Pyramida lží o Ukrajině má další trhliny. Důkazů přibývá: Tymošenková hrozí zabíjením Rusů. Paul Craig Roberts: „USA to celé od počátku řídí“. Informační válka pokračuje
25. 3. 2014
Václav Danda přináší další podrobnosti o temném pozadí ukrajinského puče včetně důkazů o placených „demonstrantech“ či zfalšování parlamentního hlasování o Jaceňukově „vládě“
Mediální válka kolem Ukrajiny a především o interpretaci celé krize dostává stále větší dynamiku. S každým dalším dnem spolu s novými informacemi dochází ke drolení „pyramidy lží“ pracně stavěné našimi propagandisty. Množící se „vzpoura“ přemýšlivých občanů, kteří již odmítají konzumovat „nestravitelnou mediální kaši“ je toho logickým důsledkem. Tato „devastující vlna“ nezávislých informací, šířená především z „alternativních“ zdrojů, má dopad i do „hlavního proudu“ novinářské obce.
Zmatenost oficiálních propagandistů
Stále větší počet žurnalistů totiž již nevěří tomu, co vysílají či píší a ve stále větším počtu „dezertují“ na druhou stranu informační barikády. Situace začíná připomínat konec osmdesátých let, kdy všichni včetně kovaných mediálních opor režimu poslouchali Svobodnou Evropu, a postupně docházelo k rozkladu celé pracně vybudované propagandistické mašinérie. Dnes úlohu „informačního korektivu“ převzaly nezávislé weby, které ve stále větší míře udávají tón veřejné diskusi. To se nemůže neodrazit na stále větší míře zmatenosti oficiálních propagandistů. Havlistické opory v České televizi, rozhlasu a v celostátních denících tak začínají být stále více podobni onomu Jakešovu příslovečnému „kůlu v plotě“.
I pro ně musí být totiž těžko vysvětlitelné, co postupně vyplouvá na povrch. Od začátku píšeme o tom, že celá akce „Majdan“ byla zpravodajskou operací s cílem posunout hranice NATO blíže k Rusku. Oslabit tuto stále sebevědomější velmoc, popřípadě vtáhnout Rusko do vleklé občanské války, nebo dokonce vyostřit ozbrojený konflikt na jeho hranicích, patřilo k základním scénářům.
„Bojovníci“ z Majdanu žádají žold
A to jsme ještě nevěděli, že osobní svědectví o vyplácení mzdy „demonstrantům“ z Majdanu, která se k nám hojně dostávala z neoficiálních zdrojů a svědectví, budou nakonec potvrzena z Kyjeva zcela neskrývaně. V minulém týdnu si totiž někteří žoldáci, najatí do bojů na Majdanu, stěžovali oficiální administrativě, že některým dosud nebyly proplaceny „honoráře“ ve slibované výši. Chodili přece tak poctivě na barikády! Video, které ukazuje rozezlené bojovníky, kteří se domáhají svého žoldu nepotřebuje další komentáře.
http://www.vesti.ru/only_video.html?vid=586396
To ovšem není zdaleka jediný malér, který se propagandistům přihodil. Zásluhou několika statečných poslanců, vychází „oficiálně“ najevo, jak to bylo s parlamentním hlasováním o důvěře Jaceňukově vládě. Tato svědectví potvrzují naše informace: Poslanci ze Strany regionů a Komunistické strany byli donuceni hlasovat pod hlavněmi samopalů. Kdo přesto odmítl, byl surově zbit a byla mu odebrána hlasovací karta a poslanecký průkaz. Do prázdných lavic po poslancích potom „zaskočili“ jejich kolegové-revolucionáři. Bez těchto „demokratických“ metod, by nikdy pučistická vláda potřebnou formální většinu nezískala. Stejným způsobem se postupovalo i v případě „odvolání“ legálního prezidenta Viktora Janukovyče z úřadu.
Operace „Tlačítko“
Od počátku je jasné, že „fašistická guerilla“ vládnoucí v Kyjevě je dobře organizovaným spolkem, který se v mnoha svých příslušnících oprávněně hlásí k odkazu svého „idola“ Adolfa Hitlera. Operace „Tlačítko“, kterou se dostali k moci, proto právem vejde do dějin naší tak neochvějně demokratické Evropské unie.
Prázdná místa poslanců, kteří také „hlasovali“ pro „revoluční“ vládu
Poloprázný sál při hlasování o důvěře pro novou vládu
Chybějící poslanci byli „demokrarticky nahrazeni“
Do dvojitého hlasování o své „důvěře“ se zapojil i samotný Jaceňuk
Člen „opozice“ v parlamentních křeslech se „zabavenými“ hlasovacími kartami
Právě tuto „demokratickou vládu“ se rozhodl Brusel podpořit a podepsat s pozoruhodnými „zástupci lidu“ asociační dohodu.
Vystřílet ty zatracený Rusáky
Jaký div, že právoplatně odsouzená premiérka – podnikatelka Julia Tymošenková, známá jako „zednářská plynová princezna“, jejíž propuštění bylo jedním z rozhodujících požadavků Majdanistů, ve zveřejněném odposlechu telefonního rozhovoru mluví o potřebě zabíjení Rusů. Nejenže v hovoru s bývalým tajemníkem Národní rady bezpečnosti a obrany Ukrajiny Nestorem Šufryčem používá slovník, který má daleko k „dámě“, ale především obsah je poučný:
Ve dvouminutové nahrávce mimo jiné říká: “Jsem připravena chopit se zbraně a střelit toho šmejda (prezidenta Putina) do hlavy. Je třeba se chopit zbraní a jít vystřílet ty zatracený Rusáky. Kéž bych tam mohla být, dostali by místo Krymu h..vno. Doufám, že jakmile budu moci, tak zapojím všechny své styky a vyburcuji celý svět, aby z Ruska nezbylo než spáleniště.“ Na otázku Šufryče, co dělat s osmi milióny Rusů na Ukrajině, když jsou to všechno vyvrhelové, Tymošenková odpověděla: „Měli bychom po nich ksakru pálit atomovými zbraněmi.“
Tato slova korespondují s informacemi, podle kterých se Pravý sektor infiltroval do obsluhy ukrajinských jaderných elektráren a v případě potřeby je připraven způsobit jadernou havárii u zařízení na hranicích s Ruskem. V tomto smyslu se odhodlali vypovídat někteří technici, přes tvrdý nátlak neonanacistických fanatiků na jejich rodiny.
Akce Ukrajina
Důležité svědectví o naplánování „Akce Ukrajina“ přinesl také v rozhovoru pro Slovenský „Svobodný vysílač“ bývalý ministr financí USA Paul Craig Roberts, který mluvil nejen o pozadí celé „ukrajinské operace“ řízené USA a EU, ale také o cílech tohoto šíleného podniku, který se před našima očima právě rozjíždí. Jeho slova by si nikdo neměl nechat ujít.
Již řadu týdnů, po celou dobu ukrajinské krize poskytujeme našim čtenářům informace, které se z hlavních médií nedozvědí. V této chvíli to zdánlivě vypadá, že se situace trochu uklidňuje. Lze se však právem obávat, že je to jen zdání. Cílů „operace Ukrajina“ totiž zjevně zdaleka nebylo dosaženo. O všem podstatném budeme naše čtenáře dále svobodně a nezávisle informovat.
Krym z pohledu nerusofila: Model „barevné revoluce“ selhal na Ukrajině už podruhé. Tentokrát má barvu krve. Sborná vede 2:0. Hrála lépe a racionálněji než Západ
22. 3. 2014
Jan Zeman se zabývá ukrajinskou krizí a selháním západních elit a zamýšlí se nad možným angažmá svého jmenovce Miloše Zemana pro mírové řešení této situace
Co se stalo, víme: Provokatéři zneužili oprávněné nespokojenosti lidí se zkorumpovanou vládou, destabilizovali Ukrajinu, a tak historicky a demograficky drtivě ruská oblast využila práva na sebeurčení a přešla ke stabilnějšímu ruskému sousedovi. Nevidím žádný racionální důvod, proč by z takové lapálie měla být třetí světová.
Na vlnách západní propagandy
Rovněž nevidím důvod, proč by to mělo být přirovnáváno k Anšlusu Rakouska, či dokonce k naší okupaci v r. 1968, jak to učinil náš ministr kultury na půdě poslanecké sněmovny, a sám tak o sobě ukázal, že žije spíše na vlnách západní propagandy, než v realitě.
Pro určité kruhy na západě je to samozřejmě drtivá porážka. Jenže tato porážka není primárně vojenská, ale spíše politicko-morální. Ukázalo se totiž, že model tzv. „barevné revoluce“ selhal na Ukrajině už podruhé – a tentokrát dostal barvu krve.
Sborná vede 2:0
Evropa stojí na důležitém rozcestí. Buď si přizná, že sborná vede 2:0, protože prostě hrála lépe a racionálněji, nebo může dále pokračovat v eskalaci již tak dost nepříjemné situace a v důsledku možná způsobit, že i další nejméně dvě oblasti na východě Ukrajiny, Doněck a Luhansk, kde převažuje ruskojazyčné obyvatelstvo, budou Krym následovat.
