Funkce šišinky na cestě k osvícení
Cílem mnoha hledajících na cestě duchovního pokroku je dosažení stavu poznání, osvobození, nalezení nirvány, pravdy, světla, království nebeského, osvícení. Přes různé pojmy je to stav, jehož dosažení je cílem všech esoterických a duchovních učení nejrůznějších kultur a civilizací.
Při pokročilých meditacích se cvičící soustřeďuje na bod mezi obočím. Do středu čelní části lebky bývá situovaná šestá čakra (ádžňá), jejíž otevření je ve starých východních esoterických textech spojováno se zahájením schopností duchovního (mimosmyslového, nadsmyslového) vnímání. Mystici a esoterici označují tento proces jako otevírání „třetího oka“. S funkcí třetího (temenního) oka spojují zoologické učebnice malý orgán nazývaný epifýza (česky šišinka). Také některé esoterické prameny spojují ádžňu s epifýzou, jiné dávají její funkci do souvislosti s hypofýzou. Hypofýza i epifýza jsou dvě žlázy s vnitřní sekrecí (endokrinní žlázy), které jsou stopkami připojeny k mozku a jejichž hormonální produkce je regulována v součinnosti s mozkem. Zatímco poznatky o hypofýze a její úloze při řízení činnosti jiných endokrinních žláz jsou uváděny v mnoha učebnicích i v populárních knížkách (např. Lidské tělo), informace o funkci a významu epifýzy se zatím skrývají ve specializované vědecké literatuře. V tomto krátkém zamyšlení bych proto chtěla uvést některé poznatky o šišince, které se ve vědě objevily teprve v posledních dekádách 20. století a porovnat je s dávnými esoterickými texty i s názory dřívějších učenců.
O čakrách
I když je patrně všem čtenářům Skrytých skutečností jasné, co se skrývá pod slovem čakra, mnozí se setkali s přesvědčením současných patologů, kteří žádné čakry ani energetické kanály nikdy neviděli. Mystická anatomie a fyziologie není založena na pitvě mrtvého těla, ale na subjektivním pozorování sebe sama a na přímé zkušenosti dějů a pocitů ve vlastním těle.
Učení o čakrách a o drahách, kterými se v těle šíří univerzální energie, přijaly a rozpracovaly např. indická ajurvéda (zdravověda), tantrismus, jógy i čínská medicína. Sanskrtské slovo „čakra“ znamená původně „kolo“. Zpravidla se s ním však zachází jako se slovem přejatým a nepřekládá se. Podle staroindických názorů jsou čakry centra psychicko-kosmických sil v lidském tělea místa, kde se kosmické transformuje do tělesného (Góvinda, 1994, Strunecká et al., 2001). Všechny čakry ústí do společného hlavního energetického kanálu (sušumny). Staré spisy, které v buddhismu existují pod jménem tantry, ukazují především na vzájemnou souvislost a vnitřní příbuznost mikrokosmu a makrokosmu, světa hmoty a světa ducha. Jak tantrická učení, tak staří indičtí jogíni, věnovali značnou pozornost cvičení a rozvíjení čaker. Obě tato učení uvažovala o dynamických silách vesmíru a o možnostech spojení člověka s nimi.
Podle dávného čínského textu vysvětluje taoistický mistr studentovi důvod koncentrace na bod mezi očima takto: „Lao-ć ho nazývá bránou do nebe a země, proto se člověk má koncentrovat na toto místo, aby dosáhl uvědomění jednoty. V tomto centru je perla velikosti rýžového zrnka, jež je centrem mezi nebem (makrokosmos) a zemí v lidském těle (mikrokosmos). Nestačí jenom vědět, kde leží, takovému by neodhalila úžasné esenciální světlo, které je symbolizováno kruhem, jež Konfucius nazval čistá dokonalost. Kniha Proměn ho nazývá nekonečnem, Buddha poznáním a taoisté elixírem nesmrtelnosti nebo duchovním světlem…“
Ponechme zatím otázku, se kterou z hlavových čaker spojovat epifýzu o velikosti rýžového zrnka jako otevřenou.
