 |
|
6.3.201
Úsilí zvnějšku ovládnout Ukrajinu přivedlo fašisty k moci a zemi dostalo na pokraj konfliktu Je známo, že diplomatická prohlášení jsou pokrytecká a řídí se dvojím metrem. Avšak západní kritika ruské intervence na Krymu nyní dosáhla extremní míry sebeparodie. Dosud nekrvavá intervence je „neuvěřitelným aktem agrese“, vyjádřil se americký ministr zahraničí John Kerry. V jednadvacátém století se prostě neprovádějí invaze na základě „naprosto vymyšlené záminky“, zdůrazňoval Kerry a spojenci Ameriky souhlasili, že došlo k nepřijatelnému porušení mezinárodního práva, za něž bude Rusko muset „platit“. Že taková tvrzení pronášejí státy, které uskutečnily nejhorší čin nevyprovokované agrese v moderní historii na základě vymyšlené záminky – proti Iráku v protizákonné válce, v níž do současnosti podle odhadů zahynulo 500 000 lidí, které provedly invazi do Afghánistánu, provedly krvavou změnu režimu v Libyi a zabíjejí tisíce lidí útoky bezpilotními letadly v Pákistánu, v Jemenu a v Somálsku, a to všechno bez schválení Rady bezpečnosti OSN, je horší než absurdní, píše v deníku Guardian Seamus Milne. Nejde jen o to, že západní agrese a protizákonné zabíjení probíhají v naprosto nesouměřitelném měřítku ve srovnání s tím, co, jak se zdá, zamýšlí Rusko, nemluvě o tom, co už způsobilo, a likviduje to jakékoukoliv důvěryhodnou základnu, z níž by USA a jejich spojenci mohli zuřit proti ruskému porušování mezinárodního práva. Jde i o to, že západní mocnosti sehrály ústřední roli při vytvoření ukrajinské krize. Americké a evropské mocnosti otevřeně financovaly protesty, jejichž cílem bylo vyhnat z úřadu zkorumpovanou, avšak demokraticky zvolenou vládu Viktora Janukovyče. Ty protesty vznikly na základě kontroverze ohledně dohody s EU, kdy Evropská unie nabízela „buď všechno, nebo nic“ – dohodu, která by znemožnila hospodářskou spolupráci s Ruskem. Ve svém nechvalně známém telefonním rozhovoru, prozrazeném minulý měsíc, kdy se americká činitelka Victoria Nuland vyjádřila, že „má jít Evropská unie do prdele“, položila Nulandová základy budoucí ukrajinské vlády po Janukovyčovi – její představy byly pak proměněny v realitu v důsledku eskalace násilí o čtrnáct dní později. Prezident Janukovyč tou dobu určitě už přišel o politickou autoritu, avšak jeho okamžité vyhnání z úřadu bylo ústavně pochybné. Byl nahrazen vládou oligarchů, neoliberálních primitivů z oranžové revoluce a neofašistů. Jedním z prvních zákonů této nové vlády byl pokus zrušit postavení ruštiny jako oficiálního jazyka, jímž mluví na jihu a na východě Ukrajiny většina obyvatelstva, a dále se tato vláda pokusila zakázat komunistickou stranu, pro kterou v posledních volbách hlasovalo 13 procent obyvatelstva. Tvrdí se, že roli fašistů při demonstracích zdůrazňuje ruská propaganda, aby mohla ospravedlnit manévry Vladimíra Putina na Krymu. Realita je dostatečně znepokojující na to, aby nepotřebovala přehánění. Aktivisté informují o tom, že extremní pravice tvořila asi třetinu demonstrantů, ale že měla rozhodující slovo při ozbrojených konfrontacích s policií. Fašistické gangy nyní hlídkují v ulicích. Avšak fašisté jsou v Kyjevě také u moci. Ultrapravicová strana Svobodaa, jejíž šéf odsoudil „kriminální činnost“ „organizovaného židovstva“ a kterou