Ukrajinští pučisté a politické elity Západu: Spojeni nenávistí. Je Evropská unie ve skutečnosti protievropská? Proč neslouží zájmům Evropanů, ale „washingtonské správě“?

10. 3. 2014

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

Manuel Ochsenreiter , šéfredaktor německého zpravodajského časopisu Zu Erst, vedl pozoruhodný rozhovor s profesorem Alexandrem Duginem, jedním z nejvýznamnějších ruských politologů – tradicionalistů, nejen o ukrajinské krizi

Pane profesore, západní mainstreamová média a vládnoucí elity popisují nedávný státní převrat na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na jedné straně a autoritářským režimem, s prezidentem jako diktátorem, na straně druhé. Co o tom soudíte?

Znám tyto názory a považuji tento typ analýzy za zcela špatný. Nemůžeme zase znovu dělit svět ve stylu studené války. Neexistuje žádný „demokratický svět“, který stojí proti „protidemokratickému světu“, jak to opět tvrdí mnohá média na západě.

Nicméně Rusko je jedním z center tohoto „protidemokratického světa“, budeme-li věřit našim mainstreamovým médiím. 

Rusko je liberální demokracie. Podívejte se na ruskou ústavu: Máme demokratický volební systém, fungující parlament, systém volného trhu. Ústava je založena na západním vzoru. Náš prezident Vladimir Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchie, nejsme diktatura, nejsme sovětský komunistický režim.

Někteří němečtí politici nazývají Putina diktátorem, vzhledem k jeho LGBT-zákonům, jeho podpoře Sýrii, žalobám proti Michailu Chodorchowskému a „Pussy Riot“ …

AD: Říkají mu „diktátor“, protože se jim nelíbí ruská mentalita. Každý bod, který jste zmínil, je demokraticky legitimní. Není tam ani jeden autoritářský element. Může se vám něco nelíbit na ruské politice, ale nelze popřít, že Rusko je liberální demokracie. Prezident Vladimir Putin přijímá demokratická pravidla našeho systému a respektuje je. Nikdy neporušil jediný zákon. Takže Rusko je součástí liberálně demokratického tábora a vysvětlovat ukrajinskou krizi podle vzorů studené války nefunguje.

Jak tedy popsat tento násilný krvavý konflikt?

Potřebujeme k tomu geopolitické a civilizační analýzy. A musíme přijmout historická fakta, i když nejsou v těchto dnech v módě. Dnešní Ukrajina je stát, který nikdy historicky neexistoval. Jedná se o nově vytvořený subjekt. Tento subjekt má alespoň dvě zcela odlišné části. Tyto dvě části mají odlišnou identitu a kulturu. Západní Ukrajina, která je jednotná ve své východoevropské identitě. Drtivá většina lidí, kteří žijí v západní Ukrajině, se cítí jako součást východní Evropy. A tato identita je založena na úplném odmítnutí jakékoliv panslovanské myšlenky, včetně Ruska. Rusové jsou považováni za nepřítele, ohrožujícího jejich existenci. Můžeme to říci asi takhle: Oni nenávidí Rusy, ruskou kulturu, a samozřejmě ruskou politiku. To je důležitou součástí jejich identity.

MO: Nejste na ně naštvaný, jako Rus?

Ale vůbec ne! Je to součástí jejich identity. To nemusí nutně znamenat, že s námi chtějí válčit, prostě nás nemají rádi. Měli bychom to respektovat. Podívejte, Američany nenávidí mnohem více lidí a přitom s nimi spolupracují. Takže když nás západní Ukrajinci nenávidí, to není ani špatné, ani dobré – to je pouhý fakt. Je třeba se s tím smířit. Ne každý nás miluje!

MO: Ale Východní Ukrajinci, to jsou Rusové jako vy!

AD: Ne tak rychle! Většina lidí žijících ve východní části Ukrajiny sdílí společnou identitu s ruským lidem – historickou, civilizační a geopolitickou. Východní Ukrajina je absolutně ruská a euroasijská země. Takže v jednom státě jsou dvě Ukrajiny. Vidíme to velmi jasně ve volbách. Populace je rozdělena v pohledu na řešení každého důležitého politického problému. A to zejména pokud jde o vztahy s Ruskem. Jsme svědky toho, jak dramatickým se stává tento problém: Jedna část je absolutně antiruská, druhá část absolutně proruská. Dvě různé společnosti, ze dvou různých zemí a dvou různých národních, historických identit, žijí v jednom celku.

Zeptám se tedy, která část společnosti je dominantní?

To je důležitou součástí ukrajinské politiky. Máme dvě části země, hlavní město Kyjev a v něm obě identity. Kyjev ale není ani hlavním městem západní Ukrajiny, ani východní Ukrajiny. Hlavní město západní části je Lvov, hlavní město východní části je Charkov. Kyjev je hlavním městem umělé entity. To je důležité vědět, abychom pochopili tento konflikt.

MO: Západní média, stejně jako ukrajinští „nacionalisté“, důrazně nesouhlasí s pojmem „umělé“ pro ukrajinský stát.

Fakta jsou jasná. Vytvoření Ukrajiny v dnešních hranicích nebylo výsledkem historického vývoje. Byla to byrokratická a administrativní rozhodnutí Sovětského svazu. Ukrajinská sovětská socialistická republika byla jednou z 15 ústavních republik Sovětského svazu od svého vzniku v roce 1922, do jejího konce v roce 1991. V průběhu této dvaasedmdesátileté historie se hranice republiky změnily mnohokrát. Podstatná část toho, co je nyní nazýváno západní Ukrajinou, bylo připojeno Rudou armádou v roce 1939 a doplněno o dříve ruský Krym v roce 1954.

MO: Někteří politici a analytici říkají, že nejjednodušší řešení by bylo rozdělení Ukrajiny na východní a západní stát.

Dugin: To není tak jednoduché, jak to může znít, protože bychom si vytvořili problémy s národnostními menšinami. V západní části Ukrajiny žije dnes mnoho lidí cítí s ruskou identitou a ve východní části žije část populace, která sebe považuje za západní Ukrajince. Vidíte: jednoduché rozdělení státu by opravdu mohlo jeden problém vyřešit, ale vytvořilo by nové.

POSLEDNÍ PODPISY pod petici AntiMajdan připojujte ZDE! Petice „Antimajdan“: Nesouhlasíme se lživou propagandou k ukrajinské krizi. Žádáme, aby se Česká republika chovala jako suverénní stát. Nedáme se manipulovat!

MO: Proč se zdá, že Evropská unie má tak velký zájem o „import“ všech těchto problémů do své sféry?

AD: Není to zájem žádné evropské aliance, je to v zájmu Spojených států. Je to politická kampaň, která je vedena proti Rusku. Výzva Bruselu, aby se Ukrajina připojila k Západu, okamžitě přinesla konflikt s Moskvou i uvnitř Ukrajiny. To není překvapivé a vůbec ne pro někoho, kdo něco ví o ukrajinské společnosti a historii.

MO: Někteří němečtí politici říkají, že byli překvapeni dramatickými scénami v Kyjevě.

Dugin: To říká víc o normách politického a historického vzdělání vašich politiků, než o krizi na Ukrajině…

MO: Ale ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl výzvu Západu.

AD: Samozřejmě, že ano. On byl volen proruským východem, nikoli na západě. Janukovyč nemůže jednat v rozporu se zájmem a vůlí jeho osobní voličské základny. Pokud by přijal výzvu západní EU byl by okamžitě zrádcem v očích svých voličů. Janukovyčovi podporovatelé chtěli integraci s Ruskem. Chcete-li to říci jasně: Janukovyč prostě dělal to, co bylo velmi logické. Žádné překvapení, žádný zázrak. Jednoduše logická politika.

MO: V současné době existuje velmi pluralitní a politicky barevná opoziční aliance proti Janukovyčovi: Tato aliance zahrnuje typické liberály, anarchisty, komunisty, homosexuály a také nacionalistické a dokonce i neonacistické skupiny a hooligans. Co spojuje tyto různé skupiny a jejich ideologie?