Co nám říká o funkci šišinky současná věda
Orgán, který budeme nazývat šišinka, pojmenovali řečtí anatomové jako corpus pineale (Pinus – borovice) podle tvaru podobného malé borovicové šišce. Lidská šišinka je tělísko dlouhé 8-10 mm, které váží u dospělého člověka kolem 160 mg. U některých ryb, žab a ještěrek leží na povrchu mozku, u člověka je překryta hemisférami koncového mozku a nachází se na stropě 3. mozkové komory. Novodobá medicína šišinku dlouho považovala za endokrinní žlázu s nejistou funkcí. Poznatky o funkci šišinky se nahromadily teprve v posledních 30 létech.
V embryonálním vývoji se šišinka vyvíjí z nervové tkáně mezimozku, ze které vzniká i sítnice v oku a zrakové nervy. Proto také u nižších obratlovců funguje jako temenní oko. Učebnicově známý příklad vývojově nejvýše postaveného obratlovce s funkčním temenním okem je novozélandská ještěrka haterie (Sphenodon punctatus), která žije nočním životem a dožívá se údajně velmi vysokého věku (kolem 100 let).
Avšak lidská šišinka nepřijímá podle fyziologických měření světelné signály přímo. Informace o světle je přijata a zpracována v oku, převáděná zrakovými nervy a posléze přichází do suprachiazmatických jader hypotalamu, odkud se dostává do šišinky. Šišinka reaguje na tuto informaci produkcí hormonů. Za světla (zpravidla ve dne) syntetizuje serotonin, zatímco za tmy (většinou v noci), syntetizuje hormon melatonin.
Rytmus dne a noci – světla a tmy – je převáděn do chemických signálů hormonů. Šišinka tak slouží u obratlovců k adaptaci organizmu na denní a roční světelnou periodicitu. Lidská šišinka tedy je považována za transduktor fotoperiodické informace, protože převádí informace o světle z vnitřních biologických hodin, kterými jsou suprachiasmatická jádra, do hormonálních oscilací. K poznání řízení biologických rytmů a podstaty biologických hodin (cirkadiánního pacemakeru) významnou měrou přispěly i práce Heleny Illnerové – bývalé prezidentky ČAV (2001-2005). Experimenty s různými živočichy a pozorování u člověka ukázaly, že šišinka ovlivňuje prostřednictvím vylučovaných hormonů nesmírné množství fyziologických funkcí a pochodů v organizmu. Kromě melatoninu a serotoninu bylo v šišince nalezeno mnoho dalších biologicky aktivních látek, z nichž mnohé mají výrazné psychedelické účinky.
Oba hlavní hormony šišinky – melatonin a serotonin jsou však v posledních dekádách v centru pozornosti desítek badatelů i farmaceutických firem, protože mají dalekosáhlé účinky na stav celého organizmu.
Zázračný melatonin
Pokusy s podáváním melatoninu ukázaly, že tento hormon ovlivňuje oběh krve, krevní tlak, tělesnou teplotu, metabolizmus cukrů, tuků i bílkovin. Ovlivňuje produkci pohlavních hormonů, imunologické reakce organizmu, průběh stárnutí, chování i psychologické reakce. Na základě některých laboratorních nálezů začal být melatonin prezentován ve vědeckém i bulvárním tisku jako téměř zázračný hormon, ovlivňující stárnutí, nádorová onemocnění a imunitu. Podávání melatoninu pacientům na klinikách potvrdilo, že melatonin může být s úspěchem použit při léčení poruch spánku, zejména u slepých osob a u pacientů s neurologickými potížemi. Experimetálně a dobrovolně užívali melatonin i účastníci světového fyziologického kongresu v Austrálii, aby pomohli při ověřování účinků melatoninu při odstraňování tzv. jet lag symptomů – přechodného zhroucení biologických rytmů způsobeném přeletem několika časových pásem.
Přes mnohé pozitivní efekty melatoninu není zvýšení jeho hladiny v nevhodnou dobu žádoucí. Užívání melatoninu při léčení chronické nespavosti se nedoporučuje, protože není spolehlivě vyloučeno riziko vedlejších účinků při jeho dlouhodobém podávání. V zimních měsících s krátkým dnem je zvýšeným hladinám melatoninu přisuzován vznik sezónních depresí.