odsoudil Evropský parlament za její „rasistické a antisemitské názory“, má pět ministerských funkcí v nové vládě, včetně náměstka premiéra a generálního prokurátora. Šéf ještě extremnějšího Pravého sektoru, který byl v centru pouličního násilí, je nyní náměstkem šéfa státní bezpečnosti Ukrajiny. Neonacisté ve státních funkcích, to je v poválečné Evropě nový rekord. Avšak USA a EU nyní podporují nezvolenou vládu. A v gestu pohrdavého výsměchu obyčejným Ukrajincům, kteří protestovali proti korupci a doufali ve skutečnou změnu, jmenovala nová vláda dva miliardářské oligarchy – jednoho, který řídí svůj byznys ze Švýcarska – novými gubernátory měst Doněck a Dněpropetrovsk na východě země. Mezitím připravuje MMF šokující plán škrtů pro krachující ukrajinskou ekonomiku, které nutně povedou k chudobě a nezaměstnanosti. Z dlouhodobé perspektivy je krize na Ukrajině důsledkem katastrofálního rozkladu Sovětského svazu začátkem devadesátých let. A v rozporu s přísliby učiněnými v té době, Spojené státy a jejich spojenci od té doby tvrdě rozšiřují NATO až k ruským hranicím. Začlenili devět bývalých států Varšavské smlouvy a tři bývalé sovětské republiky do protiruské vojenské aliance v Evropě. Evropská asociační dohoda, která vyvolala ukrajinskou krizi, také obsahuje klauzule, které mají začlenit Ukrajinu do obranné struktury EU. Západní vojenská expanze byla poprvé zastavena r. 2008, kdy americký loutkový stát Gruzie zaútočil na ruské jednotky na sporném území Jižní Ossetie a byl odtamtud vyhnán. Tento krátký, ale krvavý konflikt signalizovaal konec Bushova unipolárního světa, v němž Spojené státy vnucovaly svou vůli lidem na všech kontinentech bez jakékoliv opozice. Vzhledem k této situaci je těžko překvapivé, že Rusko jednalo ve snaze zabránit tomu, aby strategicky citlivá a neuralgická Ukrajina připadla s konečnou platností do západního tábora, zejména vzhledem k tomu, že jediná ruská velká námořní základna v teplých mořích je na Krymu. Je zjevné, že Putinovo ospravedlňování intervence „humanitární“ ochranou pro Rusy a apelem za svrženého prezidenta je právně i politicky pochybené, i když to nedosahuje hrůz „zbraní hromadného ničení“. Ani Putinův konzervativní nacionalismuss či oligarchický režim nejsou pro širší svět zrovna atraktivní. Avšak role Ruska jako aspoň omezené protiváhy vůči unilaterální západní moci atraktivní skutečně je. A ve světě, kde Spojené státy, Británie, Francie a jejich spojenci proměnily mezinárodní právní vakuum prostřednictvím pokryteckého morálního nátěru v trvalou praxi je logické, že i jiní se pokoušejí o totéž. Naštěstí, zatím vystřelily ruské jednotky jen do vzduchu. Avšak nebezpečí eskalace zahraniční intervence je zjevné. Nyní je zapotřebí vyjednávat o narovnání na Ukrajině. Musí vzniknout široce založená vláda bez fašistů. Federální ústava, která zaručuje regionální autonomii. Ekonomická pomoc, která neožebračí většinu obyvatelstva a šance pro obyvatele Krymu, aby sami rozhodli o své budoucnosti. Cokoliv jiného riskuje rozšíření konfliktu. Kompletní článek v angličtině ZDE |
Odkaz na článek: http://blisty.cz/art/72426.html
—
Britské listy nikdy nerozesílají nevyžádanou poštu. Tento článek dostáváte, protože vám ho poslal některý čtenář, anebo jste si ho poslali sami.