AD: Oni jsou spojeni čistou nenávistí proti Rusku. Janukovyč je v jejich očích zástupce  Ruska, přítel Putinův, muž Východu. Nenávidí vše, co má co do činění s Ruskem. Tato nenávist je drží spolu, je to blok nenávisti. Nenávist je jejich politická ideologie. Oni nemají rádi ani EU nebo Brusel.

MO: Jaké jsou hlavní skupiny? Kdo je dominantní silou opoziční akce?

AD: Jde jednoznačně o nejnásilnější neonacistické skupiny na tzv. Euromajdanu. Usilují v Kyjevě o násilí a vyvolání situace vedoucí k občanské válce.

MO: Západní mainstreamová média tvrdí, že role těchto extremistických skupin se zdramatizovala díky proruským médiím, která očernila celou opoziční alianci.

AD: Samozřejmě, že ano. Jak ale chtějí vysvětlit, že EU a evropské vlády podporují extremisty, rasisty a neonacisty mimo hranice EU, zatímco dělají uvnitř EU dramatická a nákladná opatření proti většině umírněných pravicových skupin?

Čtěte zde: Cenzura ruského prezidenta v přímém přenosu ČT: Překlad vypadl „náhodou“, když Putin vysvětloval roli západních žoldáků na Majdanu. Bolševici z Kavčích hor jsou také předmětem petice Protiproudu

MO: Ale jak mohou například gay pravicové skupiny a levicově orientované liberální skupiny bojovat po boku neonacistů, kteří nejsou, jak je dobře známo, k homosexuálům příliš přátelští?

AD: Za prvé, všechny tyto skupiny nenávidí Rusko a ruského prezidenta. Tato nenávist je spojuje. A levicové křídlo liberálních skupin není méně extremistické než neonacistické uskupení. Máme tendenci si myslet, že jsou liberální, ale to je strašně špatně. Zjistili jsme, a to zejména ve východní Evropě a v Rusku, že homosexuální lobby a krajně nacionalistická neonacistická uskupení jsou velmi často spojenci. Také homosexuální lobby má velmi extremistické představy o tom, jak deformovat vzdělávání a ovlivňovat společnost. Neměli bychom zapomínat na to, že  gay a lesbická lobby není méně nebezpečná pro jakoukoli společnost než neonacisté.

MO: Víme o takovém spojenectví i z Moskvy. Alexej Navalnyj, liberální blogger a kandidát na moskevského starostu, byl podpořen aliancí složenou z organizací homosexuálních práv a neonacistických skupin.

AD: Přesně tak. A tato Navalného koalice byla podpořena také na západě. Vůbec není důležitý ideologický základ těchto skupin. To není pro Západ zajímavé.

MO: Co tím myslíte?

AD: Co by se stalo, kdyby neonacistické organizace podporovaly Putina v Rusku nebo Janukovyče na Ukrajině?

MO: V EU by začala politická kampaň, v níž by se nad tím všechna velká západní mainstreamová média hrozila…

AD: Přesně to je ten případ. Jde jen o to, na které straně taková skupina stojí. Je-li skupina proti Putinovi, proti Janukovyčovi, proti Rusku, ideologie této skupiny není problém. Jakmile tato skupina podporuje Putina, Rusko nebo Janukovyče, stává se ideologie okamžitě velkým problémem.  To není nic jiného než geopolitika. To, co se děje na Ukrajině, je velmi dobrá lekce. Říká nám: Dominantou těchto konfliktů je geopolitika, nic jiného. Jsme toho svědky také v dalších konfliktech například v Sýrii, Libyi, Egyptě, v oblasti Kavkazu, Iráku, Íránu. . .

MO: Každá skupina stojící na straně Západu je „dobrá“, bez ohledu na to, zda je extrémní?

AD: Ano, a jakákoli skupina nesdílející stanoviska Západu, i když tato skupina je sekulární a mírná, bude západní propagandou nazývána „extremistickou“. Tento přístup přesně ovládá geopolitické bojiště dnes. Můžete být nejradikálnější a nejbrutálnější salafistický bojovník, můžete nenávidět Židy a jíst lidské orgány před kamerou, pokud budete bojovat v zájmu Západu proti syrské vládě, jste respektovaným a podporovaným spojencem. Když budete bránit multináboženskou, sekulární a tolerantní společnost a vůbec všechny ideály Západu, ale budete v rozporu se západním geopolitickým zájmem – jako třeba právě syrská vláda – jste nepřítel. Nikoho nezajímá, co si myslíte a kdo jste, jde jen o to, kterou geopolitickou stranu jste si zvolili, a od toho se odvíjí, zda jste v očích západního hegemona dobrý nebo špatný.

Čtěte zde: Ukrajinský scénář jako příprava útoku na Rusko: Faktickým držitelem moci je „Pravý sektor.“ Kdo to ve skutečnosti je? A tuší vůbec čeští vládní kolaboranti, komu pomáhají?

MO: Profesore Dugine, zejména ukrajinské opoziční skupiny, které se označují za „nacionalisty“ by s vámi rozhodně s nesouhlasily. Tvrdí: „Jsme proti Rusku i proti Evropské unii. Jsme zastánci třetí cesty!“ Totéž by paradoxně řekl také salafistický bojovník v Sýrii: „Nenávidím Američany, stejně jako syrskou vládu“. Existuje dnes něco jako „třetí cesta“ v této geopolitické válce?

AD: Myšlenka, že zastávám třetí a to nezávislou pozici mezi dvěma dominantními bloky, je dnes velmi častá. Měl jsem zajímavé rozhovory s vedoucí postavou čečenské separatistické guerilly. Tvrdil, že opravdu věřil v možnost nezávislého a svobodného islámského Čečenska. Ale později poznal, že žádná možnost „třetí cesty“ neexistuje. Pochopil, že bojuje proti Rusku na straně Západu. Byl to geopolitický nástroj Západu, proxy NATO na kavkazském bojišti. Stejné ošklivé a pravdivé zásady platí pro ukrajinské „nacionalistické“ skupiny a pro arabské salafistické bojovníky: Jsou to západní loutky. Je pro ně těžké to přijmout, protože nikdo nemá rád myšlenku, že je jen užitečný idiot Washingtonu.

MO: „Třetí cesta“ je podle vás naprosto nemožná?

AD: Nejde to vzhledem k tomu, jak dnes vypadá svět z geopolitického hlediska. Současný svět je rozdělen mezi pozemní a námořní velmoci. Tu první dnes reprezentuje Rusko, námořní je ve Washingtonu. Během 2. světové války se i Německo snažilo prosadit třetí pozici. Tento pokus byl založen právě na těchže politických chybách, o nichž mluvíme. Německo šlo do války proti námořní velmoci, reprezentované loďstvem britského impéria a později Američany, i proti síle pozemní velmoci Rusku. Berlín bojoval proti hlavním globálním hráčům a válku prohrál. Výsledkem bylo úplné zničení Německa. Když i silné a mocné Německo v té době nebylo dostatečně silné, aby prosadilo třetí pozici, jak to dnes chtějí udělat mnohem menší a slabší skupiny? To je směšná iluze.

MO: Každý, kdo tvrdí, že dnes bojuje za nezávislou „Třetí cestu“, je tedy podle vás ve skutečnosti loutkou Západu?

AD: Ve většině případů ano.

MO: Moskva se v tom ale zdá být velmi pasivní. Rusko nepodporuje žádné své loutky například v zemích EU. Proč?

Rusko nemá imperiální agendu. Moskva respektuje svrchovanost a nebude zasahovat do vnitřní politiky kterékoli jiné země. Je to poctivá a dobrá politika. Byli jsme toho svědky i na Ukrajině. Viděli jsme mnohem více politiků  EU a dokonce i politiků a diplomatů USA cestujících do Kyjeva na podporu opozice, než ruských politiků podporujících Janukovyče. Neměli bychom zapomínat, že Rusko nemá žádné velmocenské zájmy v Evropě, ale Američané je mají. Upřímně řečeno, Evropská unie není skutečný evropský subjekt – to je imperialistický transatlantický projekt. Neslouží zájmům Evropanů, ale zájmům Washingtonské správy. „Evropská unie“, je ve skutečnosti protievropská. A „Euromajdan“ je ve skutečnosti „proti-Euro-Majdan.“ Násilní neonacisté na Ukrajině nejsou ani „nacionalističtí“, ani „vlastenečtí“ ani „evropští“ – jsou to ryze americké loutky. To samé platí pro skupiny a organizace hájící homosexuální práva, jako FEMEN nebo levé křídlo liberálních protestních skupin.