V případě další eskalace by tomu zřejmě nezabránily ani mezinárodní sankce proti Rusku, které míří zatím především do finanční oblasti, a mohly by se tak stát i dvojsečnou zbraní, která by jen urychlila odklon od západních měn jako světových rezervních měn, a nezabránila by tomu ani žádná vojenská operace, která by na východě ostatně měla ještě mizivější naději na úspěch, než v případě Krymu.
Jasná porážka západní politiky
Evropa nyní potřebuje politika schopného uznat jasnou porážku západní politiky směrem k Ukrajině a Rusku. Odvážného politika schopného uvědomit si a jasně formulovat chyby, které k této porážce vedly, zklidnit účelově nacionalistické hormony, uznat ji jako realitu, do níž víceméně nutně vyústily, prosadit klid zbraní a uzavření politického příměří.
V strategickém zájmu obou velmocí, jak Ruska tak EU, je totiž spíše vzájemné sbližování, neboť jsou na sobě jednak vzájemně vitálně hospodářsky závislé a také stále hluboce kulturně spřízněné, spojené společným základem křesťanské morálky, v níž obě tyto civilizace nepochybně koření.
Zdá se mi naprosto logické, že Krym této neklidné situace, z vlastní vůle vyjádřené v referendu, využil a přešel zpátky pod křídla Ruska, které ho bezodkladně přijalo a je nepochybně schopno zajistit jeho bezpečnost a respektovat práva menšin podstatně lépe než současná ukrajinská vláda.
Výsledek krymského referenda je důvěryhodný
Při pohledu na demografii je výsledek onoho referenda více než důvěryhodný pro každého, kdo si zachovává základní soudnost a nestrannost. Krym prostě už nechtěl dál hrát roli žolíka v krvavé hře pouličních gangů radikálů o to, do které velmocenské zájmové sféry bude Ukrajina spadat a samozřejmě chtěl na nepřehledné situaci vydělat. Navíc je to vlastně jen návrat do přirozeného stavu, který byl zvrácen arbitrárním zásahem sociálního inženýrství v sovětských dobách. Stalo by se tak nejspíše dříve či později tak jako tak.
A ostatně můžeme oprávněně argumentovat, že vlastně celá EU vznikla podobným způsobem, jakým se nyní Krym připojil k Ruské federaci. Jen ona účast a výsledek referenda byl ještě přesvědčivější a pro jeho obyvatelstvo je samozřejmě velmi dobře, že se tak stalo takto poklidnou cestou.
Může tím státníkem být Miloš Zeman?
Rusko svůj velmi dobrý tah už udělalo, nyní je na řadě druhá strana. Jak bylo řečeno: Osobně si myslím, že odvážný politik světového formátu, který by na západě konečně přišel s uznáním této reality a postavil se proti oněm nyní spíše už směšným a nevěrohodným výpadům, by nejen prokázal talent, střízlivost a prozíravost skutečného státníka v této hře možného, ale zajistil by tak především respekt své zemi.
Neboť postavit se kolektivní hlouposti vyvolávající konflikty, které pak není schopna zvládnout, vyjádřit přání být Rusku partnerem v hledání skutečně mírového řešení situace, kterou samo evidentně nezavinilo, je výhodné pro všechny strany, a potvrdit tak suverenitu rozumu nad harašením zbraněmi z obou stran a dalšími nepříliš věrohodnými hrozbami zaznívajícími nyní ze západu na ruskou adresu, je patrně vpravdě jedinou cestou, jak další nebezpečné eskalaci zabránit.
Jak mí přátelé vědí, nejsem ani rusofil ani eurofil, jsem český vlastenec. Může tím státníkem být Miloš Zeman?
Edward Snowden se znovu ozval a poskytl Protiproudu exkluzivní materiál: Odposlech telefonního rozhovoru mezi Vladimírem Putinem a Barackem Obamou. „Vladimíre, kde je ten Krym?“
15. 3. 2014
Redakce Protiproud nabízí pohled do nejvyšších pater současné světové politiky. Překvapivý rozhovor prezidentů obou velmocí naznačuje, že všechno může být jinak…
Zvoní telefon…
Putin: Ano?
Obama: Vlado, musíš s tím okamžitě přestat!…
Putin: Proč?
Obama: Protože je to špatné, jak si vůbec něco takového můžeš před bohem dovolit?
Putin: Ale klid, víš že každý velký státník má nějakou slabůstku… a jak jsi to vůbec zjistil?
Obama: Vždyť jsem kvůli tomu musel teď sedět dvě hodiny v Pentagonu a poslouchat ty jejich analýzy situací a scénářů, a pak se mě na to každý ptal při tiskovce.
Putin: (nervózní): Ehm… o čem že to mluvíš?
Obama: O té vaší bezprecedentní okupaci nezávislého státu.
Putin: (s úlevou v hlase): Jo tohle..
Obama: Sem si připadal jak blbec, netušil sem, kde to vlastně je… kde to vlastně je?
Putin: Kde je co? Ukrajina?
Obama: Ale Ukrajina vím, ta je skoro v Evropě. Ale kde je ten Krym?
Putin: V Rusku!
Obama: (na pozadí šustí papír) Já tady čtu, že je to autonomní součást Ukrajiny a že jsi tam vpadl s armádou.
Putin: To je jen místní domobrana, moje armáda nepřekročila hranice Sevastopolu.
Obama: Jakýho poolu? Vy tam hrajete kulečník?
Putin: Ne, pool, pol jako polis… prostě takové město kde máme vojáky a lodě.
Obama: Počkej, vy tam už máte základnu? Tak proč je obsazujete?
Putin: Protože nacisté, fašisté a jiné ultrapravicové rozkladné živly v nové samozvané vládě ji chtějí zavřít.
Obama: Myslíš ty mírumilovné demonstranty toužící po svobodě, demokracii a lidských právech?
Putin: Jo, to jsou oni.
Obama: Aha… hele ale takle to nejde. V dobách SSSR jste měli alespoň dost slušnosti, abyste nám o invazi dali vědět předem… a já bych si mohl připravil argumenty, proč s tím nemůžeme nic dělat.
Putin: Stejně s tím nemůžete nic dělat.
Obama: Jak nemůžu? Tohle je jasné a pregnantní porušení veškerého mezinárodního práva!
Putin: O to se nepřu, na to jste vy experti.
Obama: Ale fakt, Vlado… takle to prostě nemůžeš dělat.
Putin: Myslíš, že sem to tam měl nejdřív vybombardovat, veškerou infrastrukturu, a pak jim nabídnout výhodné půjčky a nechat z nich zaplatit ruské firmy, aby to opravily?
Obama: To taky… ale hlavně jsi nám o tom měl říct včas, teď vypadáme jako blbci. A co teprve Evropa. Chudák Ashtonová.
Putin: To je zase kdo?
… následuje delší prodleva doprovázená šustěním papíru na obou stranách…
Obama: Hele, to je prý někdo jako evropská ministryně zahraničí.
Putin (překvapeně): Evropa má vlastní ministerstvo zahraničí? A co je s ní?
Obama: Měla nervový kolaps. Přijela chudák do toho… (šustění papíru) Kyjeva, aby se vyfotila s novou demokratickou proevropskou vládou a najednou je obklopená fanatiky a každý se jí ptal jak bude Evropská unie hájit územní celistvost Ukrajiny proti ruské agresi…
Putin (samolibě): Nijak.
Obama: Ale to já vím taky…. ale ona to prostě nečekala a nervově se zhroutila… jsou u ní doktoři. Prý pořád kouká na svůj mobil a každého se ptá jaký číslo má Winston Churchill.
Putin: A to ti řekl její doktor?
Obama: Ne, kluci od NSA.
Putin: Jestli máš nějakou nahrávku, tak si to pustíme v Soči na Gé osmičce, ať je tak taky trošku sranda.
Obama: Hele, my tam asi nepojedeme.
Putin: Proč?
Obama: Protože jsi agresor, tyran a diktátor.
Putin: No a co?
Obama: A nic… prostě… musíme nějak protestovat, chápeš, ne?
Putin: Ne. Ale když Vás to baví…
Obama: Hele, a co kdybychom na Vás uvalili nějaké sankce?
Putin: Hm, přijde na to jaké.
Obama: Mohli bychom zrušit Vaši spolupráci s NATO.
Putin: Myslíš jako, že bych měl zavřít ten koridor do Afganistánu?
Obama: Tak nic no… ale mohl bych… (delší šustění papíru)… mohl bych prý nechat schválit nějaký zákon a dodávat do Evropy ten… břidlicový plyn.
Putin: To by šlo… jen to prosím neschvaluj, než dokončím plynovod do Číny.
Obama: Jasně… ale také prý bych Vám mohl zmrazit nějaké majetky co máte u nás.
Putin: A já bych mohl přejít z dolarů na nějakou jinou měnu.
Obama: Teď kecáš… víš jak dlouho by trvalo, než bys tohle protlačil?
Putin: Tři dny max… mně schválí parlament i vláda všechno.
Obama: Hajzle… víš, jak ti někdy závidím?
Putin: Vím.
Obama: Hele, ale my prostě nějaké ty sankce budeme muset přijmout… já pak řeknu někomu z hospodářského ať to s váma předtím projedná.
Putin: Takže jako vždy.
Obama: Přesně. Ale co s tím Krymem? My to prostě uznat nemůžeme, to po nás nemůžeš chtít.
Putin: Tak nic neuznávej, my tam už jsme a nikam nejdeme.