Serotonin a deprese
S depresí je spojován také nedostatek serotoninu. Poruchy nálady považujeme za součást každodenního lidského života. Z hlediska odborníků patří k nejčastějším psychiatrickým poruchám. Poruchy nálady provázené stavy smutku a ztrátou radosti ze života, které přetrvávají a narůstají v čase, jsou označovány jako deprese. Deprese negativně ovlivňuje běžné chování a jednání člověka včetně jeho každodenních návyků, snižuje chuť k jídlu i k sexu, narušuje spánek a výrazně ovlivňuje pracovní výkonnost až k jejímu vymizení. Deprese ovlivňuje psychické funkce jako je vnímání a učení, paměť, soustředěnost a pozornost. Depresivní pacient ztrácí schopnost radovat se z maličkostí, jeho myšlení je pesimistické a hypochondrické, objevují se sklony k sebevražednému jednání. Ze statistických údajů za posledních pět let vyplývá, že výskyt depresí je u nás ještě častější než v západní Evropě (Raboch 2002, www.zdn.cz). U mnohých osob přetrvávají poruchy nálady léta.
Deprese postihovala lidi od nepaměti a tak je pochopitelné, že spekulací a teorií o jejím původu se v průběhu dějin vyskytovalo velké množství. V posledních létech převažují teorie biologické, podle kterých se u depresivních pacientů předpokládá porucha v produkci a metabolizmu přenašečů nervového vzruchu na nervových synapsích.
Antidepresiva
Podle vývoje našich poznatků o povaze těchto změn byly v druhé polovině 20. století postupně vyvíjené a do klinické praxe zaváděné antidepresivní léky. Antidepresiva I. a II. generace byla cílená na zvýšení koncentrace noradrenalinu, serotoninu a dopaminu v mozku. Antidepresiva III. generace (SSRI) selektivně inhibují zpětné vychytávání serotoninu na synapsích, mají širokou indikační oblast a malé vedlejší účinky. Nejnovější skupinu tvoří léky IV. generace, které bývají označovány jako dvojitě účinkující antidepresiva, neboť vykazují účinky jak na serotonin, tak na noradrenalin. Látky s antidepresivním působením nacházíme i mezi přírodními léčivy, jako je např. třezalka. Nová psychofarmaka jsou látky cíleně syntetizované k vyvolání předem stanoveného účinku na molekulární úrovni. Farmakologické firmy celého světa se předstihují ve výzkumu, nabídkách a reklamních kampaních svých antidepresiv. „Znovu radost ze života“ slibuje reklama na české antidepresivum Deprex. V současné době má u nás lékař možnost výběru z více než 50 léků. Z tohoto velmi stručného úvodu je zřejmé, že současná terapie deprese je velmi dobře propracovaná. Přesto, že specialisté doporučují kombinace psychoterapeutického přístupu a farmakoterapie, v běžné praxi převažuje léčení farmaky.
Deprese a světlo
S cílem stimulovat zvýšení syntézy serotoninu se pacientům doporučuje fototerapie, obzvláště v zimě, kdy je zkrácená doba slunečního světla. Osvětlení světlem o intenzitě 10 000 luxů má trvat 30 min denně, 2 500 luxů 1-2 hodiny denně, pokud možno ráno po probuzení. Fototerapie depresivních pacientů byla velmi rychle přijata a praktikována na desítkách klinických pracovišť. Zatímco účinek farmak nastupuje po několika dnech až týdnech užívání, výsledky mnoha studií ukazují, že zlepšení depresivních symptomů nastává již po jedné hodině osvícení.
Světlo poznání
Zážitek světelné vize, společný mnoha duchovním učitelům a mystikům, má nejvyšší symbolickou hodnotu ve všech velkých světových náboženstvích. Se symbolem světla je spojováno poznání, zatímco temnota symbolizuje nevědomost. Osvícení je cílem života na Zemi pro tisíce vyznavačů buddhismu. Na buddhistických chrámových freskách bývá nevědomost symbolicky znázorňována na začátku cesty životem jako slepá žena. Pod vlivem duchovní slepoty tápe, vytváří si klamný obraz sebe sama i světa. Ve vnitřním kruhu tibetského „Kola života“ jsou vyobrazené tři kořenové příčiny nevědomých bytostí jako tři zvířata. Nevědomost znázorňuje černé prase. Podle prastarého učení dharmy nás tato duchovní zatemnělost vtahuje do honby za prchavým štěstím a směruje mysl člověka k nepravým hodnotám. U nevědomých bytostí ovládaných podvědomými žádostmi a klamy vede nedostatek poznání ke zmatku, mentální sklíčenosti, zápasu o vlastnictví klamných věcí a ke strachu ze ztráty toho, co bylo získáno.