Zdroje zde a zde.

Co věděl „Seňa Bílý“, že musel být popraven? Začala válka mezi „majdanskými revolucionáři“? Demokracie jako řemen: Za sympatie k Rusům až deset let vězení

31. 3. 2014

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

Václav Danda komentuje poslední vývoj na Ukrajině ve světle popravy vůdce Pravého sektoru Oleksandra Muzička

Vnitřní dění na Ukrajině rychle mizí z hlavních médií. Není zájem, aby veřejnost věděla, že situace v zemi se opět dramatizuje. Po protivládním puči, organizovaném a placeném ze západních zpravodajských centrál, se totiž noví vládci začínají zbavovat nepříjemných svědků a politických konkurentů. Špinavou práci v ulicích, dost možná včetně vražd „vlastních lidí“, které měly radikalizovat veřejné mínění, již za ně odvedli. Přichází fáze „úklid“.

Bílý mouřenín

Není žádným tajemstvím, že páteř tzv. ozbrojených oddílů Majdanu, tvořily kromě naverbovaných nezaměstnaných a fotbalových chuligánů také ozbrojené jednotky kriminálního podsvětí. Tyto zvláštní oddíly, pro něž hlavním cílem bylo vyřizovat si účty s policií, se vyznačovaly zvlášť velkou krutostí: Vypichovaly zajatým policistům oči, nebo na nich zapalovaly pneumatiky či je zabíjely ocelovými tyčemi.

Někteří komentátoři současný vývoj označují za počátek další války, která se tentokrát bude odehrávat mezi novou prozápadní mocí a Pravým sektorem

Kriminálnické „eskadry smrti“, tvořené ukrajinskou mafií, nájemnými vrahy, obchodníky s bílým masem, drogovými dealery či zloději aut, patřily k „elitním jednotkám“ revoluce. V nafasovaných maskáčích a s kuklami přes hlavy byli tito psychopati a sadisté  údernou pěstí pouliční „armády“. Vedl je jeden z hlavních představitelů organizovaného zločinu Oleksandr Muzičko, v podsvětí známý pod přezdívkou „Seňa Bílý.“ Vše nasvědčuje tomu, že mouřenín, který odvedl svou práci, byl nyní odstraněn.

Čtěte ZDE: Ukrajinský scénář jako příprava útoku na Rusko: Faktickým držitelem moci je „Pravý sektor.“ Kdo to ve skutečnosti je? A tuší vůbec čeští vládní kolaboranti, komu pomáhají?

Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina

Náhle se proto z oficiálních míst dozvídáme, že jeden z „hrdinů Majdanu“, Oleksandr Muzičko, byl obyčejný gangster. Kupodivu už ale neslyšíme, že měl úzké vztahy se všemi opozičními vůdci, včetně současného premiéra Arsenije Jaceňuka. Věděl o jejich transferech peněz a zřejmě i o tajných rozkazech k zabíjení vlastních lidí, aby se mohla vina shodit na Janukovyče. Samozvaný premiér Jaceňuk z něj měl prý stále větší strach. V zemi, kde byla paralyzována policie a kde ozbrojené bandy beztrestně loupí a terorizují celá města a oblasti, si nebyl svou bezpečností jist ani on.

Především však – Arsenij Jaceňuk se potřebuje Pravého sektoru dnes již zbavit. Jeho stále silnější pozice ohrožuje nejen jeho vládu, ale před blížícími se prezidentskými volbami může zamíchat i mocenským soubojem uvnitř ukrajinských prozápadních struktur. Dříve či později by se totiž ukázalo, že o ukrajinské zájmy nešlo v „majdanské“ revoluci ani náhodou. Proto je pravděpodobné, že hlavní ukrajinští nacionalisté a neonacisté, kteří byli příliš blízko současným „elitám“, budou postupně likvidováni.

Čtěte ZDE: Pyramida lží o Ukrajině má další trhliny. Důkazů přibývá: Tymošenková hrozí zabíjením Rusů. Paul Craig Roberts: „USA to celé od počátku řídí“. Informační válka pokračuje

Poprava

Není překvapivé, že jako první byl speciálními policejními jednotkami „odstraněn“ jeden z hlavních vůdců Pravého sektoru Oleksandr Muzičko. Jako polní velitel se zúčastnil čečenské války, má bohaté bojové zkušenosti a při nespokojenosti s „dělením kořisti“ by mohl začít mluvit, nebo dokonce vytvořit partyzánské oddíly a pokusit se Jaceňukovu vládu svrhnout. Tyto obavy zřejmě rozhodly o jeho likvidaci.

V noci 25. března, v průběhu operace speciálního komanda „Sokol“, byla obklíčena restaurace nedaleko Rovna, kde se „Saško“ se svými tělesnými strážci právě nacházel. Podle první oficiální verze se pokusil utéct. Pak prý měl zahájit palbu na policisty a došlo k přestřelce.  Dle slov představitelů ministerstva vnitra byl Muzičko zpacifikován, ale do příjezdu zdravotníků na svá zranění zemřel. Později byla verze zajímavě upravena: Prý se třemi výstřely z pistole smrtelně zranil sám „Saško“.

Tomu ale na Ukrajině věří málokdo. V médiích se objevilo několik svědectví, která popsala událost jako klasickou policejní popravu. „Dvě auta zablokovala jeho vůz, vytáhli ho z auta… Pak ho hodili na zem. Ruce měl za zády v poutech, vypálili  dva výstřely do srdce,“ vylíčil Muzičkovu smrt poslanec Oleksandr Donyj. „Ti, kdo ho zavraždili, se přesvědčili, že nemá neprůstřelnou vestu, a pak ho střelili do srdce,“ tvrdí svorně ukrajinská média.

Reportáž o smrti „Seni Bílého“

Válka gangů

Podle náměstka ministra vnitra policisté dopadli celkem tři členy zločineckého gangu, kterým zabavili útočnou pušku Kalašnikov a pistoli Makarov. Převezli je do Kyjeva, kde jsou vyslýcháni kvůli podezření z banditismu. Sám Muzičko, jeden z „hrdinů revoluce“, byl podezřelý z vytvoření gangu. Také prý proslul styky s místními úřady včetně prokurátora, jimž údajně nařizoval, jak si mají počínat.

Muzičko před svou smrtí velel Pravému sektoru na západní Ukrajině. Byl veteránem ukrajinského hnutí UNA-UNSO, který spolu se 200 ukrajinskými dobrovolníky bojoval v první čečenské válce na straně prezidenta Dudajeva proti ruské armádě. Ruské úřady na něj vydaly mezinárodní zatykač za to, že v Čečensku mučil a zavraždil víc než dvě desítky zajatých ruských vojáků. Zajatcům podle ruských vyšetřovatelů „lámal prsty, vypichoval oči, strhával nehty a vytrhával zuby; některé pak podřezal, jiné zastřelil“.

Pravý Sektor nejprve vyzval ministra vnitra Arsena Avakova k rezignaci a slíbil tvrdou pomstu za „Saškovu“ smrt.  Později Pravý sektor přitvrdil a dnes již přímo mluví o záměru pomstít se osobně ministru vnitra za vraždu svého vůdce. „Pomstíme se Arsenu Avakovovi za smrt našeho bratra,“ prohlásil Roman Koval, koordinátor Pravého sektoru v Rovenském okrese.

Někteří komentátoři současný vývoj označují za počátek další války, která se tentokrát bude odehrávat mezi novou prozápadní mocí a Pravým sektorem.