Britské listy (www.blisty.cz) jsou kulturněpolitický deník „o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“. Vycházejí od července 1996 každý všední den. Vydává je Občanské sdružení Britské listy. Šéfredaktorem je Jan Čulík, Senior Lecturer na University of Glasgow ve Velké Británii. Další informace ZDE http://www.blisty.cz/about.rb
http://gloria.tv/?media=540709
dopis od rodiny z Ukrajiny:
Tady je to skutečně boj. Prostě ty americké revoluční technologie stojí na tom, že prostřednictvím masmédií, a tady na Ukrajině i církevníků, lžou a lžou. Jejich cílem je vzbudit až nepříčetnou nenávist proti vládě a k tomu jim slouží tzv. sakrální oběti. Snaží se za každou cenu vyprovokovat spec-jednotky „Berkut“ k akci, anebo, když se jim to nedaří, což je asi jedině na Ukrajině, pak najatí vrazi střílejí ze zbraní s tlumiči ze střech a oken do vlastních řad, aby mohli podle říct, kolik jakože mají obětí. Pak na každém sloupu rozvěšují fotky zabitých s křiklavým nápisem: vláda zakatovala! Je to prostě podlost na entou. A církevníci z UHKC v tom samozřejmě mají hlavní slovo. Jedním ze strategických bodů těchto revolučních technologií je, snažit se za každou cenu získat příslušníky spec-jednotek Berkut na svou stranu. Tady se jim nepodařilo získat ani jednoho! Přesto často opublikují fámu, kolik se jich jakože přidalo k takzvanému „národu“, jak oni říkají Majdánovcům. Ministerstvo vnitra musí vždycky znovu vyhlašovat, že je to lež, že jsou věrní přísaze, kterou složili a že nikdo nezradil. Tady na Ukrajině jsou to hlavně spec-jednotky „Berkut“ (orel) a je ště vnitřní vojska a policie. Armádu jako takovou v podstatě ani Ukrajina nemá. Ve všech televizních kanálech a novinách od rána do večera Berkut očerňují a církevníci vybízejí lidi, aby telefonovali jejich rodinám a vybízeli je, aby na své syny citově působili, navozují dojem, jako by byli nejstrašnější zrádci národa, kterým je třeba mluvit do duše, přitom proti nim vzbuzují nenávist a otevřeně jim vyhrožují. Jeden takový mladý táta, když s ním natočili ukrajinští aktivisti rozhovor v nemocnici, protože byl zraněný a samozřejmě masmedia by žádný takový rozhovor nenatáčela, jim řekl, že jejich dětem a manželkám přicházejí ustavičně výhrůžné S MS, že je kvůli jejich tátovi zabijí. Představ si, jaký je to strašný psychologický tlak – on ledva dýchá a teď, aby se ještě bál, že tam tyranizují manželku a děti. Je to prostě podlost do nebe volající. U těch mladších se zase soustřeďují útoky na jejich rodiče. Je to strašná nespravedlnost, protože Berkut je tam bez zbraní, fakt jak ovce na zabití. Nedávno jeden ruský novinář napsal, že mu ukrajinští příslušníci spec-jednotek připadají ve srovnání s americkými, spíš jak Matka Tereza. Ne, že bych se vysmíval z postupu Matky Terezy, ale v tomto slova smyslu je to opravdu trefné přirovnání.! Nedávno naši starší poslali dopis, ve kt erém navrhují, aby bylo jednotlivým členům Berkutu uděleno nejvyšší ukrajinské vyznamenání: „Heroj Ukrajiny“ a z hlediska křesťanské víry, aby ti, kteří položili životy v tomto boji za uhájení Božích zákonů proti homosexualismu a autogenocidní globalizaci, aby byli vyhlášeni za mučedníky.
To je fakt obdivuhodné, jaké Boží milosti se ti Berkuti otevřeli. Protože nechtějí nahrávat revolučnímu scénáři, vlastně nedostávají rozkaz k útoku, a proto nemají zbraně. Je to hrozné, když to člověk pak v realitě na nějakém pravdivém video-záznamu vidí, protože tím pádem se stávají pro najaté teroristy živým terčem. Člověk je tím vždycky v nové situaci znovu ohromený. Bylo to úplně proti všem vojenským strategiím, a s tím ti aktivisté podlých revolučních technologií nepočítali, že toh o budou jako vojáci schopní. Proto na ně úplně zuří, protože nemohou dosáhnout svých plánů. Proto taky proti nim vytvořili tak strašně nenávistnou a očerňující kampaň po všech masmédiích. Berkuti se fakt ukázali jako skuteční hrdinové! Ale nedá se je tak jednostranně vystavovat donekonečna – jen ty svoje a nepřítele nechat útočit. Jejich vedení minulé úterý večer vyhlásilo, že je čas začít jednat normálně, že na 1. krok je byli nuceni obětovat, když to jinak nešlo, ale dále, že už se to tak nedá. Jestli zase nedostanou rozkaz shora, a zase se budou muset dívat, jak umírají nevinní lidé ve vlastních řadách, že začnou dávat rozkazy samy, bez prezidenta. Říkali, že tak by to nikomu netrpěli v žádné zemi, kdyby útočili na vládní budovy teroristi, aby nemohly bezpečnostní jednotky zasahovat, jenom proto, že se proti nim vyvolá umělá, nenávistná kampaň podle revolučního scénáře, pod absurdním heslem: zabíjejí naše děti. Člověku ta podlost vyráží dech.