Obama: Myslíš jako v tý Gruzii?
Putin: Přesně.
Obama: To by šlo. Ale nechceš tam předtím zfalšovat nějaké referendum jako že s tím ty lidi souhlasí?
Putin: A pak byste to uznali?
Obama: Jasně, že ne… ale vypadalo by to trošku líp, až jim budu vysvětlovat, že s garancí územní celistvosti mají prostě smůlu… víš jak je to trapný?
Putin: Ne. Ale pokud ti to udělá radost tak tam nějaké referendum klidně udělám.
Obama: Díky Vlado. Hele pokud s tím chceš pomoct, máme tu skvělou PR firmu, co se zaměřuje na politiku a ti udělají super kampaň i pro naprosto ztracené případy. Volby v té.. Havlově republice už skončily, tak snad mají čas.
Putin: Dík, ale myslím že to nebude potřeba, to projde tak jako tak.
Obama: Jako že ti to hoděj sami od sebe? Jak je k tomu chceš přemluvit?
Putin: Byl si někdy na Ukrajině?
Obama: Hm.. pravda.
Putin: A na tu Gé osmičku fakt nepřijedeš?
Obama: Hele asi ne, uvidíme se za rok, až se to uklidní.
Putin: Tak jestli je to všechno…
Obama: Jo počkej, mám tady email od Kerryho, chce výhodně půjčit Ukrajině nějakých jedenáct miliard dolarů na mizerný úrok… nevadí ti to?
Putin: Vůbec ne, aspoň zaplatí, co mi dluží za plyn.
Obama: OK, tak za rok…
Válečná propaganda v České televizi: Co se stane, když někdo opustí „scénář“? Kdo nevěří mainstreamu, je ruský agent. Až Putin opravdu „kousne“, bude to bolet
21. 3. 2014
Karel Trnka popisuje mediální manipulace, kterým jsou v souvislosti s děním na Ukrajině dnes a denně vystaveni diváci u nás i na Západě
Jednoho nemůže nechat klidným úroveň „objektivního“ zpravodajství Česká televize. Dennodenně jsme (ne)humanitárně bombardováni „ověřenými“ informacemi o průběhu konfliktu na Ukrajině; stále přicházejí nové „zaručené“ zprávy – nesmějí chybět dramatické živé vstupy novinářů, ani pravidelný detailní rozbor předem vybranými komentátory a „hosty“ ve studiu – to se rozumí, že jen s tím „správným“ pohledem na věc. Nechtěným doznáním „objektivnosti“ je potom starší video z pořadu „Uvolněte se, prosím“, kde bývalá vojenská zpravodajka Jitka Obžinová popisuje, jak vlastně ony „živé reportáže z boje“ probíhají.
Snaha České televize udržet vyznění zpráv dle apriori daného scénáře je až komická. Mimoděk sami sebe zařazují, kam dříve nechtěli, ale kam jako jediní mohou – mezi „konspirační teoretiky“. V úterním pořadu „Události a komentáře“ byl i poslanec za hnutí Úsvit – Milan Šarapatka. Proč byl pozván zrovna on? Nu, to je jednoduché! Dovolil si zpochybnit dosavadní děj dramatu ČT o „nedemokratickém referendu“ na Krymu. To však neměl dělat!
Jak se dělá válečné zpravodajství
„Řekněte mi, jak se dělá válečné zpravodajství?“ Ptá se Jan Kraus Jitky Obžinové – bývalé vojenské zpravodajky pro ČT (v Bosně, Chorvatsku či Srbsku). Dozvídáme se, že reportáže z terénu musí být divácky atraktivní, a proto si „renomovaní západní novináři“ vybírají určitá atraktivní místa vstupu. V Sarajevu se točily živé vstupy z „boje“ v podstatě jen na dvou místech: u ohořelého autobusu a v podzemním bunkru. Odtamtud se většina reportérů nehnula na krok. Ohořelý autobus měli totiž přímo na dvorku televize, kde pobývali.
Jitka Obzinová bez obalu přiznala, že válečné reportáže může dělat vskutku každý, protože to vlastně není ani nebezpečné. A ti „amatéři“, co jdou opravdu do terénu, jsou potom všem pro smích. Stačí si snadno zaplatit „malou ofenzívu“, aby pár vojáku předvedlo „hollywoodské“ drama a novináři pak expresivně popisují zběsilý „boj“. Toto je realita živých vstupů západních médií z válečných konfliktů. Takto většina novinářů „v terénu“ hrdinně nasazuje své životy. Jak mohou být potom zprávy objektivní? Odkud ve skutečnosti čerpají informace, když jsou jak „husy v ohrádce“? Je známo, že obvykle si je buď zcela vymýšlejí, přejímají z jiných médií či od „kolegů“ a téměř zásadně jen od jedné strany konfliktu.
Stále stejné divadlo…
Reportáže z Krymu (o těch z Kyjeva ani nemluvě) by se měly přejmenovat na „bělení mozků“ v přímém přenosu. Novináři „bojechtivě“ popisují pouze jednu stranu mince; na převážně ruském poloostrově si vybírají nebohé ukrajinské rodiny, jež nás mají vmanipulovat do jejich nepříjemné pozice, a přitom je zde majorita občanů ignorována, nebo ponechána na závěr jako „deviantní“ menšina ovlivněná ruskou propagandou. Jakékoli jiné zprávy, které kontrastují s narací dramatického vypravování, jsou relativizovány nebo připisovány „putinovským médiím“. Ale i další věci se nezměnili od dob živých vstupů z Bosny.
Najděte 1 rozdíl…
Člověk si musí položit otázku: Jak mohou ti „poctiví“ novináři stihnout objet celou zemi, „objektivně“ zaznamenat „bezpráví“ páchané na ukrajinských rodinách, a pak ještě být včas na místě (stále stejném) pro večerní „živák“? A co se stane, když někdo opustí „scénář“?
„Povězte soudruhu, jste placený ruský agent?!“
Výslech Milana Šarapatky, který se opovážil napadnout doktrínu o „nedemokratickém“ referendu na Krymu, byl dokonale ilustrativní: Poslanec Šarapatka totiž neseděl doma u televizoru, nekonzumoval „zaručené“ zprávy ČT, nýbrž odjel přímo na ruský poloostrov, aby mohl referendum sledovat vlastníma očima. A výsledek? Šokující! Nejenže nespatřil žádného ruského vojáka, ale dokonce si dovolil tvrdit, že referendum proběhlo zcela adekvátně a demokraticky. To byla ovšem osudová chyba!
Rozhovor s Milanem Šarapatkou o referendu na Krymu – Radiožurnál
Tak si ho soudruzi z ČT zavolali, aby jim to v pořadu „Události a komentáře“ laskavě vysvětlil. A také aby si ho mohli „otestovat“, zda hájí „všeobjímající“ jedinou povolenou „pravdu“ našich, respektive západních médií a zda není náhodou také „ruský agent“. Poslanec Šarapatka ovšem nespolupracoval. Nenechával se svést otázkami na „podivně neamerickou“ neziskovou organizaci, jež financovala jeho letenku, ba dokonce to pokládal za irelevantní! Ta drzost! Zbytečně se stále snažil vysvětlit, že chtěl zkrátka vidět Krym „zblízka“. Jenže, než stačila padnout další dobře mířená otázka (druhá), čas vypršel. A jak se dalo předpokládat, druhý den vyšel i článek o pochybné „neamerické“ neziskové organizaci, která financovala Šarapatkovi dopravu. Za jiný než ten „správný“ názor bude mediálně popraven. Jako již mnozí v minulosti.
Pozor na „ruské agenty“ a jejich propagandu
Všimli jste si, že jakmile někdo vysloví jiný než „mainstreamový“ názor, je okamžitě označen za oběť ruské propagandy? Rusové opět předběhli celý svět. Gagarin byl sice první člověk v kosmu, arci to je nic! Ruským zpravodajským službám, pod vedením „vrchního diktátora“, se nyní povedlo infikovat západní média svou propagandou! Ten Putin! Zatímco jste spali, rozvěsil všude ruské vlajky.
Čeho si však čeští „soudruzi“ novináři nevšimli – řada alternativních západních médií ukazuje události podobně jako například „RT“ (Russia today). Jsou i oni obětí ruské propagadny? Nebo dokonce „ruští agenti“ vyslaní přímo „diktátorem“ Putinem? Zeptejte se novinářů například z „Before Its news“, „Infowars“ či „AMTV“, jestli si připadají pod vlivem ruské propagandy. Je jistě řada dalších, a nepochybně jich bude přibývat. Mainstreamová media si sama kopou vlastní hrob. Jednou se probudí a zjistí, že ona jsou, pokud jde o zájem „konzumentů“, „alternativní“.
„Velký architekt“ Putin v pozadí celého převratu
Tím ovšem mediální kabaret nekončí. Naopak! Vše se teprve dává do chodu. Dnes se již začíná spekulovat, že Putin měl vše od začátku naplánované. Velký „mejdan“ byl jistě využit proto, aby mohl provést klamnou invazi vojáků na Krym – kteří už tam jsou… asi tak 20 let! Čekají na rozkazy; na ten správný moment jako u nás Blaničtí rytíři. Jak fikané! Pak jen stačilo využít dohod, které umožňovaly mít na poloostrově až 25 000 vojáků, strhnout nášivky s označením a vyrazit do ulic dělat „dramatické“ fotografie s dětmi a agresivně postávat na chodnících. Ruští vojáci nebo domobrana?