Útok Pravého sektoru na ukrajinský parlament

„Demokraté“ nastupují

Mnohé napověděl mítink, který se konal po Muzičkově smrti na Majdanu, po němž se členové Pravého sektoru pokusili opět „dobýt“ parlament. Vymlácená okna a dveře a skandování požadující demisi ministra vnitra Avakova nevěstí pro stabilitu v Kyjevě v nejbližších měsících nic dobrého. Bojové formace Pravého sektoru chtějí Avakova a další členy současné vlády postavit před soudní tribunál. Neuznávají ani popřevratového „dočasného“ prezidenta Oleksandra Turčynova.

Pohřeb Oleksandra Muzička

Demonstrací síly se také stal pohřeb „hrdinného“ gangstera v Rovně. Situace na Ukrajině je značně nepřehledná. Využitím služeb ozbrojených banderovských jednotek a kriminálnických struktur dokázal sice Západ svrhnout prezidenta a vládu, ale nyní se „mouřenínů“ –  nepohodlných svědků a také politických konkurentů prozápadní loutkové moci – potřebuje zbavit. Napětí a chaos by snadno mohly vyústit v tentokrát protizápadní akce. A je pravděpodobné, že v případě tentokrát „neřízené“ občanské války, by východní regiony nezůstaly součástí nynější Ukrajiny.

Zvláště, když za pouhou cestu na Krym budou až tři roky vězení a za jakékoliv projevy sympatií k Rusku lze vyfasovat až deset let v žaláři. Tak si nové poměry představují revoluční vládci, kteří „zákon o státních zájmech“ již v prvním čtení schválili. Skutečně demokracie jako řemen. Na Ukrajině bude ještě veselo.

Převrat na Ukrajině je otevřeným útokem na Rusko: Uvědomují si Američané a občané zemí EU, oč se hraje? Na jaderné zbraně jsme už téměř zapomněli. Rychle se nám mohou připomenout

22. 2. 2014

Diskuse

Tisk článku

Poslat e-mailem

Paul Craig Roberts je jeden z mála známých expertů, kteří v Americe varují, že to, co se děje na Ukrajině nás může vrátit bleskově do dob studené války – pokud jenom studené…

Paul Craig Roberts je americký ekonom a publicista. Byl poradcem ministra financí ve vládě prezidenta Reagana. Stal se známým jako spoluautor Reaganovy úspěšné ekonomické koncepce (Reaganomics).  Jako redaktor a publicista pracoval ve Wall Street Journal, Business Week a psal pro  řadu dalších významných periodik. Jako uznávaný expert častokrát vypovídal před kongresovými výbory. 

V řadě svých článků jsem vysvětloval, že Sovětský svaz sloužil jako zábrana americké moci. Sovětský kolaps spustil neokonzervativní usilování o americkou světovládu. Rusko za Putina, Čína a Irán jsou jedinými zábranami vůči této neokonzervativní agendě.

Ruské jaderné rakety a vojenská technologie činí z Ruska nejsilnější vojenskou překážku americké nadvládě. Aby Rusko neutralizoval, porušil Washington dohody mezi Reaganem a Gorbačovem a rozšířil NATO do bývalých součástí sovětského impéria a nyní má v úmyslu zatáhnout do NATO i bývalé součásti Ruska – Gruzii a Ukrajinu. Washington odstoupil od smlouvy, která zakazovala protibalistické rakety, a zřídil základny s protibalistickými raketami na hranicích Ruska. Washington změnil svoji jadernou válečnou doktrínu tak, aby umožňovala první jaderný úder.

Propagandistická válka proti Putinovi

Cílem toho všeho je degradování odstrašovacího arzenálu Ruska a tím snížení schopnosti Ruska odolat vůli Washingtonu.

Ruská vláda (a také vláda Ukrajiny) pošetile dovolily, aby velký počet Spojenými státy financovaných nevládních organizací působil jako agenti Washingtonu, pod rouškou „lidskoprávních organizací“, „budování demokracie“ atd. Událost s „Nepokojnými kundičkami“ (Pussy Riot) byla operace, jejímž cílem bylo dostat Putina a Rusko do špatného světla. (Ony ženy byly užitečnými idioty.) Západní mediální útoky na olympiádu v Soči jsou součástí zesměšňování a démonizace Putina a Ruska. Washington je odhodlán nedovolit Putinovi a Rusku jakýkoliv projev úspěchu v jakékoliv oblasti, ať již v diplomacii, sportu nebo lidských právech.

Americká média jsou ministerstvem propagandy pro vládu a korporace a pomáhají Washingtonu vykreslovat Rusko ve špatných barvách.

Stephen F. Cohen přesně popisuje informování o Rusku americkými médii jako „tsunami nestoudných a neprofesionálních a politicky plamenných článků“.

Jako památku na studenou válku si americká média snaží uchovat dojem svobodného tisku, kterému lze věřit. Ve skutečnosti však žádný svobodný tisk v Americe neexistuje (vyjma internetových stránek).

Viz například zde.

Příprava na konfrontaci s Ruskem

Během posledních let Clintonova režimu umožnila americká vláda pěti velkým konglomerátům zkoncentrovat rozmanitá, rozptýlená a do jisté míry nezávislá média. Hodnota těchto velkých mega společností závisí na jejich federálních vysílacích licencích. Proto se média neodvažují jít u důležitých věcí proti vládě. Navíc již tyto mediální konglomeráty nejsou řízeny novináři, ale korporátním řediteli pro reklamu a bývalými vládními činiteli, kterým nejde o fakta, ale o příjmy z reklamy a přístup k vládním zdrojům.

Washington používá média k přípravě Američanů na konfrontaci s Ruskem a k ovlivňování Rusů a dalších lidí ve světě proti Putinovi. Washington by velmi rád viděl slabšího či poddajnějšího ruského vůdce, než Putina. Mnozí Rusové jsou důvěřiví. Díky zkušenostem s komunistickou vládou a z chaosu v důsledku kolapsu naivně věří, že Amerika je tím nejlepším místem, příkladem pro svět, „bílým kloboukem“, kterému lze věřit a důvěřovat. Tato idiotská víra, jejíž projevy vidíme na západní Ukrajině, kde USA zemi destabilizují v rámci příprav na její převzetí, je důležitou zbraní, kterou USA používají k destabilizaci Ruska.

Čtěte zde: Amerika připravuje vítězství „lůzokracie“ na Ukrajině: Vyrábí další studenou válku? Prezidentský kandidát říká: To vše pro Nový světový řád!

Někteří Rusové Washington omlouvají tím, že vysvětlují protiruskou rétoriku jako prostý pozůstatek stereotypů ze studené války. „Staré stereotypy“ jsou falešnou stopou, zavádějícím odvracením pozornosti. Washington po Rusku jde. Na Rusko je veden útok, a pokud to Rusové nepochopí, je po nich.

Co může Rusko ztratit?

Spousta Rusů zaspalo dobu, ale klub Izborsk se je pokouší probudit. V článku (z 12. února) v ruském deníku Zavtra strategičtí a vojenští experti varovali, že používání protestů západem ke zvrácení rozhodnutí ukrajinské vlády nepřipojit se k Evropské unii vytvořilo situaci, ve které je puč fašistických elementů možný. Takový puč by vyústil v bratrovražednou válku na Ukrajině a představoval by vážnou „strategickou hrozbu pro Ruskou federaci“. Experti došli k závěru, že pokud by takový puč uspěl, následky pro Rusko by byly tyto:

Ztráta Sevastopolu jako základny Černomořské flotily Ruské federace a Vyhnání Rusů z východní a jižní Ukrajiny, což by vedlo k záplavě uprchlíků.

Ztráta výrobních kapacit v Kyjevě, Dněpropetrovsku a Charkově, kde jsou vykonávány nasmlouvané práce pro ruské ozbrojené síly.

Potlačení rusky mluvící populace násilným poukrajinštěním.

Zřízení vojenských základem USA a NATO na Ukrajině, včetně Krymu, a zřízení výcvikových středisek pro teroristy, kteří by byli vypuštěni na Kavkaz, Povolží a možná na Sibiř.