Kousíček od Majdanu je takový kopec a tam je obrovský kříž a pod ním socha Panny Marie. Bylo to strašně dojemné, všichni vojáci Berkutu tam pod tím křížem klečeli. Bylo to v úterý večer. Byli si vědomi, že se nemusí dožít rána, protože teroristé v ten den začali otevřeně používat střelné zbraně, a proto taky vedení Berkutu vystoupilo s jasným požadavkem. Prezident jim dal v ten večer poprvé rozkaz k útoku, za ten den totiž už teroristi zastřelili 8 vojáků Berkutu a 74 postřelili, když proti nim, tak jako vždycky, stáli s holýma rukama. Byla to pak bleskovka . Velmi rychle Berkut teroristy zahnal ze všech ulic kolem vládních budov, na kterých měli postavené barikády. Zatlačili je na majdan a tam je obklíčili. Na teroristy úplně padl strach Boží, takže před Berkuty sami utíkali. Carjov říkal, že by to byla otázka tak půl hodiny, aby protiteroristická akce už mohla být definitivně ukončena. Jenže se stala nepochopitelná věc. Na Ukrajinu přijeli ministři zahraničních věcí Německa, Francie a Polska, vedli dialogy s prezidentem a on zase Berkut zabrzdil. Stáli tam pak nečinně do rána, zase museli odevzdat zbraně a na druhý den, protože už zase byli s holýma rukama, tak nadrogovaní, až nepříčetně agresivní teroristi je zahnali zase až k parlamentu, protože proti té krvelačné smečce se prostě nedá s holýma rukama obstát. 13 Berkutů zastřelili, 130 postřelili a 67 zajali! Těch chlapců v Berkutu je spousta ročník 94, 93, no fakt ještě děti. Jedna věc byla strašná, totiž tím, že na Majdaně každého dopují narkotikama, to taky patří k technologiím, pořád tlučou v určitém rytmu na bubny a pouští speciální hudbu, tak se chovají jak posedlí. A asi z toho i jsou. Když někoho z Berkutu se jim podařilo chytit, vlekli ho na scénu, a ještě pod scénou mu krutě vypíchli oči. Nesli ho pak 4, ale úplně jak nějaká zvěř. Jemu se valila z očních koutků krev, a když ho položili, vypadalo to, že je v bezvědomí. Přitom nějaký šílený kněz z UHKC, kteří jsou na majdanu pořád, řval ze scény do mikrofonu, ž e oni – jako majdánovci – jsou správní Ukrajinci, že oni jsou heroji a začal úplně nepříčetným hlasem zpívat hymnu. Někdo, kdo tam byl ještě aspoň trochu normální, když toho chlapce z Berkutu viděl, začal říkat: skorú, skorú (záchranku!), ale ten maltézák, co nad ním stál, cynicky odpověděl: netřeba, to je Berkut, zaneste ho do domu profspilok. Samozřejmě jim za chvíli zemřel, asi vykrvácel. Určitě, když tam tak předtím Berkuti klečeli pod křížem, vedle sochy Panny Marie, nedostali povolání jen bojovat za Boží zákony, ale dostali povolání i k mučednictví. Když jsme tento video záznam viděli a pak bylo na těch videích vidět, jak hnali bezbranné Berkuty zase k parlamentu, a když někdo z nich spadl, protože vlast ně utíkali jako by