říká, že přijdou tři miliony běženců.
PZ: Což se zdá být ohromné číslo.
Ale není. Je to pouze 0,6 % populace Evropské unie. V této rovině čistých čísel by migrace nemusela být problém.
PZ: Ale vždyť i vy sám jste v několika našich rozhovorech varoval před nebezpečnou migrační vlnou!
To ano, ale tady už se nebavíme o vybraných číslech a v rovině abstraktního humanismu. To analyzujeme kontext. Nepřichází jedinci, ale velký dav. Snaha integrovat jednotlivce se tak mění na pokus integrovat skupiny. Má-li proběhnout nějaká integrace tří milionů migrantů – v daném případě potřebujete tři miliony jednopokojových nebo milion větších bytů. A kde jsou ty byty? Místo nich budou buď sběrné tábory, nebo sídliště – která se brzy změní na ghetta s vlastní samosprávou založenou na jiných kulturně-politických principech, než je většinová státní správa.
Rozevřít náruč a volat „nechte maličkých přicházet ke mně“, a nemít přitom schopnost nasytit pět tisíc lidí pěti bochníky chleba, je nezodpovědné. A německá kancléřka to udělala. I když pomineme náboženské rozdíly a hrozbu terorismu, vytváří se sociální podhoubí deprivace a z ní vyrůstající politické nespokojenosti. Přitom nepůjde o individuální, ale o skupinovou nespokojenost.
PZ: Proč to podle vás Angela Merkelová udělala?
Netuším. Mluví se o její snaze stát se generální tajemnicí OSN, k čemuž prý potřebuje i hlasy arabských zemí. Jenže to by měla změnit své chování k Rusku, které má právo veta. Mluví se ale také o pokusu řešit úbytek obyvatelstva v Německu, ale i o snaze snížit cenu práce. Osobně ale její postoj prostě nechápu. Pozoruhodné je, že se jej nikdy nesnažila vysvětlit. A že tuto politiku podporují i její sociálně demokratičtí koaliční partneři, zatímco bratrská CSU je mírně řečeno rozpačitá.
PZ: Dobře, ale jaké vidíte řešení?
V této chvíli se nabízejí dvě možná řešení – věcné a zdánlivé. Tím prvním je, že se proud migrantů zastaví. Buď samovolně, nebo násilím. Násilí se v tomto případě jeví jako pravděpodobnější. Násilím myslím v rámci defenzivy vymáhání zákona, ctění pravidel, ochrana státnosti – tedy obnovu právního pořádku. V rámci ofenzivy ničení sítě pašeráků lidí, a to jak na souši, tak i na moři. A ukončení válek v oblasti MENA, tedy na severu Afriky a na Blízkém východě. To dnes především znamená vítězství v Sýrii.
Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci
Druhý způsob zastavení migrace je virtuální. Prostě se o ní nebude tolik mluvit, nebo se úplně zmlkne, jako tomu bylo ještě před rokem. Před rokem také umírali ve Středomoří lidé, ale nikoho to nevzrušovalo. Problémy pro politiky nastaly, až když se otázka migrantů dostala na obrazovky, tedy po únorové tragédii.
PZ: To je ale jen fiktivní řešení – migrace bude pokračovat.
No a co? Nebude téma, nebudou ohroženi politici v příštích volbách. Ono se to už částečně děje. Veřejnoprávní informace, a to nejen v Česku, nejsou jednostranné pouze z hlediska ignorování rizik migrace. Chybí i zpravodajství o násilném vracení některých migrantů. Televize, která miluje individuální dramata a tragédie, najednou u těchto dramat není. Také novoroční sexuální útoky v Německu…
PZ: Vidíte za oněmi sexuálními útoky nějakou organizovanost?
Mnohem pravděpodobnější je davové chování. Nezapomínejte, že většina migrantů pochází ze zemí, kde je kultura sexu mnohem uzavřenější než v liberálních společnostech. Iluze o Západu, které jsou součástí motivace k migraci, mají u řady migrantů i tento podtext. To se dalo předpokládat.
Co však bylo méně pravděpodobné, je skutečnost, že se německé úřady a některé redakce pokusily informace o sexuálních útocích ututlat. Zdá se, že Angela Merkelová pochopila, že proti internetu a ulici nemůže spor o povahu migrace vyhrát. Pokusí se tedy toto téma přehlušit jinými událostmi, odsunout jej na druhou či třetí kolej.
PZ: Je Česká republika při současném vývoji ohrožena? Jak vidíte tento rok u nás?
Česko ani Slovensko nejsou cílovými destinacemi migrantů. Jejich motivace je upravena propagandou pašeráků i některých blízkovýchodních politiků a prohlášeními německé kancléřky. Tato propaganda poněkud absurdně vidí zásadní rozdíl i mezi Německem a Rakouskem. Je tu ale problém. Jakmile Německo začne důsledněji vymáhat právo či omezí ochotu přijímat běžence, může se Česko stát týlovou zemí, kam budou migranti ustupovat, nebo dokonce mířit. Polovičatá řešení, která tak smutně proslavila Evropskou unii v posledních letech, mohou být pro Česko a Slovensko nebezpečná. Proto jsou tvrdé reakce slovenského premiéra tak důležité.
PZ: A Česká republika – ta je na tuto situaci připravena?
Je si vědoma rizika, není ale jasné, o jak velké riziko jde.
PZ: Z čeho soudíte, že si je vědoma?