Výstižný popis zážitku světla najdeme například ve spisech Hildegardy z Bingen: „Od svého dětství vidím stále světlo ve své duši, avšak ne zevníma očima a také ne prostřednictvím myšlenek svého srdce; na tomto vidění se nepodílí ani pět zevních smyslů…Světlo, které vnímám, není na žádném místě, je mnohem jasnější než oblak, který nese Slunce. Nemohu v něm rozlišit žádnou výšku, šíři nebo délku… Co v takovém vidění vidím nebo se učím, to mi zůstává dlouho v paměti. Vidím, slyším a vím současně, a učím se to, co vím, během okamžiku…Nemohu v tomto světle rozeznat vůbec žádnou podobu, avšak spatřuji v něm chvílemi jiné světlo, které mi bylo označeno jako živé světlo…Když se raduji ze zření tohoto světla, zmizí z mé mysli všechen smutek a bolest…“ (Hildegardin list mnichovi Wilbertovi z Glembloux o jejích viděních z roku 1171.)
Carl Gustav Jung (1875–1961) ve svých spisech objasňuje světlo jako „magicky působící symbol,…kterému rozumí nevědomí… Symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně je ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí.“ Světlo je symbolickým ekvivalentem vědomí. Podle Junga je účinek zážitků světla „ překvapivý potud, že téměř vždy vyvolává řešení duševních komplikací a tím uvolnění vnitřní osobnosti z chronických emocionálních a myšlenkových problémů, a navozuje tím bytostnou jednotu, pociťovanou obecně jako osvobození. Toto světlo sídlí mezi očima.”
Šišinka v dílech dávných učenců
Fyziologie nashromáždila poznatky o funkci šišinky teprve v posledních dekádách 20. století, avšak tuto tkáň znali již antičtí učenci a její funkce byla námětem pojednání a výkladů osobností tak významných, jako byli například Galén (129-cca. 210 n.l.), první anti-papež Svatý Hippolytes z Říma (asi 170-235 n.l.), syrský filosof a lékař Costa ben Luca (asi 864-923 n. l.), jehož práci Soul and Spirit přeložil později do latiny španělský lékař, který se stal v létech 1276-7 papežem jako John XXI, či arabský lékař Ibn al-Jazzar (cca 900-980 n.l.). Z díla slavného lékaře a filosofa Avicenny (980 – 1037) je zřejmé, že i on šišinku znal a její správné funkci v těle přisuzoval značný význam, avšak největší diskuse patrně vyvolává svými představami o významu šišinky filosof René Descartes (1596-1650). Proč poutala tato tkáň o velikosti rýžového zrnka takovou pozornost lékařů, badatelů a filosofů od antiky po 17. století našeho letopočtu? Proč upadla do nezájmu na dalších tři sta let?
Reminiscence dávných disputací o šišince souvisí s představami antických myslitelů o vztazích mysli, těla a duše. Veliký řecký lékař Hippokrates vyslovil myšlenku „ že naše radosti, potěšení, smích a šprým, stejně jako naše smutky, bolesti, utrpení a slzy pocházejí z mozku. Přes něj myslíme, vidíme, slyšíme a rozlišujeme ošklivé od krásného, špatné od zlého, příjemné od nepříjemného”. Učenci si představovali, že mozkem proudí pneuma (quintessence), které postupuje z hrudi karotidami do mozku, tam je v mozkových dutinách pročištěno, zjemněno a poté je z mozku vedeno dutými nervy do všech orgánů. Představu, že mozek funguje jako jakási rafinérie pro pneuma – zdroj všech vjemů a pocitů, obsahující “psychical spirits” přijali řečtí anatomové a tato teorie o sídle inteligence v mozkových dutinách se udržela až do 17. století. Šišinka svojí polohou na stropě III. komory provokovala patrně řecké anatomy k představě, že funguje jako záklopka, propusť, která reguluje průtok pneumatu spojovacím kanálem.