Těžko říct. S určitostí víme, že na základnách jsou ruští vojáci – avšak byli oni „ti“ se zbraněmi v ulicích? Jak to může někdo tvrdit? Jisté je pouze to, že tam byla i domobrana. Proto když v médiích slýcháme jen slova jako „invaze“ nebo „ruská agrese“, pochopitelně nás to už ani nepřekvapuje. A o to ve své podstatě jde. Absurdní se zdají být předpovědi, že si Rusové budou chtít „uzurpovat“ i Ukrajinu. Jestliže někde proběhne referendum, pak ano, Rusové si takto „násilně“ převezmou část území. Jenže – Ukrajina jaksi už ukradena byla. První kdo ji uloupil byli přece nikým nevolení pučisté. A kým podporovaní? Západem, samozřejmě. Proč o tom nepadne ani slovo? Protože pak by to nebyla válečnická propaganda ale zpravodajství. A to už se dávno nepěstuje.
Dráždit „medvěda“ se nevyplácí…
Západ si nestačil uvědomit cosi velmi podstatného: Vladimír Putin do značné míry navrátil ruskému národu hrdost, která za ostudného Jelcina zažila těžkou ránu. Po dlouhých dekádách útrap v Sovětském svazu, po velkých problémech potom – mimo jiné i se „západními oligarchy – byl to právě on, jenž (milován i nenáviděn) nastavil nový a jasný směr země nebo lépe řečeno: Od revolucí a komunismu vykročil zpátky k základně – ke křesťanským hodnotám, tradicím a hrdosti. Na Rusech je dnes dobře patrné něco, co nám chybí, anebo se zjevuje jen při hokejovém mistroství: národní hrdost.
Rusko si v historii protrpělo velice mnoho – naposledy se stalo první a největší obětí komunistického násilí. Západ, který je (naštěstí i naneštěstí) bez této šílené zkušenosti, také proto Rusku nerozumí. Podle přísloví „podle sebe soudím tebe“ předpokládá, že velmoc musí mít imperiální ambice. Postkomunistické Rusko má však především co dělat samo se sebou. A ještě hodně dlouho to tak bude. Nebo bylo by. Pokud je Západ nepřinutí k něčemu jinému. Je pravděpodobné, že mnozí by si přáli vyprovokovat konflikt. Konečný cíl současných západních elit je totiž právě opačný: Chtějí pouze jednu velmoc. Na mnoha místech se proto snaží rozbít stále ještě křehké uspořádání post-bipolárního světa, aby mohly nastolit světovou vládu.
Je fascinující sledovat nadějeplné pohledy krymských obyvatel. Jejich nadšení, navzdory přísné cenzuře válečnické propagandy, z televizních obrazovek přímo vyvěrá. Rusové zase jsou zvláštní emotivní národ – i když je Putin vynikající politik, tak i on může svým rozhodnutím překvapit. „Usměvavý medvěd“ si také nemusí nechat donekonečna líbit provokace, ale může i pořádně „kousnout“. To nás pak bude bolet všechny. Jen televizní a politické manipulátory ne. Ti jsou za vodou.
www.http://protiproud.parlamentnilisty.cz
Česká televize nečekaně prozradila, co mnozí tušili: „Jádro bojovníků na Majdanu tvořila také Izraelská obranná armáda.“ Další dramatická svědectví i videa z Kyjeva
3. 3. 2014
Václav Danda skládá další střípky z ukrajinského puče, který se tak podivuhodně podobá bolševickému převratu z roku 1917, včetně role sionistů v tomto děsivém divadle
Napětí roste a jeho režiséři jej dále stupňují: Rada pro zahraniční vztahy (CFR), výkonná paže světového zednářstva pod taktovkou Davida Rockefellera, zavelela ke zteči. Skupina jí ovládaných států, tzv. G7, odsoudila ruskou „agresi“ a zastavila přípravy chystaného červnového summitu G8 (Ruska a zemí G7) v Soči. Prezident USA Barack Obama navíc po telefonu mluvil s představiteli Německa, Spojeného království a Polska a dohodl se s nimi na finanční pomoci Ukrajině.
Bílý kůň a farizeové
„My, představitelé Kanady, Francie, Německa, Itálie, Japonska, Spojeného království a Spojených států, prezident Evropské rady a prezident Evropské komise jsme se dnes spojili, abychom odsoudili jasné porušení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny Ruskou federací,“ stojí v prohlášení, které vydal Washington. A aby toho nebylo málo, promluvil i „bílý kůň“ ukrajinské krize, Julia Tymošenková. Sdělila světu, že volá Západ na pomoc a jediná možnost je přijetí Ukrajiny do NATO. Jistě – to je, oč tu také běží. Oč se hraje na hranicích Ruska.
Británie se podle britského ministra zahraničí Williama Hagua obává vyslání dalších ruských vojáků na Ukrajinu, a to i mimo poloostrov Krym. Varoval prezidenta Vladimira Putina, že Rusko tvrdě zaplatí, pokud kurz nezmění. Hague podle agentury Reuters prohlásil, že ruská intervence na Ukrajině je zatím největší krizí v Evropě v tomto století. Farizejsky rovněž poznamenal, že Rusko má právo mít své vojáky na svých základnách v regionu a vyzval Kreml, aby jim nařídil návrat do kasáren.
Rozlícení západní stratégové
Podle posledních zpráv, je už celý Krym pod kontrolou ruské armády. V noci na pondělí obsadili ruští vojáci několik posledních vojenských objektů a správních budov na poloostrově. Navíc k Rusům houfně přebíhají ukrajinští velitelé a zapojují se do obrany Krymu. Naposledy tak učinil i kyjevskými pučisty jmenovaný velitel ukrajinského námořnictva Denys Berezovskyj. Na stranu Rusů houfně přecházejí i členové speciálních policejních oddílů Berkut (Orel), kteří vzdorovali revoluční armádě Majdanu. K tomu abychom přesně pochopili současnou situaci, je nutné vrátit se do časů „bitvy o Kyjev.“
Poslední vývoj na Ukrajině má samozřejmě kořeny v dobře režírovaném a skvěle financovaném představení na Majdanu. Takzvaní demonstranti, ve skutečnosti polovojenské jednotky podporované Evropskou unií, Spojenými státy a Izraelem, které rozpoutaly pogromy, měly jako jeden z hlavních cílů státního převratu dobytí Krymu a etnické vyčištění tohoto historického ruského území. Rozhodný postoj Ruska, které Krym hermeticky uzavřelo, a znemožnilo tak invazi těchto teroristických band, vcelku pochopitelně rozlítil evropské i americké stratégy.
Angažmá Izraele na Ukrajině
Co se skutečně odehrálo v minulých dnech na Ukrajině? Proč se Rusko rozhodlo jednat? Je třeba znát fakta, která vrhají na poslední dění zcela jiné světlo. Stěží porozumíme zklamaným nadějím EU a USA, pokud si neuvědomíme, kdo vlastně tvořil tzv. ukrajinskou „opozici“, jež svrhla demokraticky zvoleného prezidenta i ústavu a dosadila pučistický „parlament“ a vládu. Pomoc někdy přijde z míst, odkud bychom ji nejméně očekávali. Říká se tomu „kouzlo nechtěného“:
Česká televize přinesla rozhovor s Valentinou Lyulyou o tom, kdo je vlastně ukrajinská opozice. Ukrajinská expertka z Asociace pro mezinárodní otázky, překvapeným divákům bez obalu sdělila: „Členy Pravého sektoru jsou ukrajinští Židé, kteří kdysi odjeli do Izraele a pak se vrátili na Ukrajinu. Jsou vycvičeni v armádě Cahal (pozn.: Oficiální hebrejský název armády je Cva Hagana LeJisrael – zkr. Cahal, v překladu „Izraelská obranná armáda“, angl. Israel Defence Forces) a jsou členy Pravého sektoru…
O jejich „práci“ pak hovoří nejrůznější dokumenty a svědectví, z nichž zatím alespoň část chceme našim čtenářům zpřístupnit.
Vzpomínky přímých účastníků „Majdanu“
Svědectví skutečných ukrajinských občanů o tom, co se v Kyjevě skutečně odehrávalo, která však televizní štáby z Evropy a Spojených států „kupodivu“ nepřinesly, dokreslují průběh státního převratu v otřesných detailech:
„Na všech televizních kanálech a v novinách, které dávno patří bohatým „sorosovským“ elitám, byly jednotky Berkut od rána do večera očerňovány. Lidé byli v médiích vybízeni, aby telefonovali jejich rodinám, aby na své syny citově působili. Jeden takový mladý táta, když s ním tajně točili rozhovor v nemocnici, kde ležel se zraněními, řekl, že jejich dětem a manželkám přicházejí ustavičně výhrůžné sms, že je zabijí. Byl to strašný psychologický tlak – on ledva dýchá a žije v hrůze, že mu odpraví jeho manželku a děti.
Podlost do nebe volající
Jeden ruský novinář napsal, že mu ukrajinští příslušníci speciálních jednotek připadají ve srovnání s americkými spíš jak matka Tereza. Berkuti se v očích většiny Ukrajinců stali skutečnými hrdiny.