„Vědomí“ znamená, že je v bdělém stavu a má určitou věcnou znalost dané problematiky. Odvozuji to od dokumentu Bezpečnostní strategie České republiky, který vláda schválila v únoru loňského roku. Tam je téma migrace zapracováno, což znamená, že někdo nebezpečí vycítil. Migrace je zde uvedena mezi jedenácti bezpečnostními hrozbami. Formulace jsou opatrné, plné konkretizace jako „negativní aspekty mezinárodní migrace“, na řadě míst mluví o nebezpečí „zvýšené“, „nelegální“ a „nekontrolovatelné“ migrace. Ovšem teze „ČR bude nadále prosazovat zachování a efektivní správu klíčových mechanismů migrační politiky EU, které zahrnují spolupráci v oblasti azylové politiky na základě tzv. dublinského systému a důsledné dodržování schengenského acquis všemi státy Evropy, které jsou jím vázány“ naznačila přehnaný optimismus.
PZ: Celkově tedy pokládáte tento dokument za dobrý?
Těžko říci. Tradičně se u nás i na Slovensku tyto dokumenty vytvářejí ve vazbě na strategie USA a NATO, odtud přebírají slovní zásobu i obecné hodnocení. Což by nevadilo, kdyby tato slova a hodnocení nahrazovala analýzu. Z četby Bezpečnostní strategie ČR nelze poznat, jak si autoři představují vývoj bezpečnostní situace, hierarchii úkolů a shromáždění prostředků na řešení vyjmenovaných hrozeb. Dokument, který má 104 článků plus několik bloků, je spíše literárním cvičením než strategií pro praktické jednání.
Připomenu pasáže, které identifikují politické nositele hrozeb, tedy o teroristech, o hybridních válkách a státech. V onom posledním příkladu jsou tak trochu jako z dílny chytré horákyně: Články 18 a 19 hovoří o tom, že zdrojem nestability bezpečnostního prostředí jsou mimo jiné „mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva“, přičemž „jsou připraveny k prosazení svých zájmů použít i vojenskou sílu či hrozbu jejím použitím“. I když se autoři asi snažili v těchto jinotajích ukrýt slova „Ruská federace“, dají se použít na bombardování Jugoslávie letadly NATO, které bylo v rozporu s mezinárodním právem, na intervenci USA a Velké Británie v Iráku, francouzské zasahování v Libyi a Sýrii a podobně. Připomínám, že nová Národní vojenská strategie Spojených států je otevřenější a přináší seznam států „snažících se revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednat způsobem, který ohrožuje naše národní bezpečnostní zájmy“: Ruská federace, Írán, Severní Korea a Čína. Jenže tento americký dokument vyšel až v červnu, v únoru se z něho ještě nedalo opisovat.
PZ: Mám pocit, že ve vašem hlase slyším despekt. Když byste měl říci, co se vám na tomto dokumentu nelíbí, co byste uvedl?
Bezpečnostní strategie ČR obsahuje poměrně elegantní vymezení pojmu národního zájmu. Největším problémem je fakt, že vymezení životních zájmů, přehled strategických zájmů a dalších významných zájmů, které lze nalézt v Bezpečnostní strategii ČR, zcela postrádá důraz na mezinárodní právo. Naopak: dovolává se nedefinovaného mezinárodního společenství a slibuje podporu rozvoje koncepce „odpovědnost chránit“.
PZ: Proč by to měl být problém?
Mezinárodní právo má zásadní význam pro ochranu zájmů malých, potřebnou vojenskou silou nedisponujících států…
PZ: Dá se namítnout, že v případě ohrožení nás ochrání členství v Severoatlantické alianci.
Na to zapomeňte. Obecně platí, že v době krize se mocnosti řídí svými zájmy, nikoliv smlouvami. To ostatně zohledňuje i článek 5 Washingtonské smlouvy, zakládací listiny NATO. Ten v případě napadení členského státu Aliance zužuje mušketýrský princip „jeden za všechny, všichni za jednoho“ na povinnost ostatních členů NATO neprodleně podniknout samostatně a v souladu „akci, jakou bude považovat za nutnou“.
PZ: Ovšem i vy jste před chvílí uvedl například v souvislosti s bombardováním Jugoslávie, že šlo o porušení mezinárodního práva. To znamená, že se na něj nedá spoléhat.
Mezinárodní právo veřejné je politickým kompromisem států. Je krajně nedokonalé a obtížně vymahatelné. To ale neznamená, že malé státy mají jinou ochranu. Základním cílem malých států proto musí být podpora zdokonalování a dodržování mezinárodního práva, ale i institucí, které jsou k jeho prosazování určeny.
PZ: Ohradil jste se vůči koncepci „odpovědnost chránit“. Ta je ale obsažená i v rezoluci Valného shromáždění OSN.
Především rezoluce Valného shromáždění OSN není právní normou. Tou je mezinárodní smlouva, která prošla ratifikací. Ale hlavně: koncepce „odpovědnost chránit“ říká, že vláda odpovídá za osud občanů, a pokud je nechrání, nebo je dokonce potlačuje či terorizuje, může mezinárodní společenství proti této elitě zasáhnout. Třeba i vojenskou silou.
PZ: To nezní špatně.