Šíření organizovaných kyjevských protestů do měst Ruské federace s neruskými národnostmi.

Ruští stratégové zprávu uzavřeli tím, že „považují situaci vytvářející se na Ukrajině za katastrofickou pro budoucnost Ruska“.

Rusko čelí strategické hrozbě

Co je možné dělat? Zde strategičtí experti, kteří situaci analyzovali správně, selhávají. Volají po státní mediální kampani, aby se odhalila povaha přebírání moci, která probíhá, a aby ruská vláda uplatnila Budapešťské memorandum z r. 1994 a svolala konferenci představitelů Ruska, Ukrajiny, USA a Británie, která by se zabývala ukrajinskými hrozbami. V případě, že by jedna nebo více stran Budapešťské memorandum, řídící suverenitu Ukrajiny, anulovala, experti navrhují, aby ruská vláda, pomocí precedentu z vyjednávání Kennedy-Chruščov, které vyřešilo Kubánskou raketovou krizi v r. 1962, vyjednala přímo s Washingtonem řešení vyvíjející se krize na Ukrajině.

To je čirý výplod fantazie. Tito experti si hoví v sebeklamu. Washington je pachatelem krize na Ukrajině a má v úmyslu Ukrajinu převzít z přesně těch důvodů, které experti uvádějí. Je to dokonalý plán na destabilizaci Ruska a pro zvrácení výborných výsledků Putinovy diplomacie, která zabránila americkému vojenskému útoku na Sýrii a Irán. V podstatě pokud Washington na Ukrajině uspěje, Rusko bude eliminováno jako překážka americké světovlády. Zůstane jen Čína.

Mám podezření, že Ukrajina měla dosáhnout bodu varu v době, kdy jsou Putin a Rusko zaměstnáni olympiádou v Soči, což znamená zastihnout Rusko nepřipravené. Existuje jen málo pochyb, že Rusko čelí velké strategické hrozbě. Jaké jsou však skutečné možnosti obrany? Zcela určitě k těmto možnostem nepatří spoléhat na dobrou vůli Washingtonu.

Obnoví se hrozba jaderné války?

Rusko by možná mohlo jednat podle amerického scénáře. Pokud má Rusko bezpilotní letouny, mohlo by tyto drony Rusko použít stejně, jako Washington, tedy k vraždění vůdců Washingtonem financovaných protestů. Nebo by Rusko mohlo poslat týmy zvláštních jednotek, aby zlikvidovaly agenty, kteří působí proti Rusku. Pokud bude EU nadále podporovat destabilizaci na Ukrajině, mohlo by Rusko zastavit dodávky ropy a plynu evropským loutkovým státům Washingtonu. Případně by mohla ruská armáda okupovat západní Ukrajinu, zatímco by se připravovalo rozdělení Ukrajiny, která byla po dvě stě let až donedávna součástí Ruska.

Je jisté, že většina obyvatel východní Ukrajiny dává přednost Rusku před EU. Je dokonce možné, že některé „živly“ s vymytou palicí na západní polokouli by mohly přestat soptit s pěnou u huby  aspoň na tak dlouhou dobu, aby pochopily, že být v rukách USA/EU znamená být vyrabován a okraden. Jako Lotyšsko nebo Řecko.

Uvádím ty nejméně nebezpečné následky krize, kterou Washington a jeho nemyslící evropské loutky vytvořily, a nečiním zde žádná doporučení Rusku. Nejhorším následkem je válka. Pokud budou Rusové nečinně sedět na zadku, stane se pro ně situace neúnosná. Jak se bude Ukrajina přibližovat k členství v NATO a jak bude doházet k potlačování ruské populace, bude muset ruská vláda na Ukrajinu zaútočit a svrhnout cizácký režim, nebo před Američany kapitulovat. Pravděpodobným výsledkem drzé strategické hrozby, kterou Washington staví před Rusko, by byla jaderná válka.

Neokonzervativní Victoria Nuland sedí ve své kanceláři na americkém ministerstvu zahraničí a spokojeně vybírá členy příští ukrajinské vlády. Zapomínají USA na riziko jaderné války? Zasahování Washingtonu do vnitřních záležitostí Ukrajiny a Ruska ji může snadno vyvolat. Jsou si prezident Obama a kongres vědomi, že jejich náměstkyně ministra zahraničí pracuje na vyvolání Armageddonu? Bezstarostní Američané tomu nevěnují pozornost a netuší, že hrstka neokonzervativních ideologů tlačí svět k záhubě.

http://www.zvedavec.org/

V článku, nazvaném “Je Bůh teď na straně Rusů?” se slavný americký konzervativní politik Patrick Buchanan, jehož články často přetiskujeme i na Protiproudu, zabývá jedním podstatným a opomíjeným rozměrem ukrajinské krize, hlubším, než je ten čistě geopolitický.

Moskva je Svatým městem

Vysvětluje, že na Krymu byl pokřtěn sv. Vladimír, tedy kníže, který učinil Rus křesťanskou. Cituje Putinův výrok o tom, že „(Vladimírova) duchovní zásluha, jíž je přijetí ortodoxního křesťanství, založila všeobecnou základnu kulturní, civilizační i hodnotovou, která spojuje prostor Ruska, Ukrajiny a Běloruska.“ Buchanan posléze dochází k logickému a pochopitelnému závěru: fakt, že Vladimir Putin tímto způsobem veřejně deklaruje, že za navrácením Krymu stojí pevný postoj Ruska k tradičním křesťanským hodnotám, o čemsi podstatném svědčí. Píše:

„Putin oficiálně vyjádřil názor, že Moskva je Svatým městem dneška a velitelským stanovištěm novodobé protireformace, mířící proti novému pohanství. Putin tak nasává z nejmocnějších celosvětových proudů. Jeho činy nejsou jen odporem proti tomu, co mnozí vnímají jako arogantní úsilí Ameriky o celosvětovou nadvládu. Nejsou jen obranou ruských „soukmenovců“, které rozpad Sovětského svazu zanechal v cizích zemích.

Putin současně odpovídá na celosvětové zhnusení spojením hedonismu a sekularismu se sociální revolucí, které dnes přicházejí ze Západu. V celosvětové kulturní válce Putin rozhodně zabodl ruskou vlajku do země na straně tradičního křesťanství. Jeho nedávné proslovy jsou ozvěnou slov papeže Jana Pavla II., když ve své encyklice Evangelium Vitae v roce 1995 káral Západ za to, že přijal „kulturu smrti“.“

Propagandistický aparát kultury smrti

Taková slova samozřejmě nejsou propagandistickému aparátu kultury smrti  příjemná: Je to velmi podobné jako v těchto dnech u nás. S tím rozdílem, že v Americe slova o Kristu, křesťanství a tradicích mají šanci zaujmout  významnou část pravicově orientované veřejnosti. A toho se Obamovi, ale i McCainovi neokonzervativci (neoconi) obávají vpravdě jak čert kříže.

Neoconi jsou „předělaní“ marxisté, kteří bolševickou doktrínu „vývozu revoluce“ změnili po skončení studené války na doktrínu „vývozu západní demokracie“. Jaký tedy div, že po Buchananovi okamžitě skočili. Zatímco každý, kdo u nás nejde v řadě s oficiální ubohou a prolhanou protiruskou propagandou, je prostě Putinův „agent“ a basta (viz články Karla Steigerwalda a spol.), v Americe to mají neobolševičtí propagandisté přece jen složitější. Zvláště jde-li o diskreditaci osobností typu Patrika Buchanana.

Cliff Kincaid na serveru Accuracy in Media publikoval článek, „Kdo se nechal zmanipulovat moderním Ruskem?“.

Text je mimořádně poučný i pro nás. Nejde o to, že je samozřejmě přehlídkou všech protiruských klišé, především umanutého opakování mantry o domnělé „okupaci Ukrajiny“. Neoconi všech zemí světa jsou zajedno v tom, že goebbelsovské „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ stále funguje. A v jistém smyslu mají pravdu. Fakt, že s výjimkou ozbrojených kyjevských „demonstrantů“, přiznaně financovaných a organizovaných Spojenými státy a Evropskou unií – se Ukrajinu okupovat nikdo nepokusil, mnoha lidem kvůli tomu  „uniká“.