Nedaleko Majdanu je kopec a tam je obrovský kříž a pod ním socha Panny Marie. Bylo strašně dojemné vidět, že všichni vojáci Berkutu tam pod tím křížem klečeli. Byli si vědomi, že se nemusí dožít rána, protože teroristé začali otevřeně používat střelné zbraně, a proto také vedení Berkutu vystoupilo s jasným požadavkem. Prezident jim dal ten večer poprvé rozkaz k útoku, za ten den totiž už teroristi zastřelili 8 vojáků Berkutu a 74 postřelili, když proti nim, tak jako vždycky, stáli s holýma rukama. Byla to pak bleskovka. Velmi rychle Berkut teroristy vyhnal ze všech ulic kolem vládních budov, na kterých měli postavené barikády. Zatlačili je na Majdan a tam je obklíčili.
Teroristy zachránili ministři zemí EU
Na teroristy padl strach Boží, takže před Berkuty sami utíkali, vítězství byla otázka tak půl hodiny. Protiteroristická akce mohla být definitivně ukončena. Jenže se stala nepochopitelná věc: Na Ukrajinu přijeli ministři zahraničních věcí Německa, Francie a Polska, zatlačili na prezidenta, a on zase Berkut zabrzdil. Stáli tam pak nečinně do rána, zase museli odevzdat zbraně a na druhý den, protože už zase byli s holýma rukama, je nadrogovaní, nepříčetně agresivní teroristi zahnali zpátky až k parlamentu, protože proti té krvelačné smečce prostě nemohli s holýma rukama obstát. 13 Berkutů zastřelili, 130 postřelili a 67 zajali. Těch chlapců v Berkutu je spousta ročník 94, 93.
Majdanští „demonstranti“ pod vlivem drog
Dnes volají o pomoc psychology a psychiatry pro aktivisty euromajdanu. Ti nemůžou spát, mají deprese, záchvaty hysterie, psychózy, sebevražedné sklony, trpí ztrátou paměti, posttraumatickým syndromem…média to podávají jako následek bojů a stresu posledních dnů, ale ve skutečnosti aktivisti Majdanu byli dopováni narkotiky, podávali čaj s narkotiky nejen jim, ale i každému, kdo na Majdan přišel a byl ochotný tam za peníze postát.
Když se jim podařilo chytit někoho z Berkutu, vlekli ho na jeviště, a ještě pod scénou mu vypíchli oči. Nesli ho pak jako nějakou zvěř. Valila se mu z očních koutků krev, a když ho položili, vypadalo to, že je v bezvědomí. Někdo, kdo tam byl ještě aspoň trochu normální, když toho chlapce z Berkutu viděl, začal říkat: skorú, skorú (záchranku)! Odpověděli: netřeba, to je Berkut, zaneste ho do domu profspilok. Samozřejmě jim za chvíli zemřel, vykrvácel.
Kyjevská Golgota
Když hnali bezbranné Berkuty k parlamentu a některý upadl, vrhli se na něj a řvali: Na Majdan. Pak přišla zpráva, že zajali 67 Berkutů, volali jsme i na druhé domy, ať se všichni modlí. Pak nás strašně potěšilo, že nějaký poslanec z opozice, ale jeho jméno nezveřejnili, který byl na Majdanu, je pustil nějakým tajným východem. V Charkově také zastřelili 2 Berkuty. Jeden z nich měl teprve 20 roků, druhý byl otec tří dětí.
Vraceli se autobusy domů, někteří byli až z Krymu. Vítali je s kyticemi a provolávali, že vítají naše hrdiny. Na ně samotné byl bolestný pohled – smutní, popálení, unavení, někteří nemohli skrýt slzy. Vnějškově jakoby Ukrajina prohrála, ale je to jen načas, je páteční Golgota, bez které by ta očista nešla, ale čeká nás nedělní vzkříšení!
Revoluční teror „bojovníků za demokracii“
Po těchto slovech očitého svědka lze lépe pochopit i mnohá další svědectví, která k nám proudí ze všech koutů Ukrajiny a líčí podobná zvěrstva „pokojných majdanovců“. Téměř vůbec nic totiž netušíme o osudech těch, kdo stáli proti nim. O těch naši „objektivní“ novináři a politici nepotřebovali ztratit ani slovo:
Pozdě v noci se vraceli z Kyjeva poslední aktivisté „antimajdanu“, kteří stáli až do posledního dne v Mariinském parku. Opustili Kyjev, když v ulicích začala střelba. Vraceli se do Sevastopolu, aby bránili město proti fašistickému moru, který zvedl hlavu po celé Ukrajině. Jeden z očitých svědků vyprávěl, co banderovci provádějí na silnicích popřevratové Ukrajiny:
„Připravovali jsme se na odražení dalšího útoku v Mariinském parku, když kryjící nás „Vovani“ nám řekli, že máme utéct přes plot k metru Arsenální. Rozšířila se zvěst, že banderovci pronikli z Majdanu, přičemž vykosili z kalašnikovů rotu vojáků, vyzbrojených obušky a štíty. Dostali jsme rozkaz okamžitě odejít, a tak jsme spěchali přes zónu lesoparku a dole nastoupili do simferopolských autobusů. Potom to začalo.
Za život vděčíme jen Bohu
Pod Bílou Cerekví bylo sedm našich autobusů zastaveno zátarasy banderovců. Starší přikázali vzít si helmy a jít na šturm. Když jsme se my, všichni Krymčané, bylo nás 300, postavili do řady, přišel od protivníka mluvčí, představil se jako „Afghánec“, a žádal nás, abychom se vrátili do autobusu, že nám slibuje poskytnout koridor. Zatímco jsme s ním mluvili, vypukla hádka, přilétly „Molotovy“, zazněly výstřely. Ustoupili jsme do autobusu, kam jsme odnesli naše tři zraněné.
Rozhodli jsme se prorazit směrem na Čerkas, ale i tam byla cesta zatarasena. Vpředu jedoucí autobusy byly okamžitě odstřelovány a zapáleny. Náš řidič autobus prudce otočil, objel kolegu v příkopě a řítil se opačným směrem. Neminula však ani minuta, když zazněly výstřely a do okna udeřila láhev s petrolejem, která se však zázrakem nevznítila. Řidič zabrzdil.
Vyskákali jsme ze dveří a rozběhli se k lesu. Stali jsme se lovnou zvěří. Simferopolci se oddělili a namířili skrz vesnici, kde zčásti byli vydáni místními do rukou protivníků a zčásti hnáni do řeky salvami z pušek. Naše skupina Sevastopolců v počtu sedmi lidí, z nichž tři byli kozáci, měla štěstí. Přešli jsme asi deset kilometrů přes zorané pole a nikde jsme nebyli ohroženi, pak jsme ještě prošli lesem, podél železnice, strávili jsme noc a ráno skočili do vlaku Kyjev – Znamianka.
Bůh nás i tam chránil, protože když do vagónu nastoupili šestnáctiletí chuligáni s tyčemi v rukou a snažili se vyšťárat někoho z „titušek“, nevšimli si nás. V Znamenke na nádraží jsme se setkali s policajty, kteří všude sbírali přeživší kvůli deportaci na Krym.
Osud zbytku byl tragický. Oficiálně bylo zabito 7 lidí (očití svědci přitom tvrdí, že 70), řidiče nikdo víc neviděl. Vězni byli drženi na nádražích. Někoho zbili, někoho ne. Nutili nás zpívat „Ščo ne vmerla Ukrejna“, do pasů psali „TITUŠKA PI .. AS“. Na rozloučenou nás před kamerami štědře nakrmili a v zakamuflovaných deskách dali Bibli v ukrajinštině. Potom nás předali mentům (policajtům). Zpět na Krym se nás vrátila zhruba stovka…“
Zdroj Zde.
Revoluční „sověty“ Majdanu přebírají moc ve státních úřadech
Hamáček: EU měla také vyjádřit nespokojenost s ukrajinskou vládou…
Podpis Asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou nebyl uspěchaný, i když v současné ukrajinské vládě jsou některé elementy, které nesplňují evropské standardy uvedl Jan Hamáček, předseda Poslanecké sněmovny.
Ekonomická pomocs otazníkem
„Vidím spíše problém v ekonomické části Asociační dohody. Já bych byl velmi zdrženlivý. Ukrajinská vláda, pokud chce být příjemcem nějaké pomoci, musí také zajistit a dokázat, že ta pomoc neskončí u nějakých ukrajinských oligarchů,“ řekl Jan Hamáček.
„Já mám pocit, že Evropa velmi iniciativně podporovala změny na podzim, nicméně ten finanční aspekt si ne úplně vydiskutovala a zřejmě zatím moc netuší, kolik bude celá ta změna na Ukrajině Evropu stát a jaký bude její podíl, podíl mezinárodních institucí a zda je vůbec připravena ty prostředky vyčlenit. Jistě si pamatujeme debatu o Řecku…“, dodal předseda sněmovny Hamáček.
Sankce by měly donutit dostat všechny k jednomu jednacímu stolu. Nyní jsou sankce proti jednotlivcům, ale varoval bych před zbrklou hospodářskou sankcí, ta nikomu neprospěje a na konci může být zničené hospodářství. Podobně nemůže postupovat vůči Ruska naše republika samostatně, bylo by to velké riziko, ztratili bychom nejen v automobilovém průmyslu tisíce pracovních míst, vždyť Rusko je druhým největším odbytištěm Škodovek, vysvětlil Hamáček svůj postoj k sankcím vůči Rusku.