Nezní. Jenže jsme zase u otázky konkretizace. Kdo je to „mezinárodní společenství“? Centrála NATO, která rozhodne, že se jí nelíbí jednání Miloševiče nebo Kaddáfího – a zahájí útok? Co když se takhle rozhodne některé jiné uskupení? Fakticky neexistuje jiná globální bezpečnostní komunita než OSN. Jenže to není „mezinárodní společenství“, které by bylo víc než součet států. Je to mezinárodní organizace, kde hlavní slovo má pět velmocí. Někdy spolupracujících, jindy svářících se velmocí. Ovšem Charta OSN tvoří jádro mezinárodního práva – a ta se opírá i o princip suverenity států. Tedy o zásadu „nevměšujeme se do vnitřních záležitostí států, bráníme jen mír mezi státy“. Že je to nedokonalé? Samozřejmě, ale nic lepšího neexistuje. Dál se politický kompromis zvaný „mezinárodní právo“ zatím nedostal. Vše, co dnes nad to je, je právní nihilismus a svévole. A tedy i chaos.
Narůstající chaos.
Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci
Propočty naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát, říká politolog Oskar Krejčí v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
PZ: A čím začíná to, co jste nazval „věcnou analýzou“?
Charakteristikou tendencí změny. Tento geopolitický cyklus, který začal porážkou Sovětského svazu ve studené válce, byl ve znamení hegemonie USA. Spojené státy se staly nejmocnější, vpravdě jedinou supervelmocí – měly nejsilnější armádu rozesetou po celém světě, největší ekonomiku s nejdůležitějšími ohnisky inovací, byly pramenem sociálních idejí zdůvodňujících povahu vnitrostátních režimů i globalizace. A to vše je po čtvrt století zpochybněno. A účtovat se bude mimo jiné v prvním týdnu listopadu, kdy budou v USA prezidentské volby.
PZ: Podle čeho se podle vás budou občané Spojených států rozhodovat?
Především podle mediálního obrazu sociální perspektivy středních vrstev, tedy skupin, které v USA tvoří jádro aktivních voličů. Volební rok, kdy již nemůže kandidovat úřadující prezident, bývá nervózní. Prezidenta už téměř nikdo neposlouchá a je patrná snaha hodit na něho všechny faktické i zdánlivé problémy. Jasnější bude vše po primárních volbách; takzvané super úterý, které uzavírá primárky, je tentokrát naplánováno na 1. března. Nominační sjezdy připravují demokraté i republikáni na červenec, před olympijské hry v Riu. Pak budou jasní nejen hlavní kandidáti, ale i jejich týmy a programy. A bude možné lépe prognózovat vývoj.
PZ: Rozumím-li vám dobře, nepředpokládáte, že by zahraniční politika hrála rozhodující roli při rozhodování amerických voličů.
Voliči v USA – to jsou především hedonisticky orientované střední vrstvy, pro něž je košile mnohem bližší než kabát. Ovšem karty, s nimiž mohou hrát prezidentští kandidáti, budou i mezinárodněpolitické: v říjnu, tedy měsíc před volbami, si připomeneme 15. výročí intervence USA a jejich spojenců v Afghánistánu. Pak navázala intervence v Iráku. Tedy začátek nejdelší války v amerických dějinách…
PZ: Američtí vojáci se ale stáhli, válka USA v Iráku oficiálně skončila v prosinci roku 2014.
To pleteme dvě věci. Zahraniční politika USA na Blízkém východě prochází krizí. Není jasné, zda hledá novou vojenskou strategii, nebo se prostě vrací k politice udržovaní stavu a přestává s internacionalistickou politikou směřující ke změně režimů a hranic. Tato neurčitost bude přetrvávat i v letošním roce.
S tím souvisejí i nejasné otázky přímé vojenské účasti americké armády. Za všemi slavnostními prohlášeními o stahování pravidelných vojsk zůstává skryt fakt, že v polovině roku 2015 sice v Afghánistánu sloužilo něco přes 9 tisíc amerických vojáků, ale 29 tisíc tzv. kontraktorů – žoldnéřů placených Ministerstvem obrany USA. V Iráku to loňského září byl poměr 3,6 tisíc vojáků ku 1,3 tisíci kontraktorů. Za léta 2007–2014 stáli tito kontraktoři americké poplatníky přibližně 215,2 miliard dolarů. Alespoň podle prosincové zprávy výzkumného centra Kongresu USA.
PZ: Vysoké náklady na válku na Blízkém východě jistě tvoří důležitou část pozadí hledání nové strategie Washingtonu. Na začátku rozhovoru jsme hovořili o ekonomické převaze jako důležitém předpokladu výkonu role hegemona. Ztrácejí podle vás Spojené státy tuto převahu?
Především je tu hospodářství Číny, které svojí dynamikou, zahraničním ochodem a disponibilními financemi ovlivňuje globální ekonomiku obdobně jako ta americká.
PZ: Ale naplnily se předpovědi o zpomalení růstu čínské ekonomiky. Přiznává to ostatně i Peking.
To je pravda. Necelé tři měsíce starý propočet Mezinárodního měnového fondu uvádí, že v rekordním roce 2007 byl růst čínského hrubého domácího produktu 14,2 %, loni by to mělo být 6,8 % a letos 6,3 %. Jenže – to počítáme procenta z odlišných základů. A uniká nám globální kontext. Podívejme se například na podíl americké a čínské ekonomiky na světovém domácím produktu z hlediska parity kupní síly. V roce 2000 byl tento podíl USA 20,9 %, zatímco čínský pouze 7,5 %. Loňský podíl Spojených států činil 15,9 % globálního hrubého produktu a čínský 17,2 %. Čínský byl větší.