Čtěte ZDE: O Putinově kůži a velmocenských zájmech: Obsadí Amerika Mexiko a anektuje Kalifornský poloostrov? Co by se stalo, kdyby SSSR vyhrál studenou válku?

Čtěte ZDE: Tvrdá slova slavného Američana: „Zosnovali jsme převrat na ruských hranicích. Podvedli jsme Rusko s NATO. A nyní se divíme Putinovi. Kdo je tady iracionální?“ 

Křesťanské hodnoty a „okultismus“

Zato ruské přihlášení se k tradičním křesťanským hodnotám je podle Kincaida výrazem „okultismu“ a „komunismu“, který Rusku vládne spolu s „tajnými službami“ a „temnými silami“.

Dělají to prý mazaně: Otevřeně podporují tradiční rodinu a civilizační křesťanské hodnoty, takže jim to občané věří.  Samozřejmě, že je za tím úskok. Putinovu prorodinnou politiku totiž určitě financuje (včetně Američanů, kteří si dovolují vyjadřovat obdobné postoje) šéf ruských železnic Vladimír Jakunin. Což znamená, že peníze na ni nejspíš pocházejí z tajných fondů, které ukradl z peněz, jež měly zajistit průběh olympijských her v Soči – musel je ukrást, protože, (zřejmě narozdíl od milionářů na Západě) má luxusní dům!

Na podporu svých tvrzení, která – na rozdíl od „rétorických cvičení“ Vladimíra Putina, podložených pouze činy – máme vlasteneckou povinnost automaticky pokládat za ryzí pravdu, cituje autor takové autority, jako knihu o KGB z roku 1984, jejíž text navíc překrucuje, a několik novinových článků.

Potrefené saně kultury smrti

Co z toho všeho plyne? Pat Buchanan, jak je jeho dobrým zvykem, zase jednou uhodil čísi neoconskou hlavičkou o hřebíček. A dotyčná hlavička, jedna z tisícihlavé potrefené saně kultury smrti, pořádně zařvala. Převeden do textu zní onen řev takto:

Buchanan býval dříve přesvědčeným antikomunistou. V dobách Studené války, za prezidenta Reagana, byl tiskovým ředitelem Bílého domu. Buchananova opozice vůči „Říši zla“, jak ho správně nazýval Reagan, se teď proměnila v nechutné sympatie vůči sovětskému plukovníkovi KGB Vladimíru Putinovi, faktickému diktátorovi Ruska, který „Říši zla“ sloužil několik desetiletí.

Buchanan kdysi býval velmi inteligentní. Teď tvrdí, že Putin je křesťan a Rusko je křesťanský národ. Zřejmě máme ignorovat, či pominout, všechny případy, v nichž Putin porušil lidská práva – včetně vražd novinářů – a jeho invazi na Ukrajinu.

Není absolutně žádný důkaz, mimo rétorických cvičení ruského prezidenta, pro to, že by se snad Rusko, nebo jeho vůdce dali cestou křesťanství. Namísto toho jsme svědky masívní aktivní propagandistické kampaně, do jejíchž osidel se chytli mnozí američtí konzervativci. Přesvědčila je, že Putin snad nějakým způsobem představuje alternativu prezidentu Obamovi s jeho dekadentními postoji ke světu. Je znepokojivé vidět, že někteří z těchto konzervativců dokonce podporují ruskou invazi a okupaci Ukrajiny.

Hlavní slabina Buchananova argumentu spočívá v tom, že neexistuje žádný reálný důkaz, že se Rusko vyrovnalo se svou sovětskou minulostí a opravdu se jí zřeklo. Naopak! Putin oplakává konec Sovětského svazu a bývalé KGB, nyní FSB, svěřil do rukou vlastní mocenská centra. Dokonce vychvaluje ruskou špionáž proti Americe.

Generálporučík Ion Mihai Pacepa, nejvyšší důstojník, který kdy sběhl ze sovětské sféry vlivu, nazývá Rusko „první diktaturou tajných služeb na světě“. Dva stateční investigativní novináři, Andrej Soldatov a Irina Boroganová, zachytili podstatu problému ve své knize „Nová nobilita: Restaurace ruského státu tajných služeb a přetrvávající dědictví KGB.“

Putinova podpora tradiční rodiny

Buchanan cituje jako důkaz Putinovy výroky na podporu tradiční rodiny, zákony proti gayům i zákony na podporu lidského života v rámci pro-life tématiky, které Rusko nedávno přijalo. Jenže stejně jako sovětská propaganda a dezinformace, proti nimž Buchanan v dobách Reaganových pracoval, nelze ruskou rétoriku ani legislativní kroky pokládat za legitimní. Je to jen show, která má zakrýt cestu, na níž se Rusko vydalo, jak v domácí, tak v zahraničněpolitické oblasti.

Rusko nehájí křesťanství. Všechny důkazy ukazují, že Rusko hájí ruskou ortodoxní církev, která byla vždy nástrojem sovětských tajných služeb. Jak jsme si (v organizaci Accuracy in Media) povšimli v roce 1984, již tehdy říkala hodnověrná příručka KGB autora Johna Barrona, že Direktorát č. 5 KGB měl za úkol „skrytě kontrolovat náboženství v Sovětském svazu“ a „zajistit, že ruská ortodoxní církev i všechny další církve budou sloužit jako nástroj sovětské politiky“.

Barron v příručce dodává: „Direktorát má své informátory ve všech patrech církevní hierarchie a rekrutuje agenty z řad kněží. Značnou část své práce vykonává skrze Radu pro náboženské záležitosti, jejíž podstatné procento tvoří bývalí důstojníci KGB.“

Od těch dob se v podstatě nic nezměnilo. Ruská ortodoxní církev je dnes režimu blíže než kdy dřív a je tak morálně prohnilá, že dokonce v letošním roce vydala kalendář k poctě sovětského masového vraha Josifa Stalina. Bývalý důstojník KGB Konstantin Preobraženskij ji nazval „Putinovou špionážní církví“ a značnou část své nové knihy „Nový trójský kůň KGB/FSB“ věnuje zneužitím ortodoxní církve ruskými bezpečnostními službami.

Luciferova nadace a OSN

Vědecká práce „Renesance okultismu v dnešním Rusku a její dopad na literaturu“ názorně ukazuje existenci velmi zlověstného jevu: politický režim ovládá církev pro vlastní účely. Práce popisuje, jak v „postsovětském Rusku“  bují New Age a další okultní jevy, dokonce takové, které autorka, německá vědkyně Birgit Menzelová, nazývá „temnými“ nebo „zlými“ silami.

„Okultní praktiky byly vždy používány k rozličným účelům, od benigních duchovních až k podpoře totalitárních režimů a fašismu,“ píše Menzelová. Její podrobný článek rozebírá vliv teosofie na Rusko a ruské marxisty. Teosofický směr založila ruská mystička, Helena Petrovna Blavatská (1831-1891), autorka knihy Tajná doktrína. Teosofické učení zdůrazňuje, že se člověk může stát Bohem skrze mystické zážitky a dokonce může činit zázraky.

Tradiční křesťanství má na věc jiný názor. Teosofie, jak píše dr. Peter Jones, jeden z předních světových odborníků na pohanství a okultismus, je částí hnutí, které „má v plánu v nadcházejících dnech zaživa sežrat křesťanství.“ Říká, že teosofie je „duchovním základem“ Spojených národů a všímá si faktu, že nadace Lucis (dříve Luciferova) je okultní teosofická skupina, která kontroluje Meditační místnost Spojených národů.

Menzelová cituje zdroje, které dokazují, že sovětská tajné služba měla „zvláštní agenty pro okultní záležitosti“, kteří sledovali ruskou teosofickou společnost, několik esoterických řádů dokonce jakousi „tajnou společnost“.