(rp,foto:arch.)
Hrdina Majdanu Muzyčko byl obyčejným banditou
Jeden z lídrů Pravého sektoru a hrdina ukrajinské „revoluce sniperů“ byl ukrajinskou speciální jednotkou Falcom zastřelen při zatýkání. Jeho ozbrojená banda řádila na Volyni, kde je podle včerejšího vyjádření ministra Zaorálka bezpečno.
Prof. Dvořáková: Má ukrajinská vláda kontrolu nad zemí? Trestní stíhání bylo zahájeno 12. března. V noci na dnešek potom byla zvláštní jednotkou Falcon speciální operace, při níž byli zadrženi tři bandité, kteří byli z Rovna převezeni do Kyjeva. V průběhu zásahu se Muzyčko, vyzbrojený útočnou puškou Klašnikov a pistolí Makarov, pokusil uniknout zatčení a zahájil proti policistům střelbu. Poté, co byl jeden z příslušníků jednotky Falcon zraněn, policisté střelbu opětovali. Muzyčko byl při přestřelce vážně zraněn a přivolaný lékař konstatoval na místě jeho smrt.Činnost bandy na níž se Muzyčko podílel, prý byla rozsáhlá a na jejím vyšetřování se podílí velký vyšetřovací tým. Jevdokimov prohlásil, že veškerá trestná činnost bude vyšetřena a potrestána.Členové Pravého sektoru nyní tvrdí, že Muzyčko se stal obětí msty příslušníků ministerstva vnitra. Podle jednoho z nich byl s rukama v poutech zastřelen dvěma ranami do srdce poté, co se ti, kdo ho zastřelili, přesvědčili, že nemá neprůstřelnou vestu.
Muzyčko byl členem krajně nacionalistického uskupení UNA-UNSO (Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana), které navazuje na činnost banderovského hnutí. Současně byl koordinátorem Pravého sektoru v západních oblastech Ukrajiny. V roce 1994 se s dalšími dobrovolníky z UNA-UNSO účastnil na straně banditů první války v Čečensku. Byl pověstný zálibou v pušce Kalašnikov, se kterou vystupoval i na kyjevském euromajdanu.
Tato zpráva má i vnitropolitický kontext. Včera řekl ministr zahraničí Zaorálek, že volyňským Čechům na Ukrajině nehrozí nebezpečí. Motivy jejich snahy vrátit se do Česka jsou prý spíše sociální, než bezpečnostní. Volynští Češi si stěžovali právě na banditismus. Připomeňme, že Rovno leží na Volyni.
(Stanislav Kliment, kou, foto: arch.)
Rabování Ukrajiny začalo: Ekonomické a imperiální zájmy elit Spojených států a EU kryté „mediálními prostitutkami“. Pokud Putin ukáže Bílému domu slabost, riskuje jadernou válku
12. 3. 2014
Paul Craig Roberts se z pohledu nezávislého amerického publicisty zamýšlí nad pozadím ukrajinského dramatu a dochází k některým ostrým a varovným závěrům
Paul Craig Roberts je americký ekonom a publicista. Byl poradcem ministra financí ve vládě prezidenta Reagana. Stal se známým jako spoluautor Reaganovy úspěšné ekonomické koncepce (Reaganomics). Jako redaktor a publicista pracoval ve Wall Street Journal, Business Week a psal pro řadu dalších významných periodik. Jako uznávaný expert častokrát vypovídal před kongresovými výbory.
Čtěte ZDE: Převrat na Ukrajině je otevřeným útokem na Rusko: Uvědomují si Američané a občané zemí EU, oč se hraje? Na jaderné zbraně jsme už téměř zapomněli. Rychle se nám mohou připomenout
Podle zprávy v Kommersant – Ukraine loutky amerického ministerstva financí v Kyjevě, které předstírají, že jsou vládou, připravily ekonomický úsporný plán, který skrouhne ukrajinské penze ze 160 dolarů na 80, aby západní bankéři, kteří půjčili peníze Ukrajině, dostali zaplaceno na úkor ukrajinských chudých. Takže tu máme opět další Řecko.
Zahraniční loupežníci již mají v Kyjevě napilno
Předtím, než vláda, dosazená k moci Washingtonem v pečlivě zorganizovaném puči proti legitimní zvolené ukrajinské vládě, dosáhla čehokoliv, co by se aspoň z dálky podobalo stabilitě a legitimitě, zahraniční loupežníci již mají napilno. Naivní protestující, kteří věřili propagandě, že členství v EU jim nabídne lepší život, přijdou od dubna o polovinu své penze. Ale to je jen začátek.
Pokud Putin dovolí Washingtonu ovládnout „ruské“ provincie východní Ukrajiny, bude demonstrovat slabost, kterou Washington využije, a nakonec ho donutí k válce
Západní média popisují tyto půjčky jako „pomoc“. Nicméně 11 miliard euro, které EU nabízí Kyjevu, není pomoc. Je to úvěr. A co víc, obsahuje mnoho přívěsků včetně přijetí úsporného plánu MMF Kyjevem.
Připomeňme, že důvěřiví Ukrajinci se účastnili protestů, které byly použity ke svržení jejich zvolené vlády, protože uvěřili lžím Washingtonem financovanými nevládními organizacemi, že jakmile se připojí k EU, budou ulice dlážděné zlatem. Místo toho jsou jim ořezávány penze a čeká je „úsporný plán“ Mezinárodního měnového fondu (MMF).
Ukrajina vyplundrována „demokratickým“ Západem
Tento úsporný plán seškrtá sociální služby, finance na vzdělávání, budou propouštěni státní zaměstnanci, devalvována měna – čímž vzrostou ceny dovozů, ke kterým patří i ruský plyn, tudíž elektřina a energie – a aktiva Ukrajiny otevře pro převzetí západními korporacemi.
Ukrajinská zemědělská půda přejde do rukou amerického agrobyznysu (který ji mimochodem okamžitě zamoří jedovatými GMO plodinami – pozn. PP.).
První rovina plánu Washingtonu a EU pro Ukrajinu, pro tu její část, která se neodtrhne a nepřejde k Rusku, víceméně uspěla. To, co z této země zůstane, bude důsledně vyplundrováno „spřáteleným demokratickým“ Západem.
Loutky z Majdanu
Druhá část již tak skvěle nefungovala. Ukrajinské loutky z Majdanu ztratily kontrolu nad protesty, a ta přešla do rukou organizovaných a ozbrojených ultra nacionalistů. Tyto skupiny, jejichž kořeny sahají až do druhé světové války, v níž bojovaly za Hitlera, začaly mluvit a konat tak agresivně, že jižní a východní Ukrajina začaly v obavách požadovat návrat pod ochranná křídla Ruska, jehož součástí byly před 50. lety, než je sovětská Komunistická strana strčila do Ukrajiny.
V této chvíli to vypadá, že se Krym od Ukrajiny definitivně odtrhne. Washington a jeho převodní páky v NATO nemohou dělat nic, jen skřípat zuby a vyhrožovat sankcemi. Kabaretiér z Bílého domu demonstroval totální politickou impotenci „jediné supervelmoci“: Vyhlásil sankce vůči „neznámým osobám, ať je jimi kdokoliv“, zodpovědným za navrácení Krymu Rusku.
Tváří se, že vůbec netuší, kam Krym patřil asi 200 let, než (podle Solženicina) opilý šéf komunistické strany Nikita Chruščev (po matce ukrajinského původu, podobně jako jeho nástupce Leonid Brežněv) šoupnul jižní a východní ruské provincie do Ukrajiny. Zděšeny státním převratem na západní Ukrajině, chtějí tyto staleté ruské provincie zpět, kam patří – tedy domů – podobně jako Jižní Osetie nechtěla mít nic společného s (Stalinovou) Gruzií.
Primitivní lži proudící z Washingtonu
Operetní washingtonští pučisté v Kyjevě nemohou s Krymem udělat nic, jen společně se svými zámořskými „zaměstnavateli“ mediálně zuřit. Podle platné rusko-ukrajinské dohody má Rusko právo mít na Krymu 25 000 vojáků. Jestliže nyní média USA a EU jak na kolovrátku odsuzují údajnou „ruskou invazi 16 000 vojáků“, je to buď známkou jejich totální novinářské ignorance, nebo – což je mnohem pravděpodobnější – přímého spolupachatelství na primitivních lžích proudících z Washingtonu.
Dnes lépe než kdykoli dříve vidíme, jak jsou hlavní média USA a EU zkorumpovaná. Na jejich zprávy se může spoléhat jen člověk hodně mdlého rozumu. Nejde ale o nic nového. Pokud novináři věří čemukoliv, co přichází z Washingtonu, pak nejpozději od chvíle, co George W. Bush a Dick Cheney poslali ministra zahraničí Colina Powella do OSN, aby tam legalizoval „iráckou lež“ o údajných „zbraních hromadného ničení“ (o kterých sami zbrojní inspektoři Bílého domu věděli, že neexistují), nelze je nazvat jinak než sborem zkorumpovaných prostitutek.