PZ: Jsou tato čísla přesná?
Jistěže ne. Obsahují ale důležitou informaci o tendenci – dlouhodobě podíl USA na světovém domácím produktu klesá a čínský roste. Není důležité, zda onen čínský předehnal americký před dvěma lety či se tak stane za rok. Podstatné je, že i v nastupujícím roce Opice, ale i v dalším období, bude zachován trend amerického poklesu a čínského růstu.
Oskar Krejčí: Nástup Číny může zastavit jen válka
PZ: Ekonomika je sice zásadní, ale pořád trvá hegemonie USA ve vojenské oblasti.
Vojenský rozpočet USA je dramaticky nejvyšší. Návrh pro fiskální rok 2016 počítá s 534,3 miliardami dolarů pro Ministerstvo obrany…
PZ: Což představuje nárůst.
Ano, po několika letech mírného poklesu a stagnace znovu začíná růst, a to o 7,7 %. A to k celkovým vojenským výdajům musíte k rozpočtu Ministerstva obrany připočítat 50,9 miliard na zahraniční operace, ale i 13,6 miliardy pro Ministerstvo energetiky na programy týkající se jaderných zbraní a podobně. Přidáte-li další bezpečnostní program a výdaje pro veterány, dostanete se k 800 miliardám. Armáda USA je jako jediná rozmístěná po celé planetě. Nejrůznějšími pakty a bilaterálními smlouvami stále obkličuje jádro Eurasie – jenom v Evropě to bylo loni 65,4 tisíc vojáků, ve východní Asii 79,8 tisíc a na Blízkém východě více než 5 tisíc. Spojené státy mají největší flotilu čítající 304 válečných lodí, z toho 11 letadlových. A mohou proto plánovat synchronizovaný globální konvenční úder.
Jenže ztratily převahu ve strategických zbraních. A letos ji rozhodně neobnoví.
PZ: Myslíte vůči Rusku? Mluvili jsme o tom spolu nedávno.
Ano. Vláda Borise Jelcina uzavírala s USA asymetrické dohody. Rusko odprodalo do Spojených států své zásoby vysoce obohaceného uranu užívaného k výrobě jaderných zbraní, zastavilo modernizaci jaderných sil, což vedlo například k tomu, že 70 % strategických raket bylo za hranicí morální zastaralosti, smlouvy o omezení strategických zbraní směřovaly především k oslabení Ruska – k likvidaci těžkých mezikontinentálních balistických raket, které tvořily jádro sovětského odstrašujícího potenciálu.
Zlom nastal kolem roku 2007 v reakci na budování globální Národní protiraketové obrany USA a rozšiřování NATO. Tehdy Rusko vypustilo několik družic systému rychlého varování, obnovilo dálkové lety strategických bombardérů i jejich modernizaci a začalo zavádět nové pozemní i námořní rakety a střely s plochou dráhou letu. Propočty některých autorů naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát.
PZ: Vše ale naznačuje, že Ruská ekonomika prochází krizí.
Máte pravdu, mocnost s churavějící ekonomikou je protimluv. Přesněji řečeno, dočasný jev. Buď se její ekonomika uzdraví, nebo – jako svého času Sovětský svaz – přestane mocností být. Rusko zasáhly dva údery: sankce a pokles ceny ropy. Platí za divokou privatizaci, pomalou modernizaci výroby a přílišné váhání při přesunu důrazu na východní trhy, především na Čínu. Projektů je mnoho, výsledků málo. I když by se dalo říci, že ony dva zásahy, propad ceny ropy a sankce, přišly právě v okamžiku, kdy se změny začaly projevovat. Například letecký průmysl a stavba lodí vykazují i nyní meziroční růst o 13 %. To jsou ale státem vytvořené holdingy, které překonají katastrofy privatizace. Když se vrátíme k tabulkám Mezinárodního měnového fondu, hrubý domácí produkt Ruska poklesl loni přibližně o 3,8 % a v tomto roce se ještě předpokládá pokles o 0,6 %. Mimochodem, i proto je nasycenost ruské armády moderními konvenčními zbraněmi na úrovni 47 %. Je tedy nižší než u armád NATO.
Celkově ale ekonomická krize nikterak neovlivnila politickou stabilitu v Rusku a jeho novou mnohovektorovou zahraniční politiku. Právě na ruské zahraniční politice lze prokázat pravdivost dvou učebnicových pouček, které působí proti sobě. Růst síly Ruska neznamená jen osamostatňování jeho politiky, ale i uznání ruských zájmů jinými mocnostmi. Až ruské bombardování v Sýrii otevřelo prostor pro diplomatické jednání respektující návrhy Damašku a Moskvy. Z druhé strany samostatnost Ruska vyvolává nedůvěru a žárlivost, zvláště u těch, kdo si přejí udržení hegemonie USA. Hegemonie totiž nezná partnery, jen vazaly.
PZ: Stejně ale většina našich lidí ráda vymění čínskou dynamiku a ruskou politickou stabilitu za americký způsob života.