pozpátku, oni se na něj vrhli a řvali: Na Majdan!, a pak ho dobitého, v podstatě v bezvědomí odnášeli, bylo z toho člověku úplně zle. Pak přišla zpráva, že zajali těch Berkutů 67, volali jsme i na druhé domy, ať se všechni modlí. Pak nás strašně potěšilo, že Pán udělal zázrak a nějaký poslanec z opozice, ale jeho jméno nezveřejnili, který byl na Majdáně, je pustil nějakým tajným východem, takže je Pán vyrval z jejich drápů. Chvála Pánu Ježíši! V Charkově zastřelili 2 Berkuty. Jeden z nich byl jediný syn, měl teprve 20 roků a druhý byl tatínek tří dětí, přitom to nejmladší má teprve 3 měsíce. Narodilo se těsně před jeho odjezdem do Kyjeva. Oni tam chud&aa cute;ci mrzli v podstatě celou zimu. Když si to člověk uvědomí tak konkrétně, že se ty děti už těšili, až se jim vrátí a to nejmenší ho vlastně ani nebude znát. Jeden starší – 42 let se přesunul, když Berkuti stáli kolem Majdanu, zezadu do první řady, protože řekl, že už to nemůže psychicky snést, když vidí, jak klesají ranění, ti mladí vojáci v prvních řadách. Jeho manželka je invalidní, takže žili jen z jeho výplaty. Má 2 syny 14 a 10 let. Hned, jak se postavil do 1. řady, zasáhla ho kulka a byl na místě mrtvý. Říkali, že takové patrony ještě neviděli, že to bylo něco speciálního, protože měl neprůstřelnou vestu a prostřelilo to tu vestu a zasáhlo ho to do srdce. Církevníci z UHKC a zedná ;ři se všemi zaprodanými masmédii jsou tak podlí, že vytvořili takovou fanatickou štvavou kampaň, takový teror na rodiny Berkutů, že dokonce pan Carjov a spol. se rozhodli prosit pro ně o azyl do Běloruska. Lukašenko samozřejmě reagoval pozitivně. Ale jaká je to strašná nespravedlnost a zločiny církevníků a lživých médií, že dokážou tak nespravedlivě lynčovat nevinné lidi a nejen nevinné, ale ještě ty nejvíc zasloužené.
První požadavek zednářů byl, rozpustit Berkut. Vraceli se autobusy domů, někteří byli až z Krymu, tam není UHKC, takže tam lidi uvažují normálně. Vítali je s kyticemi a provolávali, že vítají naše hrdiny a na ně samotné byl bolestný pohled – smutní, popálení, unavení, někteří nemohli skrýt slzy. Vnějškově jakoby Ukrajina prohrála, ale naši starší říkají, že to je páteční Golgota, bez které by ta očista nešla, ale čeká nás nedělní vzkříšení! Toto bylo v p&aacu te;tek a už hned v sobotu proběhlo setkání v Charkově, kde se sešli pan Carjov a všichni ti, kteří mají vysoká postavení a jsou za Boží zákony proti systému antikrista. Předběžně vyhlásili, že neuznávají nezákonnou vládu v Kyjevě a taky vyhlásili územní oddělení východní a jižní Ukrajiny. Dalo by se toho psát strašně moc, ale aspoň toto. Je to skutečně boj, Boží boj za zastavení antikristovského systému celosvětové satanizace lidstva a Pán se oslaví! I pro ty oběti svých věrných mučedníků!