V bývalých ruských provinciích východní Ukrajiny dal Putinův zpočátku relativně diskrétní přístup ke strategické hrozbě, kterou proti Rusku zvedl Bílý dům, možnost ponechat si velký průmyslový komplex, který slouží ruské ekonomice a armádě. Lidé na východní Ukrajině jsou v ulicích a požadují odtržení od nezvolené vlády, kterou Washington pučem v Kyjevě dosadil.
Ukrajinští oligarchové dosazení USA na východ země
Když Spojené státy konečně pochopily, že kvůli své šokující nekompetentnosti přišly o Krym, nechaly své kyjevské maňásky najmenovat ukrajinské oligarchy, proti kterým byly protesty na Majdanu částečně namířeny, rovnou do vládnoucích pozic ve městech na východní Ukrajině. Oligarchové teď mají své vlastní soukromé bojové jednotky, mimo policie a zbytků jednotek ukrajinské armády, které jsou ještě funkční.
Vůdci protestujících Rusů jsou potichu zatýkáni a mizejí. Washington a jeho prodloužené paže v EU, které jinak tak hlasitě projevují podporu národnímu sebeurčení, se usvědčily samy: Pro „sebeurčení národů“ jsou jen tehdy, když to odpovídá jejich imperiálním zájmům. Proto stojí současný Washington v čele potlačení „národního sebeurčení“ na východní Ukrajině.
Zločiny v režiii USA na východní Ukrajině
Pro prezidenta Putina to může být dilema. Jeho diskrétní přístup umožnil Washingtonu chopit se iniciativy na východní Ukrajině. Oligarchové Taruta a Kolomojsky byly dosazeni k moci v Doněcku a Dněpropetrovsku. Dnes zatýkají Rusy a páchají nevýslovné zločiny, ale od amerických mediálních „prodejných holek“ o nich samozřejmě nikdy neuslyšíte. Strategií Washingtonu je zatknout a zašít vůdce odporu, aby ani teoreticky neexistovaly žádné úřady, které by případně mohly požádat Putina o zásah.
Putin má bezpilotní letouny. Má tedy také možnost odstranit Tarutu a Kolomojského. Pokud však dovolí Washingtonu ovládnout „ruské“ provincie východní Ukrajiny, bude demonstrovat slabost, kterou Washington využije, a nakonec donutí Putina k válce.
Ta válka bude jaderná.
Ukrajinské drama vrcholí: Občanská válka jako na Balkáně? Pokojné rozdělení jako v Československu? A kdo vlastně jsou opoziční nacionalisté? Zajímavá výpověď též na videu
28. 1. 2014
Slavomír Jančok polemizuje s Václavem Dandou o podstatě ukrajinské krize a přináší některé jiné pohledy na pozadí současných dramatických událostí
Článek Václava Dandy z minulého týdne o příčinách a smyslu ukrajinské „revoluce“ vzbudil mezi našimi čtenáři obrovský ohlas.
Vyvolal ale také řadu debat a polemik. Asi nejzajímavější příspěvek nám přišel ze Slovenska. Rozhodli jsme se jej uveřejnit nejen proto, že je rovněž „protiproudný“, ale především, že nahlíží celý stále se stupňující problém úplně jinou optikou. Stojí za to věnovat mu pár minut. Ukrajinský problém je totiž tak zásadní a mnohovrstevný, že nechceme nabízet toliko jediný pohled, jako to činí hlavní média. Pan Jančok (známe ho z Protiproudu) o sobě ostatně sám říká:
Autor sa nikdy nesnažil ísť s davom, popritom však napriek svojmu rusofilstvu nemá nutkavú potrebu sa nechať zavrieť do blázinca. Videnie sveta ako šachovnice, vlastné ľuďom so záľubou v geopolitike, neodpovedá na ukrajinské otázniky, zato však ním mnohí proruskí publicisti riskujú, že nakročia cestu Štefana Krčméryho – cestu do blázinca.
Nemohol som si nevšimnúť, že mnohí autori Protiproudu sú viac či menej obdivovateľmi „normality“ putinovského Ruska. Podobne ako oni, ani ja nezdieľam euroatlantické pahodnoty, ani si nemyslím, že sa dá Rusko posudzovať podľa zákonov proti propagácii homosexuality či zákona o zahraničných agentoch (okopírovaného od USA).
Zo skúsenosti slovenských biznismenov (zdieľaných napríklad na obľúbenej konferencii Ma3oshka, organizovanej „Čarnogurského“ Paneurópskou univerzitou a Ekonomickou univerzitou v Bratislave, ale občas aj niektorých mojich klientov) sa dá pokojne hovoriť o tom, že Rusko je podstatne usporiadanejšou krajinou než Ukrajina. Na druhej strane „priatelia Ruska“ podliehajú často zjednodušenému pohľadu, pri ktorom nevidia žiadne problémy Ruska (problémy, ktoré by mali rezonovať omnoho viac práve u ľudí, ktorí uvažujú o vyvažujúcej úlohe Ruska v Európe či širšom euroázijskom priestore), alebo ako jeho problém vidia „prozápadnú“ opozíciu.
Čiernobiele videnie
Podobné vnímanie s obľúbenými teóriami o „najatej“ opozícii predstavuje aj posledný článok Václava Dandu tu na Protiproude. Človek sa až musí podiviť nad tým, že niekto sa vážne zaoberá predstavou udalostí na Ukrajine ako pokusu o prevrat, s platenými účastníkmi. Keď som podobné výlevy čítal na blogu Eduarda Limonova (šéfa ruských nacionálnych boľševikov, jedinečného kríženca nacizmu a komunizmu, ktorý dokázal skĺbiť všetky bláznovstva oboch ideológií), zasmial som sa nad všeličím, najmä nad tým, prečo tí slávni oligarchovia, ktorým tak prekáža Putin, neobjavili dosiaľ Limonovov recept na revolúciu, na ktorú treba iba mračná peňazí a dav bezdomovcov (nie tých duchovných ale skutočných núdznych).
Václav Danda však nepripomína Limonova. Skôr mi pripomenul geniálneho šachistu, tajomníka Matice slovenskej a jedného z mála umiernených predstaviteľov evanjelického autonomizmu v Československu, Štefana Krčméryho. Nadaný literárny kritik, redaktor a kultúrny pracovník (istú dobu ako redaktor pôsobiaci aj v Prahe), sa postupne čoraz väčšmi zamotával do osídel šachového videnia osobných i spoločenských konfliktov aby po nervovom zrútení skončil v ústave pre psychicky chorých v Pezinku, kde svoj život aj dožil považujúc sám seba i ľudí vo svojom okolí za figúrky šachu.
Autor state o prebiehajúcom pokuse o prevrat na Ukrajine si správne všimol zvolenie Janukovyča ako legitímny akt v demokratických voľbách, a z faktu, že protesty prerastajúce do rozsiahleho násilia sú do istej miery paradoxne podporované Európskou úniou. Do značnej miery však amputuje prirodzené korene konfliktnej situácie na Ukrajine a imputuje náhradné príčiny – napríklad snahu únie o oslabenie Ruska.
„….nepocítili ako rastie, rozdeľovanie pokoja“
Vnútorné rozdelenie Ukrajiny, kde ruskojazyčná populácia tvorí vyše tretinu obyvateľstva, a to naviac sústredená v pobrežnom pásme od Odesy cez Krym až po Azovské more, a frustrácia Ukrajincov z toho, že dvadsať rokov musia predstierať neutralitu a venovať gro politických síl udržaniu vnútorného zmieru, akosi vypadli z tejto analýzy, a podobne z nej vypadli aj aspoň základné historické míľniky, a opis situácie je tak podľa môjho názoru neprípustne zjednodušený, v geopolitickom zmysle je potom postavený na hlavu.
Podobne ako v pobaltských krajinách ( a v menšej miere na Slovensku, v Maďarsku či Chorvátsku) sa v ukrajinskej spoločnosti bije étos víťazov druhej svetovej vojny, s étosom národným. Je a ostane pravdou, že haličskí Ukrajinci, hlavný elektorát nacionalistickej strany Svoboda, vnímajú podstatné historické udalosti najmä OUN Stepana Banderu inak ako Rusi na východe Ukrajiny, ale aj tamojší Ukrajinci, najmä okolo Charkova spojení s vnímaním Ukrajiny ako prirodzeného následníka Ukrajinskej SSR.
Nie je bez významu, že na Majdane sa objavil obrovský plagát Stepana Banderu, ani to, že FC Dinamo Kijev na svojej facebookovskej strane umiestnilo ako hlavný banner čiernu zástavu s červeným trojzubcom (trojzubec je inak symbol Ukrajiny, čierno-červená zástava je však – a vlaje čoraz častejšie na Majdane – zástavou Ukrajinskej povstaleckej armády). Hoci niektoré opozičné strany sú umiernenejšie než iné (z trojice parlamentných UDAR, Svoboda a Baťkivščina je najliberálnejší UDAR, výrazne nacionalistická je Svoboda, kým v Baťkivščine sú všemožné protiruské elementy vrátane bývalých sociálnych demokratov, avšak sama už je programatikou viac menej europravicou) ťažisko vývoja sa presúva k programu Svobody, a to práve preto, že množstvo demonštrantov je z UPA – Národnej sebaobrany, či Pravého sektora, teda skupín, oproti ktorým som ja ľavičiar a Kotleba s Vandasom pokojamilovní štátotvotní politici.