Nejsem si jist, že by průměrnému Středoevropanovi vyhovoval americký individualismus. Životní úroveň průměrného Američana má i druhou stranu mince. Pro ilustraci uvedu dva příklady. Podle Mezinárodního centra pro studium věznic, sídlícího v Londýně, bylo v polovině loňského roku v USA 2,2 milionů vězňů – o 559 tisíc více než v Číně, která má čtyřikrát více obyvatel. Bylo to 698 vězňů na sto tisíc obyvatel Spojných států, zatímco v Česku 195 a na Slovensku to bylo 184 vězňů na sto tisíc obyvatel.
PZ: A druhý příklad rozdílu?
Podle projektu Mapování policejního násilí zastřelila policie v USA loni do poloviny prosince 1152 lidí. Přitom černoch měl třikrát větší pravděpodobnost, že bude zastřelen než běloch. Nemyslím, že toto je kvalita života, o níž většina Čechů a Slováků sní. Musíme být svoji, ne slepě napodobovat Velkého bratra.
PZ: Někteří autoři ze zámoří mluví o tom, že letos začne rusko-turecká válka. Pokládáte to za reálné?
Nebezpečných ohnisek je ve světě několik. Ve dvou se ale teď počátkem roku nebezpečně kříží zájmy mocností. Tím prvním zůstává Blízký východ, kde podle analytiků, které zmiňujete, Turecko představuje už dlouho potenciál revizionismu – změn hranic, mocenské struktury, náboženských i národnostních konfliktních linií. Letošek začíná ve znamení dvou skrytých neznámých kolem Ankary. Tou první je otázka, zda se podaří Turkům dohodnout sunitskou alianci s některými Araby, především s Rijádem. Tedy spojenectví proti Íránu plus současné irácké a syrské vládě. Druhou otázkou je, zda turecký revizionismus pronikne na Kavkaz, do Střední Asie, a hlavně do Ruska, kde turko-jazyčné obyvatelstvo tvoří největší menšinu. Což by mohla být vedle východní Ukrajiny druhá krvavá protiruská fronta.
PZ: Mluvil jste o dvou nejnebezpečnějších ohniscích ve světě. Které je to druhé?
Opět se vracíme ke geopolitickému extrémismu, jenž je vlastní některým americkým analytikům. Podle nich je tím druhým ohniskem Jihočínské moře…
PZ: Vy na jedné straně odmítáte to, co nazýváte „geopolitickým extremismem“ – a na druhé straně berete vážně závěry zastánců tohoto přístupu. Není v tom rozpor?
Mluvíme především o Stratforu. Jde o pracoviště plné velmi schopných zpravodajských analytiků, kteří umějí přesně formulovat a jejichž rozbory mají akční závěry. To platí především o zakladateli Stratforu, Georgi Friedmanovi. Tito analytici jsou oddáni teoreticko-metodologickým principům klasické geopolitiky – pro ně je válka samozřejmostí. A teď nastává problém: většina politiků mezinárodním vztahům nerozumí. Proto hledají autoritu, za niž by se mohli schovat. A pak svými rozhodnutími realizují vize těchto autorit – a z nebezpečných geopolitických nesmyslů se stává realita. Inu, jak praví Matouš, „povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé“. To platí i o konfliktu v Jihočínském moři, kde si Spojené státy hrají na nezávislého arbitra. Jenže se tu opět dostávají do pohybu podvědomé předsudky – nelze přece zapomínat, že právě před sto lety přestaly být Filipíny klasickou kolonií USA a získaly od Washingtonu částečnou autonomii. Angažovanost USA ani v této oblasti není projevem nevinnosti, jsou za ní miliony mrtvých.
Rok 2016 opravdu nebude jednoduchý. Jeho podoba dnes existuje ve variantách, z nichž některé jsou vskutku nebezpečné. Nic ale není předem dáno.
Třeba i proto, že by některé země z centra vypadly. Podívejte se například na složení skupiny G 7, která si osobuje právo řídit globální procesy – společenství USA, Velká Británie, Kanada, Japonsko, Německo, Francie a Itálie. To je pohrobek 20. století, nemluvě o postkoloniální mentalitě. Stačí se podívat na údaje Mezinárodního měnového fondu, který rozhodně nelze podezřívat z levicové či protizápadní propagandy. Ještě v roce 1990, tedy na počátku tohoto geopolitického cyklu, tvořil souhrnný hrubý domácí produkt těchto zemí 55,9 % světového produktu. Loni to však bylo jen 37,1 %. A tento trend, tedy pokles podílu skupiny G7, bude pokračovat.
PZ: A když se tyto země vzepřou snaze nových mocností podílet se na řízení světa, co se podle vás stane?
Ony se už vzpírají, což je jednou z příčin současných „křečí“, tedy válek, provokací, nenávistné propagandy, rozpadu mezinárodního práva. Když takový trend bude pokračovat, možnosti jsou dvě. Může se vytvořit nové, další paralelní centrum globalizace. Nebo propukne velká válka.
PZ: Jestli vám dobře rozumím, základ problémů současného světa vidíte v tom, že Západ není schopen akceptovat změny?
Rozumíte mi dobře. Setrvávání na paternalistické postkoloniální politice, vize sebe sama jako nadřazeného vůdce – to je velký světonázorový problém. Představa „břemena bílého muže“, který koloniálním vykořisťováním přivádí své snědé bratry k civilizaci, se transformovala v „demokratické náboženství“. Jen Západ ví, jak se má žít. A ti, co to nechápou, musí být přivedeni k poznání. V poslední době se stále častěji výchovným a vzdělávacím nástrojem stávají drony.