Jedno z mnoha fascinujících odhalení výborně ozdrojované práce, již Menzelová vydala v roce 2007, je, že Aleksandr Dugin, nyní Putinův poradce (některé jeho skutečné názory přineseme v zítřejším článku, pozn. Protiproud), zahrnul některé z těchto (okultních) teorií do své teorie „geopolitického euroasianismu“, která hlásá znovuzrození ruského impéria, jež bude zahrnovat i islamistický Írán. Jak píše: „od roku 2000 se Dugin přesunul k samému zdroji politické moci poblíž Putinovy administrativy cílenou strategií, s níž zakrývá svou mysticko-esoterickou ideologii…“

Dugin a Duke

Mluví přitom o tomtéž Duginovi, kterého vyfotografovali, když se setkal s vůdcem Ku Klux Klanu a neonacistou Davidem Dukem při jeho návštěvě Ruska. Duke, stejně jako mnoho ruských nacionalistů, tvrdí, že komunismus Rusku vnutilo spiknutí židovských bankéřů.

Robert Zubrin, který o Duginovi napsal několik článků, přitom vysvětluje, že Duginova ideologie „národního bolševismu“ je podobná Hitlerovu národnímu socialismu. Podle něj chtěl Dugin původně založit vlastní stranu, tohoto cíle se ale vzdal, aby se mohl stát poradcem Vladimíra Putina a jeho strany Jednotné Rusko. Chvíli však pracoval i pro Komunistickou stranu Ruska, druhou největší politickou stranu právě po Sjednoceném Rusku.

Putin se převtělil, jak říká Zubrin, a stal se mluvčím tábora tradice a morálky, ačkoli ruská vláda „provozuje největší obchod s bílým masem na světě,“ v jehož rámci unáší ruské dívky a prodává je po celém světě jako prostitutky. „Nikdo by neměl Putinovi skočit na jeho tvrzení, že je obráncem konzervativní morálky,“ říká Zubrin.

„V Rusku je daleko více zvráceností, a to včetně homosexuálních, než u nás,“ pokračuje. „V ruské armádě jsou rekruti běžně v rámci šikany obětí znásilnění důstojníky a režim toto chování chrání.“

Stejně znepokojivé je to, že se říká, že Duginova vize ruské renesance je částečně založená na myšlenkách Aleistera Crowleyho (1875-1947), satanisty, který sám sebe označoval za „Bestii 666“, neboli Antikrista z Knihy Zjevení. „Stojí za zmínku, že v raných 90. letech se Národní bolševici i jejich hlavní ideolog Aleksandr Dugin snažili se záviděníhodnou vytrvalostí masám představit Crowleyho myšlenky,“ všímá si jeden z pravidelných komentátorů ruské politické scény.

Někteří analytikové tvrdí, že Crowley, který Rusko dvakrát navštívil (v letech 1898 a 1913) byl hlavou mezinárodního spiknutí se satanistickými kořeny, který pomohl komunistům v Rusku, a že jeho filosofie hrála roli i při nástupu nacismu v Německu.

Mezi jeho spoluspiklence se řadil například Walter Duranty, dopisovatel New York Times, který se dostal ke slávě – a Pullitzerově ceně – tím, že pomáhal zaretušovat zločiny sovětského diktátora Josifa Stalina, jako například jeho vraždy milionů Ukrajinců.

Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, S. J. Taylorová píše ve své knize o Durantym, nazvané Stalinův apologista, že se Duranty s Crowleym účastnili drogových satanistických orgií. V sérii rituálů, jež se odehrály během roku 1913 v Paříži, Crowley obdržel „svátost“ od jistého satanského kněze, o němž Taylorová tvrdí, že jím byl Duranty. Touto svátostí bylo sperma. Jak píše Taylorová, během těchto rituálů se zpívaly verše, a to včetně jednoho, jenž zněl“ „Krev a sémě! Krev a sémě!“

Rusko vedoucí mocnost prorodinné politiky

Ve svém sloupku o údajných Putinových kristiánských kvalitách píše Buchanan, že si se znepokojením přečetl, že Světová rada (sic!) rodin Rusko označila za „vedoucí mocnost prorodinné politiky“ a že se podzimní konference Rady bude konat v Moskvě. Táže se: „Pronese Vladimír Putin úvodní proslov?“

Buchanan si jaksi nevšiml, že v důsledku ukrajinské krize byla konference „pozastavena“ po invazi Ruska na Ukrajinu. Světový kongres rodin k tomu uvádí: „Situace na Ukrajině a Krymu (a následné evropské a americké sankce) vzbuzují pochybnosti co se týče cestovních, logistických a dalších záležitostí, jež ztěžují uskutečnění akce“ v Moskvě.

Jinými slovy, Američané, kteří by snad chtěli jet do Moskvy a účastnit se bohoslužeb v ortodoxní katedrále Krista Spasitele by nebyli za stávající situace schopni mít užitek z rublů, které se k nim za to přikutálejí.

Ty rubly měly přijít od Putinova kamaráda Vladimíra Jakunina, jako Putin bývalého důstojníka KGB, který údajně ukradl miliony, pokud ne miliardy, z veřejných rozpočtů určených na stavební projekty spojené s olympijskými hrami v Soči. Některé z těch ukradených fondů použil na to, aby si vybudoval luxusní sídlo, jehož součástí je domek pro hosty, křídlo pro služebnictvo, garáž pro 15 aut, sauna, bazén a soukromá kaple

Světový kongres rodin (WCF, World Congress of Families) kolaboruje s Rusy minimálně od roku 2008, když se jeho zástupci zúčastnili Světového veřejného fóra, další skupiny, založené Jakuninem. Larry Jacobs z WCF o Jakuninovi tehdy prohlásil: „Měli bychom být vděčni Vladimíru Jakuninovi, který obětoval svůj čas i prostředky ke zlepšení světové civilizace.“

Zkuste to říct ukrajinskému lidu.

Ukrajinská krize, část druhá: Na Majdanu to byli hrdinové, v Doněcku to jsou teroristé. Kyjevské pučisty dohání minulost: Zemřel „Saška Bílý“ kvůli radioaktivnímu byznysu?

Václav Danda komentuje poslední dramatický vývoj na východě Ukrajiny, o němž média usilovně lžou a znovu se vrací k příčině vraždy jednoho z vůdců Pravého sektoru

Krym jako rukojmí Západu

Obyvatelé Krymu rozhodli v referendu, že se připojí k Rusku. USA a jim spřáteleným zemím se to ale nelíbí.

Značně účelové je i přirovnání situace na Krymu k zabrání československých Sudet Adolfem Hitlerem. Zřejmě ostatní světové velmoci čekaly, že se stejně jako kdysi Chamberlain s Hitlerem na Mnichovské konferenci setkají i ony s Vladimírem Putinem. Zřejmě až po jejich souhlasu s připojením Krymu k Ruské federaci a zaplacení jistých „transakčních poplatků“ by bylo vše v pořádku. Kdo ví…

Znepokojující je i fakt, že většina zemí, které teď nekompromisně odsuzují připojení Krymu k Rusku, ještě před několika lety podporovaly odtrhnutí Kosova od Srbska. Jen pro historicky méně zdatné jedince je potřeba si připomenout minimálně dvě historická data – devadesátá léta minulého století ve znamení války v Kosovu a rok 1954, kdy Chruščov přičlenil Krym k Ukrajině a nikoho se neptal. Někteří z nás si pamatují kolik lidí zahynulo při válce v Kosovu, do které se zapojily ochotně některé státy NATO… A to bylo v rozporu s mezinárodním právem, bez souhlasu RB OSN.

Pro kritiky není důležité zda je pro obyvatele Krymu dobře, že se připojí k Rusku, nebo ne, to není podstatné. Sami si o tom totiž rozhodli a to je jim trnem v oku. Ostatním tedy nezbývá nic jiného, než vzít výsledky demokratického referenda na vědomí. Nechme na samotných Ukrajincích, aby se rozhodli prostřednictvím předčasných voleb a referend, kam chtějí dále směřovat.