(UHKC = Ukrajinská gréckokatolícka Cirkev)
|
|
2.3.2014
John Kerry a NATO musejí přestat hysterčit a musejí se stáhnout
Hrozby Johna Kerryho vyloučit Rusko ze skupiny G8, a žádost ukrajinské vlády o pomoc NATO jsou nebezpečnou eskalací krize, kterou lze lehce zvládnout, pokud převládnou chladné hlavy. Avšak nyní se zdá, že ve Washingtonu a v Kyjevě zavládla hysterie, nový ukrajinský premiér tvrdí, že „Jsme na pokraji katastrofy“ a mobilizuje armádní záložáky, píše Jonathan Steele v deníku Guardian. Kdybychom hovořili o ekonomické situaci Ukrajiny, měl by pravdu. Namísto toho, stejně jako většina amerických a evropských médií, přehnaně dramatizuje události na východě, kde jsou uživatelé ruského jazyka právem znepokojeni poté, co nové kyjevské úřady zrušily zákon dovolující jim používat v jejich oblastech ruštinu jako oficiální jazyk. Vidí to jako důkaz, že protiruští ultranacionalisté ze západní Ukrajiny, kteří byli dominantní silou v povstání z minulého měsíce, ho stále ještě ovládají. Východní Ukrajinci se obávají, že stejná taktika okupování státních budov by mohla být použita proti jejich zvoleným politikům. Kerryho zbrklé rozhodnutí potrestat Rusko a rozhodnutí NATO reagovat na žádost Kyjeva o pomoc uspořádáním schůzky zástupců členských zemí v Bruselu byly chybami. Ukrajina není členskou zemí NATO, takže nepřicházejí v úvahu žádné závazky o společné obraně. NATO by se mělo zdržet zasahování do záležitostí Ukrajiny činy i slovy. To, že se do věci vměšuje, odhaluje problém: podstatou krize na Krymu a důvodem pro zuřivý odpor Ruska vůči jakýmkoliv změnám jsou otevřené snahy NATO pokračovat dvě desetiletí expanze do „postsovětského prostoru“, v jehož čele stál Bill Clinton a kterou provádějí i všechny další vlády ve Washingtonu. Pentagon bezpochyby sní o tom, že jednoho dne nahradí ruskou černomořskou flotilu v krymských přístavech Sevastopol a Balaklava americké námořnictvo. Od vyhlášení nezávislosti vyplývá ze všech průzkumů veřejného mínění na Ukrajině, že její obyvatelé nechtějí vstoupit do NATO, avšak všechny ukrajinské elity, které řídily zemi do roku 2010 a kteří jsou nyní znovu u moci ignorují vůli občanů. Pod dojmem velkomyslnosti z NATO a z nadšení, že jsou součástí hypermoderního technického vojenského globálního klubu se Ukrajina účastnila společných vojenských cvičení s NATO a dokonce vyslala své vojáky do Iráku a do Afghánistánu. Svržený prezident Viktor Janukovyč, ať byl jakkoliv nekompetentní, zkorumpovaný a ať jakkoliv zneužíval svou moc, byl prvním prezidentem, který se postavil ve své předvolební kampani proti vstupu do NATO a pak přesvědčil parlament, aby se nezávislost stala úhelným kamenem ukrajinské bezpečnostní strategie tak, jak je tomu ve Finsku, v Irsku a ve Švédsku. NATO jeho postoj odmítlo přijmout. Ještě letos 1. února se vyjádřil Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník NATO, který je posedlý budováním impéria, na bezpečnostní konferenci v Mnichově: „Ukrajina musí mít svobodu si zvolit svou vlastní cestu bez vnějších tlaků.“ Co tím mínil, bylo jasné: Jen kdyby nebylo těch hnusných Rusů, Ukrajina by byla jedním z nás. Kdyby býval Rasmussen řekl: „Ukrajina si zvolila nezávislost a my to respektujeme,“ bylo by to daleko moudřejší. Není příliš pozdě projevit moudrost teď. Pohyby vojsk Vladimira Putina na Krymu, které podporuje většina Rusů, jsou z právního hlediska podle mírové smlouvy o přátelství, kterou Rusko podepsalo s Ukrajinou r. 1997, pochybné. Jenže jsou právně daleko méně pochybné než právní důvody pro Američany vedenou invazi do Iráku, anebo do Afghánistánu, kde Rada bezpečnosti OSN intervenci schválila až