Snahou európskeho establishmentu je nastoliť dominanciu vyvoleného Klička nad týmito skupinami, a nepripustiť tak namiesto nespoľahlivej dvojice Tymošenko-Jaceňuk (v unijnej pamäti je ešte čerstvá „mnohoazimutálna politika Tymošenkovej počas jej druhej vlády a prazvláštne biznisy s Ruskom) vzostup – z unijného hľadiska – ešte nebezpečnejšieho Tiahnyboka s jeho Svobodou a predstavou jadrovej mocnosti Ukrajiny s protiruským ale zato nie proeurópskym smerovaním, s vnútorným programom podobným Putinovi (najmenej v oblasti práv homosexuálov a postavenia „mimovládneho sektora“).
Čtěte ZDE: Dilema dosud svobodného východoevropského státu: Vladimir Iljič Putin či José Vissarionovič Barroso?
Nápor – odpor
Tieto udalosti však nie sú nástupom voči Rusku, na akomsi jeho dvorčeku, ako všetci môžeme sledovať už od oranžovej revolúcie, Ukrajina sa dlhodobo v postsovietskom teritóriu profilovala ako konkurent Ruska (vrátane vytvorenia skupiny GUAM – Gruzínsko-Ukrajina-Azerbajdžan-Moldavsko) a táto jej politika vôbec nebola neúspešná. Teda nebola neúspešná na to, že bola predstieraním vnútornej sily, ktorú Ukrajina nikdy nemala.
Istý známy, poľský nacionalista a aktivista za spoluprácu národných síl na území medzi Nemeckom a Ruskom, v rámci konceptu známeho ako Intermarium, ma svojho času presviedčal o tom, že aj na východnej Ukrajine, je značná podpora pre nezávislú ukrajinskú štátnosť, operujúc jeho skúsenosťami ako pozorovateľa na voľbách v meste Sumy. Bol to pekný pokus, ktorý ignoroval politickú geografiu Ukrajiny, hlavná deľba nejde medzi Západom a Východom, ale medzi Severozápadom a Juhovýchodom. Juhovýchodom, ktorý zodpovedá slávnemu Novému Rusku osemnásteho storočia, ktoré v zásade zodpovedalo územiam dobytým od Tatárskeho chanátu.
Ukrajina po oranžovej revolúcii, ktorá nebola zďaleka len výsledkom americkej geopolitickej „soft“ intervencie, ale aj vnútorných podmienok, predstavovala dlhšie primárneho geopolitického súpera Ruska v oblasti „blízkeho zahraničia“, súpera, ktorý ad absurdum minimalizoval ruské možnosti byť globálnou veľmocou (nemôžete sa považovať za veľmoc a trpieť v bezprostrednom susedstve marginalizáciu vlastnej 12-15 miliónovej komunity).
Nápor na Ukrajinu uskutočňovalo ako veľmi zaujímavú vlastnú stratégiu Rusko, práve v rokoch po „oranžovej revolúcii“ a to – treba uznať – celkom úspešne. Teda úspešne, ak nehľadíme na svojhlavosť Janukovyča. Okrem toho, ako dlho váhal s podporou ruštiny ako druhého štátneho jazyka (čo mu Rusi patrične vyčítali) cez chladný vzťah Ukrajiny k ruskej podpore Abcházska a Južného Osetska, až po stále nedohody v plynových otázkach (a extrémne nepríjemný proces s Tymošenkovou, ktorý kriminalizuje vlastne aj jej ruských partnerov z Gazpromu).
Janukovyčova predstava o samostatnom kurze a európskej budúcnosti Ukrajiny, pri súčasnom zachovaní dobrých vzťahov s Ruskom, bola odsúdená na neúspech. Zdôrazňovanie ruskojazyčnej identity východnej Ukrajiny, ako aj rozsiahla práca tajných služieb na rozbití Baťkivščiny posilnilo predtým marginálnu Svobodu tak, že získala 10 % vo voľbách, a podnietilo UDAR, Svobodu a Baťkivščinu k spolupráci pri rozdelení území na kandidovanie v jednomandátových obvodoch, čo opozíciu výrazne zjednotilo aj mentálne.
Ak sa bližšie prizrieme na demografiu Ukrajiny, uvidíme, že Ukrajinu Rusko jednoducho nedokáže efektívne ovplyvňovať v situácii ak sú ukrajinské sily (sily reprezentujúce ukrajinojazyčný stredozápad krajiny + krymských Tatárov, so silným podielom gréckokatolíckej cirkvi a ukrajinských pravoslávnych cirkví – autokefálnej a kievského patriarchátu) jednotné. Jediná šanca ruskej komunity v takejto situácii je získanie buď podpory stredu Ukrajiny (bojom proti takzvanému extrémizmu Svobody, poukazovaním na UPA a dedičstvo SS-Galizien). Symbolickým koncom takejto politiky sú ako Banderov bilboard na Majdane, tak aj banner s trojzubom na FB stránke FC Dinamo. Oba symbolizujú rast ukrajinského nacionalizmu a jeho širšie akceptovanie na strednej Ukrajine.
Občianska vojna alebo mierové rozdelenie?
Samotný Janukovyč by podobne ako kedysi sudetskí Nemci alebo slovenskí Maďari rád videl akúsi formu udržania statu quo, ktorý by umožnil aby jeho východoukrajinská ruskojazyčná voličská báza bola užitočná (čo sa nemôže stať v prípade zjednotenia ruskojazyčných oblastí s Ruskom). Na druhej strane ukrajinské národné sily usilovali donedávna (a oficiálne ešte stále usilujú) o jednotu Ukrajiny, vrátane zrušenia autonómie Krymu.
Ich postup v posledných dňoch, keď začali budovať paralelné mocenské štruktúry počnúc Národnou radou a pokračujúc obsadzovaním úradov guvernérov (ktoré V. Danda nazýva terorom napriek stanovisku aj pro-janukovyčovských miestnych orgánov, v Ľvove napríklad prokuratúra odmietla trestne stíhať účastníkov obsadenia sídla oblastnej správy, pretože dav „prišiel pokojne na prijatie k predstaviteľovi štátnej správy, ktorý pokojne odstúpil z funkcie“) však má značný potenciál vyústiť inak – a to vybudovaním mocenskej bázy ruskojazyčného obyvateľstva na juhovýchode (so spornou oblasťou Krymu), a Ukrajincov na severozápade (odhliadnuc od komplikovanej situácie na Podkarpatsku, ktoré nejaví taký stupeň podpory haličsko-ukrajinského smeru, a ktorého Rusíni i Maďari boli skôr orientovaní na Stranu Regiónov v nádeji na obnovu autonómie).
Oblasti strednej Ukrajiny, a komplikovaná demografická a geopolitická situácia Krymu môžu byť jablkom sváru, ktorý vyústi namiesto mierového rozdelenia do občianskej vojny. Podobne ako v bývalej Juhoslávii nevyjasnenosť štátnych a etnických hraníc môže eskalovať napätie, kým jednoznačná a nesporná hranica s malým populačným rozmedzím či enklávami bez kontaktu s hlavným kompaktným územím národa by viedli k pokojnému rozdeleniu (ako v česko-slovenskom prípade).
Samozrejme, účastníci ukrajinského konfliktu majú ešte naporúdzi rozličné kompromisné riešenie. Je však celkom zrejmé, že takým riešením nie je kastovanie táborov navzájom, ku ktorému už dochádza. Pritom však vývoj, ktorý by smeroval k rozdeleniu, by mohol byť pre Rusko potenciálne vyslovene výhodný, a je na mieste otázka, či podobne ako vo forme podpory Natalie Vitrenko v rokoch „Oranžovej revolúcie“ nie je aj dnes akýmsi „plánom B“ ruských geopolitikov.
Vyhnúť sa mysleniu ghetta
Čo z toho vyplýva pre nás, ľudí, ktorí sme sa nezaradili do davu (alebo ako by povedal Evola „diferencovanými ľuďmi“) ? Umenie rozlišovať, a snaha nenechať sa manipulovať, by súčasne mala sprevádzať nezaujatejšia analytika. Jednou z našich úloh a naším jednoznačným spoločným záujmom je nezmeniť svoje myslenie na myslenie ghetta. A v jednoduchej geopolitickej perspektíve. Či už bude mať Ukrajina 43 miliónov alebo 30 miliónov obyvateľov, stále bude mať potenciál silného regionálneho hráča (po rozdelení možno vďaka vnútornej jednote aj vyšší).
Nemyslím si, že je záujmom národných konzervatívcov v Európe, naskočiť na vlak odsudzujúci ukrajinskú opozíciu. Či už ide o odsudzovanie strany Svoboda ako nacionalistickej a antisemitskej (ako je tomu u Európskeho židovského kongresu) alebo o odsudzovanie demonštrantov (raz obviňovaných že sú platení a inokedy že sú extrémisti ktorých opozícia nemá pod kontrolou). Janukovyč je dnes v ruskej priazni. Ale ruská geopolitika si môže dovoliť to čo my nie. Môže si dovoliť horlivo podporovať Janukovyča, a súčasne pripravovať rokovania s prípadnou novou vládou (viď Líbya či Srbsko).
Je to správanie veľmoci, ktoré zďaleka nesúvisí iba s agendou LGBT či nepolitickou politikou, alebo otázkou vnímania suverenity, ako nás zvádza uzatvárať analýza V. Dandu.