Jsou dva státy, které ukazují nejnázorněji na nemožnost setrvat u současného modelu světa. Rusko a Čína. Rusko symbolizuje politickou vzpouru, Čína ekonomickou. Pozoruhodné je, že na počátku tohoto geopolitického cyklu se Rusko všemožně snažilo zařadit mezi ony vybrané země Západu. Dokonce vznikla skupina G8. Jenže přišla válka v Jugoslávii, rozšiřování NATO k ruské hranici, národní protiraketová obrana USA, válka s Gruzií, převraty v Kyjevě… Rusko se dostalo do situace, že se buď vzepře, nebo podřídí. Myslím, že válka v Gruzii, tedy rok 2008, byla oním zlomem, kdy v Moskvě přestali věřit slovům západních politiků. Pochopili, že se vůči němu hraje tradiční geopolitická hra. A následovala vojenská reforma. Přezbrojování a reorganizace ruské armády, posílení významu Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, rozsáhlá vojenská cvičení, některá společně s čínskou armádou.
PZ: Mluvíte o „čínské ekonomické vzpouře“. Údaje z Číny za loňský rok ale hovoří o nejnižším růstu hrubého domácího za 25 let. Není váš pohled na Čínu zastaralý?
U statistických údajů týkajících se hodnocení geopolitických změn potřebujete vždy vidět trendy, absolutní a relativní hodnoty, a srovnání mocenských center. Porovnejte si například nejúspěšnější čínský rok 1992 s tím loňským. V prvním případě byl meziroční růst hrubého domácího produktu o 14,2 %, loni byl růst o 7,3 %. Jenže v prvním případě onen větší relativní přírůstek činil 80,0 miliard dolarů, loňský menší relativní meziroční přírůstek byl v absolutních číslech 821,9 miliard dolarů. Alespoň podle údajů Mezinárodního měnového fondu. Ona procenta se počítají z výrazně odlišného základu.
Prof. Oskar Krejčí: Žijeme v čínském století!
Proto čínské vedení hovoří v souvislosti s růstem o „nové normálnosti“. A ještě poznámka o vztahu k jiným mocenským centrům. Čínský „nový normál“ je vysoce nad dlouhodobým unijním „normálem“ a je více než dvojnásobným růstem ve srovnání s loňským mimořádným úspěchem USA. Řečeno jinak, podíl Číny na světovém domácím produktu stále stoupá, zatímco podíl Spojených států klesá. Klesá i podíl Evropské unie.
PZ: Čínské vedení však letos počítá s dalším relativním poklesem růstu.
To máte pravdu. Ovšem nikdo přesně neví, co se světovou ekonomikou udělá například pokles cen fosilních paliv. Zatím je to Čína, kdo je největším vítězem. Loni dovezla 308 milionů tun ropy, což je 60 % její spotřeby. Jestliže se udrží současná cena, Peking na nákladech za dovoz ropy ušetří polovinu. Další příspěvek k čínské dynamice.
Mimochodem nedávno vydaný přehled americké agentury Bloomberg popisuje po jednu generaci trvající akumulaci finančních rezerv Číny. Když v roce 1979 Teng Siao-pching, architekt čínských reforem, navštívil USA, činily čínské rezervy 167 milionů dolarů. Když v roce 1997 Teng umíral, dosáhly tyto rezervy 140 miliard. Letos by měly překročit čtyři biliony dolarů, to je čtyři tisíce miliard dolarů. Oficiální údaj z Washingtonu říká, že rezervy USA činily v prosinci 2014 něco přes 130 miliard dolarů.
PZ: Je třeba vidět v Číně nebezpečí pro náš svět?
V americké politologické literatuře, ale často i v ruské produkci, lze cítit velké obavy z Číny. Je zde však rozdíl. Většina ruské veřejnosti dnes podle sociologických výzkumů vidí v Číně nejpřátelštější stát – dokonce přátelštější než Bělorusko. Obavy šíří hlavně prozápadní liberálové, kteří neustále hovoří o čínském zalidňování Sibiře a Dálného východu. Což ale žádný výzkum nepotvrdil.
Ve Spojených státech se lavinovitě šíří obavy z Číny, přičemž se poukazuje na ohrožení globální hegemonie USA. Hysterie proniká i do vojenské oblasti, Pentagon mění dislokace námořnictva směrem k čínskému pobřeží, přestavuje se základna na Guamu a podobně.
PZ: Dobře, ale je podle vás Čína tímto nebezpečím?
Z vojenského hlediska zůstává nedotknutelnost USA, ale i Ruska nezměněna. A trendy ve výdajích na zbrojení i s ohledem na vojenskopolitické strategie zmíněných tří států potvrzují stabilitu tohoto stavu. Pokud jde o ekonomiku, pak je třeba citlivě rozlišovat jednotlivé indikátory.
Vývoj hrubého domácího produktu je jednoznačný, ten čínský má největší dynamiku a v řadě ohledu i největší absolutní hodnoty. Především pokud jde o reálnou ekonomiku, ale i o zahraniční obchod. Loni už byla Čína největším příjemcem zahraničních investic. Změny čínské ekonomiky za poslední tři dekády – to je přehlídka historických rekordů. Jen jeden příklad. Za šest let, kdy Čína začala stavět tratě pro rychlovlaky, se může pochlubit 16 tisíci kilometrů těchto tratí. A nelze zapomínat, že například obrovský letecký park, kterým v současnosti Čína disponuje, ovládají piloti, inženýři i letušky první generace. Což platí i o jaderných elektrárnách či elektronice. Dochází vlastně k prvotní akumulaci zkušeností – a skutečné proměny by měly teprve přijít. A to i díky současnému důrazu na kvalitu a restrukturalizaci, kterou prosazuje nové pekingské vedení s ohledem na naplnění toho, čemu říká „čínský sen“.