několik týdnů poté, co k ní došlo. A pohyby ruských vojsk mohou být zrušeny, pokud krize skončí. To by vyžadovalo obnovení práva na používání ruštiny na východní Ukrajině a pevné akce, které by zabránily ozbrojeným bojůvkám protiruských nacionalistů ohrozit tamější státní budovy. Rusky mluvící většina v regionu je právě tak rozhořčena nad korupcí politiků, nad nezaměstnaností a hospodářskou nerovností jako lidé na západní Ukrajině. Ale tato rusky mluvící většina má také strach, protože je v obležení a je obětí provokací. Její kulturní dědictví je existenčně ohroženo. Odpovědnost za odstranění těchto obav leží nikoliv na Washingtonu, na Bruselu či Moskvě, ale čistě v Kyjevě. Kompletní článek v angličtině ZDE |
Odkaz na článek: http://blisty.cz/art/72367.html
|
|
1.3.2014
Není divu, že Vladimír Putin říká, že je Krym ruský
Neodpovědnými řečmi o členství v EU a v NATO Západ vážně poškodil své styky s Ukrajinou – i s Moskvou, píše Rodric Braithwaite, britský velvyslanec v Moskvě v letech 1988-92, v deníku Independent. Většina nedávných komentářů o Ukrajině v britském tisku je charakterizována těžko odpustitelnou neznalostí ukrajinské historie i politiky a zbrklým rozhodnutím obviňovat ze všech problémů Ukrajiny Vladimira Putina, a zároveň také téměř úplnou neschopností navrhnout praktický způsob, jak použít efektivním způsobem západního vlivu k přijatelnému řešení. Měli bychom tedy začít krátkou přednáškou z historie. Před tisíci lety byl Kyjev hlavním městem pravoslavně křesťanského státu, zvaného Rus, který měl vazby dosahující až do Anglie. Ale Rus zlikvidovali ve třináctém století Tataři a zůstalo jen pár knížectví na severu, včetně nevýznamného města hluboko v lesích, jménem Moskva. To, co později získalo jméno Ukrajina – to je slovanský výraz, který znamená „pohraničí“ – bylo teritoriem, o něž pravidelně bojovali Tataři, Poláci, Litevci, Rusové, Turci, Švédi a kozáci. Jedna velká část tohoto území, včetně samotného Kyjeva, se v 17. století připojila k Rusku. V 18. století připadla Halič na západě Rakousku, ale po první světové válce ho dostalo Polsko, kdy se ostatní Ukrajina připojila k ruské federaci. Churchill, Roosevelt a Stalin předali Halič a její hlavní město Lvov r. 1945 Ukrajině. Všechny tyto změny byly doprovázeny krvavými boji. Ukrajinský poloostrov Krym měl jinou, ale stejně bouřlivou historii. Byl sídlem mocného a kořistnického tatarského státu a Rusové ho dobyli a osídlili v 18. století. Stalin deportoval krymskou tatarskou menšinu r. 1944, protože, jak řekl, kolaborovala s Němci. Později se krymští Tataři směli vrátit. Krym se stal součástí Ukrajiny až r. 1954, kdy ji Chruščev věnoval Kyjevu jako dárek. Ukrajina se stala nezávislou zemí poprvé od středověku, až když se r. 1991 rozpadl Sovětský svaz. Měla mnoho předpokladů pro úspěch: vzdělané obyvatelstvo, dobré vazby na vnější svět a podstatný průmysl, i když ukrajinská ekonomika byla v důsledku sovětského dědictví nevyvážená. Avšak Ukrajina byla přesto nejednotná, s nejistým povědomím vlastní národní totožnosti. Dnes je 77 procent obyvatelstva ukrajinského původu. Ale 17 procent tvoří Rusové, třetina obyvatelstva hovoří rusky a mnoho těchto lidí má velmi silné rodinné vazby na Rusko. Jen Ukrajinci z Haliče pohlížejí jednoznačně na Západ. Většina Rusů pociťuje silné emocionální vazby na Ukrajinu jako na kolébku své civilizace. I ti nejotevřenější Rusové pociťují její ztrátu jako amputaci vlastní ruky či nohy. Záležitosti začaly docela dobře. Rusko a Ukrajina si vyjednali rozumnou dohodu, v jejímž rámci bylo dovoleno ruské černomořské flotile, aby zůstala na Krymu. Prostřednictvím dobře odhadnutých