Vojtěch Filip

Neřešme situaci v Kyjevě, s Krymem nemá nic společného

Nebudu jmenovat, kdo výše uvedený výrok pronesl. Donutil mne napsat tento blog. A moje odpověď na tento výrok je až v tabulce na konci článku.

Dosud jsem se na téma Ukrajina omezil na krátké poznámky na fb. Krize mne bohužel velmi znepokojuje a rozděluje i naši společnost. Vnímám, že je ohrožen mír, jež mi byl dosud dopřán. Byl jsem šťastná generace, která zažila politiky světového formátu, kteří se uměli domluvit, uměli ustoupit a nakonec pohřbít i studenou válku. Nejvážnější byla krize kolem Kuby, která mi velmi připomíná tu dnešní s opačnou polaritou, byla dohodou inteligentních lidí zažehnána. Díky za to bezválečné období v Evropě oběma stranám.

U internetu jsem strávil desítky hodin. Viděl jsem neskutečné množství videí. Přečetl kupu článků, když jsem se snažil pochopit co se stalo a kde je pravda. První dojem byl – nespokojení občané vyjadřují protest zkorumpované vládě. Nešlo než fandit a držet palce. Nešlo a nejde však o svržení režimu. Prezident i poslanci byli zvoleni demokraticky o tom nebyl spor. Pokud by šlo o svržení režimu, pak jde o cestu od demokracie kam?

Začalo to být horší, když jsem viděl hořící policisty, které prezident postavil do kordonu bez zbraní a některé i bez štítu, na které partičky demonstrantů se zakrytými tvářemi házeli molotovy koktejly. Stupňovalo se to. Pak přišly videa s davem, který řetězem švihal přední řady Berkutu, píchal do nich klacky a najížděl v plné rychlosti nákladními auty. To byly situace, kdy podle pravidel všech zemí bylo možné proti útočníkům použít zbraň. Vzpoměňte na potlačení demonstrací v Madridu nebo zastřelenou mámu od děcka v autě před Bílým domem. A legitimní vláda UA nutila Berkut stále s holýma rukama vlastními těly bránit Parlament. Svědectví velitele Berkut z jedné oblasti, který prohlásil, že během odpoledne přišel o 10 lidí, když do nich začal někdo střílet zapadlo. Celý jeden oddíl byl donucen na podiu ve Lvově pokleknout a omluvit se, že bránili pořádek v zemi. Viděl jsem videa na která raději zapomenu. Policista s vypíchutýma očima, s uříznutou hlavou. Nutilo mě to však přemýšlet, kdo se tam chopil iniciativy. Jaká to byla síla?

Velmi mne mrzí, že jsme nebyli schopni pomoct i těžce zraněným popáleným policistům. Pak bych věřil naší nestrannosti a ryze humanitární snaze pomoci. Zkratkovitě lze říci, že jsme poskytli pomoc těm s popálenými rukami, ale ne těm s popáleným obličejem.

Zlom nastal 22.2. kdy se objevila informace, že prezident podepsal smlouvu s opozicí za účasti diplomatů EU a Ruska a v podstatě se vzdal moci. Majdan ji nepřijal a začala střelba. Připomeňte si odposlechnuté telefony mezi diplomaty. Přiznání administrativy USA, kolik peněz do projektu vrazila a poměrně silné podezření, že se střílelo z budovy, kam má přístup pouze Pravý blok. Jsem zvyklý se ptát, komu to slouží, když hledám odpověď na otázku, kdo to způsobil.  Janukovičovi přineslo použití zbraní v Kyjevě jediné. Musel vzít nohy na ramena. EU dnes tlačí na novou administrativu, že chce vyšetřit všechny násilné akty. Hlavní podezřelý však velí tajné službě. To není vtip.

V Parlamentu, U Jíkové, my v ČSSD mezi sebou, všichni se teď bijeme po hlavách argumenty. Můj osobní problém je jediný. Neumím si představit podporovat vládu, kde sedí neonacisté. A oni tam sedí. Množství důkazů o nacionalistických a k jiným národům nenávistných postojů u stran Pravý sektor a Svoboda je tak velké množství, že nemám pochybnost. Porušena byla Ústava UA, Parlament ztratil legitimitu. Dnes na toto téma mluvil přítel Zaorálek ve Sněmovně:

Tady zaznívají často argumenty, že něco nebylo stoprocentně podle ústavy a v téhle debatě, že podle ústavy něco nebylo pravidelně. Já sám, když nad tím přemýšlím, co bylo v mém životě podle ústavy a co ne, tak si vzpomenu na to, že jsem byl v roce 1989, na začátku roku 1990 kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění. Chápete, já jsem byl poslancem Federálního shromáždění, který byl kooptován, který nebyl nikým zvolen. Nahradil jsem nějakého poslance, který musel odejít. Mám tušení, že tohle nebylo taky podle žádné ústavy. Ani se tím skoro nemůžu moc chlubit, že jo. Stát se poslancem federálu tím, že vás tam někdo pošle, vy si tam sednete… A tam se odhlasuje, že jste členem… To je hodně svérázné. Takže já jsem zažil ve svém životě omezené množství převratů a sametových revolucí. Ale tu jednu jsem zažil. A vím, že jsem nebyl podle ústavy federálním poslancem. Mám proto tvrdit, že to bylo všechno neplatné? Byla neplatná volba Václava Havla? Byla neplatná ta rozhodnutí, která jsme tam činili? Chápete, všechno je na vodě, jakmile to takhle vezmeme. Na vodě je samostatná Ukrajina, na vodě je česká sametová revoluce, na vodě je Krym. Takže já tím chci říci, že to čistě ústavní hledisko, kdybychom použili na události Ukrajiny a toho, co se děje kolem nás, tak jakoby nic neobstojí. A dá se použít úplně libovolně a můžeme se tím tlouct po hlavách tak, jak se nám hodí.Já vám říkám, že čistě legalistické ústavní hledisko při hodnocení v podobných situacích, jako jsou politické krize, ve mně neobstojí. A proto, když jsme byli na Ukrajině a jednali jsme tam v ty vzrušené dny, tak jsme se zajímali o takovou věc, aby rozhodnutí ukrajinské vlády Parlamentu – a teď se nesmějte, ale to bylo jediné, co jsme mohli říkat – byla co nejblíž ústavě, aby byla co nejblíž zákonům.

Chápete, to bylo to jediné, co zbylo. Aby to bylo co nejblíž! Stejně jako moje kooptování do toho parlamentu tehdy, aby bylo co nejblíž Ústavě. Protože v situacích politických krizí, v situacích, kdy máte dokonce desítky mrtvých, si myslet, že všechno bude čisté, je trochu iluze. Já jsem někde četl, že situace na Ukrajině se chvílemi podobá situaci v Rusku v roce 1917, kdy se vlastně veškerá státní administrativa rozpadá a k moci se může dostat skoro kdokoliv. A vlastně smyslem podobných situací je zvládnout je natolik, aby se krize neprohlubovala, aby nevedla k tomu, že se situace eskaluje, že se stát hroutí a že je dokonce nedej bůh stále více mrtvých.

Rozumím tomuto prohlášení. Platí pro revoluce, kdy je svržen nelegitimní režim. Ale tady byl svržen demokratický prezident, který kdyby podepsal dohodu s EU by byl oslavován všemi politiky na západ od Ukrajiny. Nemůže jít o změnu režimu. Jedině od demokracie k fašismu. Spíš to celé vypadá na tvrdý ekonomický zájem a lid Ukrajiny jsou jen loutky, které to brutálně odnášejí. A cítím tam i prvek dráždění medvěda, který byl zahnán do kouta a někdo ho provokuje. A spoučasně obkličuje. Stejného medvěda, který dodržel všechny sliby z doby konce studené války. My nedodrželi téměř nic. A teď se na mezinárodní smlouvu odvoláváme. Všechno souvisí se vším a tak přemýšlím i nad nedávnými úspěchy diplomacie Ruska při zažehnání války v Sýrii. A nabízí se otázka, není Ukrajina pomsta?

Závěrem tabulka výroků a reálně možných odpovědí na zamyšlení.

Stanislav Huml

http://protiproud.parlamentnilisty.cz