V řadě ukazatelů si USA stále zachovávají prvenství. Třeba v některých inovacích. Ale je tu i onen tak často diskutovaný problém dolarizace světové ekonomiky. Dolar pořád ve světové ekonomice panuje a tvoří mocný nástroj udržování hegemonie.
PZ: Právě v oslabování role dolaru je cítit velmi výrazně roli Číny.
Ano, ale změny jsou to mnohem pomalejší, než řada analytiků či propagandistů tvrdí. Čínská měna jüan je oficiálně světovou měnou teprve od roku 2012. Loni se podle SWIFT stal jüan pátou nejužívanější měnou na světě, když z této pozice vytlačil kanadský dolar. Před ním jsou japonský jen, britská libra, Euro a US dolar. Podíl čínské měny na světových transakcích činí 2,17 %. Což je z jedné strany málo, z druhé pak velmi výrazná změna. Dá se například předpokládat, že letos se jüan dostane na čtvrtou příčku.
PZ: Z těchto čísel se dá usuzovat, že se americký dolar a Euro nemají čeho obávat…
Důležité jsou jednoznačné tendence, které naznačují kvalitativní změnu podoby globální ekonomiky. A co to udělá s politickým uspořádáním světa?
A pak je tu onen druhý důvod, proč je nutné hovořit o globálních politických proměnách. Ten se netýká nových mocností, ale proměn uvnitř starých mocností – tedy uvnitř samotného Západu. Současný západní model naráží na hranice svých ekonomických a sociálních možností…
PZ: O tom velmi inspirativně hovoří Ilona Švihlíková ve své nejnovější knize Přelom. Od velké recese k velké transformaci.
To máte pravdu. Abych tedy neopakoval paní docentku, chtěl bych říci, že velký geopolitický zlom je zpravidla spojen i s vnitřní krizí hegemona. Dnes tedy Spojených států a obecně Západu. Příliš mnoho zásadních změn uvnitř USA Barack Obama vynechal ve své zprávě o stavu Unie. A velmi snadno se může stát, že to nejdůležitější, co v Evropě zůstane po kancléřce Angele Merkelové, bude, že výrazně napomohla zrodu nové levice.
P.C. Roberts: Je demokracie na Západě mrtvá?
Odpověď na tuto otázku se dozvíme z výsledku zápasu mezi novou řeckou vládou, kterou zformovala politická strana SYRIZA, a Evropskou Centrální Bankou (ECB) a soukromými bankami, jejichž zájmy proti Řecku hájí EU a Washington.
Zbyněk Fiala: Kdo je vlastně extremistou? SYRIZA to nebude!
Ale i přes slavnou historii Řekové nedokázali zastavit své podrobení se EU a hrstce německých a nizozemských bank. Pokud by Řecko z dob minulých existovalo dodnes, EU a soukromé banky by se krčili strachy, protože EU a soukromé banky nemilosrdně zneužili řecký lid a pro Řecko představují stejné ohrožení suverenity, jakým byla Persie.
Tím, že Řecko vstoupilo do EU a přijalo euro jako svou měnu, ztratilo svou nezávislost a suverenitu. Bez kontroly nad vlastními penězi se Řecko neumí samo financovat. V 21. století je pro evropské soukromé banky nepřípustné přicházet o peníze kvůli vlastní inkompetencii a nadměrnému půjčování peněz členským zemím EU. Nepovažuje se to za chybu bank, ale za chybu zadlužených vlád a jejich obyvatel.
Podle záznamů, americká banksterská firma Goldman Sachs, někdy nazývaná také Gold Sacks (zlaté měšce, pp), zatajila řecký dluh před veřejností proto, aby banky mohly navýšit kredit pro Řecko a tím vystavit řecký lid následnému rabování.
EU falešně argumentovala tím, že tento banksterský trik je ve prospěch Řeků. Lidé si tedy užívali prostředky z těchto úvěrů. Důsledkem toho však je, že Řekové musejí splatit úvěry prostřednictvím snižování důchodů a platů, zvyšováním nezaměstnanosti a prodejem řeckého národního majetku.
Tato úsporná opatření byly ze strany EU a věřitelů uvalené na obyčejný řecký lid.
Řecko je na kolenou. Lidé dokonce páchají sebevraždy, protože se neumí zajistit za těchto deprimujících podmínek, které tak nastavila EU a soukromé banky jen proto, aby soukromé banky nemusely dluhy odepsat.
Takže jedním z výsledků „demokracie“ v Řecku je sebevražda. S dostatečným množstvím demokracie bychom tedy mohli kontrolovat celosvětovou populaci a zastavit tak destrukci přirozeného kapitálu. Jediné, co k tomu potřebujeme, je dovolit banksterům vyrabovat celý svět
Co může SYRIZA udělat? Bez pomoci Sparťanů, velmi málo.