ústupků uspokojili Ukrajinci požadavky ruského obyvatelstva Krymu na těsnější vazby s jejich mateřskou zemí. Avšak Ukrajinci neměli štěstí na své nové politické představitele, většina z nich byla nekompetentní, anebo ještě horší. Nezmodernizovali hospodářství, vznikla nezvládnutelná míra korupce. Pak r. 2000 přišel Putin se silnými ambicemi posílit vliv Ruska na své sousedy. A Západ zahájil nemoudré pokusy zatáhnout Ukrajinu do své sféry vlivu bez ohledu na citlivé názory Rusů. Navzdory svým otevřeným i skrytým snahám se Putinovi nepodařilo přetvářet Ukrajinu tak, jak chtěl. R. 2004 nechal zvolit svou loutku Janukovyče a pak byl svědkem, jak ho svrhla oranžová revoluce, podporovaná miliony dolarů ze západních zdrojů. Ukázalo se, že „demokratičtí“ vůdci, kteří se pak objevili na scéně, byli nekompetentní i zkorumpovaní. Janukovyč byl znovu zvolen ve férových volbách r. 2010, ale byl ještě nekompetentnější a ještě více zkorumpovaný. Jeho násilné svržení na vrcholu olympijských her v Soči, jejichž cílem bylo světu ukázat moderní a mocné Rusko, bylo pro Putina ponížením a neočekávaným důsledkem jeho intrik. Putin je mstivý člověk, který bude chtít odplatu. I když je Putin také chytrý politik, už to vypadá, že není schopen chladné kalkulace. Jeho zjevná hrozba – nebo úmysl – použít na Krymu síly, by situaci zhoršila do takové míry, že si ani on ani nikdo jiný nedokáže představit důsledky. Putin je ovšem možná přesvědčen, že Západ nedokáže adekvátně reagovat a je možné, že má pravdu. Západní politika vůči Ukrajině má dvě špatné části. První špatná část je sice na první pohled přijatelná, ale je pouze rétorická: Ukrajina má právo si sama rozhodovat o své budoucnosti a Rusko nemá žádný legitimní nárok ovlivňovat ji. Druhá část je součást staré známé geopolitiky: Rusko se nikdy nemůže znovu stát impériem, ohrožujícím svět, pokud bude Ukrajina včleněna do NATO a do Evropské unie. Tato část západní politiky je nepraktická a nezodpovědná. Ignoruje čtyři věci. Členové NATO a EU nechtějí své organizace dál rozšiřovat. Většina Ukrajinců nechce vstoupit do NATO, i když by rádi vstoupili do EU. Většina Ukrajinců si chce udržet dobré styky s Ruskem. Ale především, Západ nemá žádné nástroje jak vnucovat svou vůli. Západ naprosto nemá v úmyslu vstoupit s Ruskem do silové konfrontace. Západ má k dispozici menší sankce, ekonomické i politické, avšak ty těžko budou stačit na to, aby zabránily rozhodnému Rusku v zasahování do ukrajinských záležitostí. Západ by měl jednat s Rusy i s někým, kdo může mít mandát zastupovat Ukrajinu. Zatím se chovají Američané na okraji scény neefektivně, Britové, jak se zdá, se úplně vzdali jakékoliv zahraniční politiky a jen Němci, Poláci a Francouzi projevili určitou schopnost akce. Jakákoliv dohoda by nakonec bezpochyby musela obsahovat ověřitelný souhlas ze Západu i z Ruska, že přestanou zasahovat do ukrajinských záležitostí, uvěřitelné ujištění, že se NATO nebude snažit učinit Ukrajinu svým členem, a pomocné finanční struktury, které by umožnily jak Rusku, tak Západu zabránit kolapsu ukrajinské ekonomiky, která je v katastrofální situaci. Množství peněz, jehož je zapotřebí, je obrovské (mluví se o 35 miliardách dolarů). Úkol zajistit, aby byly tyto peníze efektivně investovány a nikoliv promarněny, bude nesmírně obtížný. Znamená to, že všechny strany musejí ustoupit. Umožnilo by to Západu dokázat, že neprodukuje jen krásná slova o demokracii, ale dokáže konkrétně jednat. Bude to velmi obtížné. Možná už je příliš pozdě. Ale všechny jiné alternativy budou daleko horší. Kompletní článek v angličtině ZDE |
Odkaz na článek: http://blisty.cz/art/72358.html