Úmysly lídrů této strany jsou upřímné a zaslouží si náš respekt. SYRIZA je lidová strana, a proto je odsouzena k zániku. Hlas lidu už totiž nemá být dovoleno ovlivňovat politiku západního světa. Mocné a bohaté zájmové skupiny, které vládnou na Západě, vůbec nezajímají lidé, kterým vládnou.
Ještě předtím, než SYRIZA nastoupila do čela Řecka, časopis Bloomberg se vyjádřil na adresu nového řeckého premiéra, Alexise Tsiprase, že SYRIZA musí hrát podle pravidel věřitelů.
Tsipras oznámil, že nová řecká vláda nemá v úmyslu „katastrofickou konfrontaci“ s věřiteli, ale že chce vyjednat přijatelné zlepšení nepřiměřených podmínek uvalených na Řecko, částečně uspokojit požadavky věřitelů a zároveň se vyhnout sociální, politické a ekonomické nestablity v Řecku.
Na toto rozumné stanovisko Bloomberg zareagoval prohlášením, že řecký kabinet je plný komunistů, kteří podporují sbližování se s Ruskem. A aby nová řecká vláda pochopila, kdo drží v rukou otěže řeckých finančních trhů, řecké dluhopisy a akcie byly vystaveny útoku a jejich cena se snížila.
Hrozba ze strany EU a Wall Street je jasná: Vzdorujte nám a my vás zničíme.
Trest přišel pro novou řeckou vládu okamžitě. Jak psal Bloomberg:
„Řecké akcie a dluhopisy se již třetí den propadají po tom, jak noví ministři oznámili, že zastaví prodej státního majetku a zvýší minimální mzdu. Výnosy z 3-letých dluhopisů vzrostly o 2,66% na aktuálních 16,69%. Hodnota aténského General Index klesla o 9,2% na nejnižší hladinu od roku 2012, kdy podobná situace vedla ke kolapsu bank. “
Keller: Být vůdcem hnutí SYRIZA, pořídím si velice silnou ochranku!
Pochopil Tsipras, že řecké finanční instituce budou i nadále trestány, pokud budou stát za jeho vládou? Bloomberg to objasnil: „Německo varovalo středomořský národ před odstoupením od předešlých dohod o pomoci po tom, jak se analytici vyjádřili, že navedení Řecka na kolizní kurz s Evropou by vedlo k jeho odchodu z euroregionu.“
Prohlášení nově jmenovaných ministrů „naznačují konfrontaci a napjaté vyjednávání v blízké budoucnosti“, napsal v oznámení pro klienty Vangelis Karanikas, vedoucí výzkumu v Euroxx Securities se sídlem v Aténách.
Co vlastně představuje ten „kolizní kurz“ SYRIZy? Nová vláda chce zmírnit dopady dohod, kterými předešlé řecké vlády občanů zaprodali. Nová vláda chce zastavit prodej řeckého veřejného majetku klientům věřitelů za výprodejové ceny a také chce zvýšit minimální mzdu, aby měli lidé dostatek chleba a vody na přežití.
Avšak pro soukromé banky, pro Německo Angely Merkelové, které za bankami stojí, pro Washington, kterému je řecký národ ukraden, a pro řecké elity, které se považují za „součást Evropy“ je SYRIZA něco, čeho je třeba se zbavit.
A tak se útočí na řecké dluhopisy, na řecké akcie, rozsévá strach mezi tu část řecké populace, která vlivem propagandy věří, že Řecko musí být součástí eura a EU, protože v opačném případě na ně historie zapomene.
Řekové jsou, podobně jako Američané, lhostejní. SYRIZu volilo pouze 37% voličů. Je to sice mnohem víc, než dostali ostatní strany, ale ani to zdaleka nestačí k tomu, aby Řekové vyslali Washingtonu, EU a věřitelům vzkaz, že za svou vládou stojí.
Namísto toho vyslali vzkaz, že nová strana musí vytvořit vládu s další stranou, která si za to možná i zaplatí. To poukazuje na to, že SYRIZAa může být západními médii snadno démonizována a prezentována řecké veřejnosti jako hrozba.
Nová vláda si je vědoma své slabosti. Nový premiér tvrdí, že si nepřeje konfrontaci, ale že nová vláda nebude pokračovat v poklonkování tak, jak to dělali předešlé vlády. Musí být dosažena rozumná dohoda.
Rozumná dohoda však není pravděpodobná, protože to není v zájmu Washingtonu, EU ani věřitelů.
Účelem této „řecké finanční krize“ je poukázat na to, že členové EU nejsou suverénními zeměmi a že banky, které těmto zemím půjčují, nenesou žádnou odpovědnost na případných ztrátách spojených s úvěry. Obyvatelé zadlužených zemí jsou těmi odpovědnými. A tito obyvatelé musí akceptovat snižování své životní úrovně, aby banky měly jistotu, že nepřijdou o žádné peníze.
Toto je „Nová Demokracie.“ Je to obnova starého feudálního pořádku. Pár super-bohatých aristokratů na jedné straně a zbytek nevolníků, povinných podporovat nastolen pořádek na straně druhé. Rabování, které začalo v Řecku, pokračuje na Ukrajině a nikdo neví, kdo bude další.
Má SYRIZA s 37% volebním výsledkem sílu postavit se za Řecko v boji proti lupičům?
Může se Řecko dostat ze situace, srovnatelné s evropskou dobou temna (500-1100 n.l.), kdy byla populace vystavena drancování nájezdníků?
Možná, pokud se přeorientuje na Rusko a získá financování od BRICS.