O funkci “chlopně v kanálu mezi III. a IV.mozkovou komorou se vedly učené disputace po celé dlouhé věky. Proč se funkcí šišinky zabýval i filosof a matematik, zakladatel moderního analytického vědeckého myšlení, René Descartes (1596-1650)? Považoval šišinku za orgán, který má důležitou funkci pro veškeré psychické schopnosti mozku. Na konci svých Principů filosofie (1644) pak Descartes napsal: “ Je třeba vidět, že lidská duše, ačkoliv vyplňuje celé tělo, přece jen má své zvláštní sídlo v mozku, v němž nejen poznává a obrazně si představuje, ale též pociťuje…” Descartovo odhodlání spojit duši s jedním místem v těle bylo zcela originální a bezprecedentní. V následujících stoletích však novověká věda, která se vyvíjela na základě karteziánsko-newtonovského paradigmatu odmítla nejenom rozsáhlé úvahy Descarta, ale i samotnou duši. Ideálem objektivního vědeckého zkoumání se stalo zkoumání hmoty bez vztahu k duši.
Závěrem
Filosof a katolík René Descartes zanechal novodobým přírodovědcům v pojednáních o šišince odkaz, který museli odmítnout, protože by vnesl chaos do jejich rozumového uvažování, kterému je naučil.
Nejnovější poznatky vědy přinášejí nezvratné a mnohočetné důkazy o tom, že funkční význam šišinky překračuje naše veškeré představy. Hormony šišinky ovlivňují prakticky všechny funkce a orgánové soustavy lidského těla. Některé mohou navodit stavy, které známe z působení drog (LSD, harmalin). Jestliže nahradíme slovo „spirits“ slovem hormon, pak Descartes tušil funkci šišinky správně. Věda také potvrdila Descartovo přesvědčení, že šišinka zpracovává informace ze zraku i ze sluchu. Již dnes můžeme částečně souhlasit s tím, že šišinka představuje interface (rozhraní) mezi makrokosmem a člověkem (mikrokosmem), bránu mezi nebem a tělem, alespoň pokud se týká biologických rytmů. Pochopení plného významu tvrzení dávných moudrých učitelů o šišince jakožto slavobráně mezi božským a lidským čeká na změny našeho myšlení, na posun našeho současného paradigmatu, založeném také na Descartově odkazu. Tajemství světla a léčení světlem má své kořeny v dávných esoterických učeních všech nám známých kultur. Na aktivaci šišinky kladli důraz esoterici i alchymisté všech dob. Terapii světlem rozpracoval ve svém díle i otec islámské medicíny Avicenna.
V současné době jsou skoro všichni neurobiologové přesvědčeni, že mysl je výsledkem aktivity a vzájemných interakcí mnoha neuronálních obvodů, výlevů mediátorů a elektrických změn na membránách neuronů. Někteří psychiatři však upozorňují na to, že serotoninová hypotéza nevysvětluje uspokojivě, jak se může nedostatek serotoninu na synapsi proměnit v chorobný smutek a beznaděj, v depresivní bludy nebo sebevražedné myšlenky?
Byla snad záře moudrosti kolem Siddharty Gautámy Buddhy pouhým utišením sérií nervových vzruchů v parietálních lalocích jeho mozku? Byly snad hlasy, které slyšeli Mojžíš a Mohamed na vrcholcích hor pouhými salvami nějaké skupiny neuronů v jejich mozku? Byly snad Ježíšovy rozmluvy s Bohem pouhou mentální iluzí?
Jestliže se vrátíme ke zmíněným rozpakům nad tím, se kterou čakrou spojovat maličkou šišinku, pak vězme, že obě hlavové čakry jsou spojeny s věděním, nalezením stavu štěstí, klidu a míru, s nalezením přirozenosti své mysli. Jejich otevření znamená spojení vědomí člověka s přírodou. Pro hledání řešení bych doporučila slova, kterými tibetský učitel učí žáka nahrazovat statickou a anatomicky podloženou definici čaker či energetických kanálů definicí dynamickou a duchovní (Góvinda, 1994): „Následovníci buddhistických tanter se nezabývají tím, jak dalece souvisejí čakry s určitými orgány v těle, kolik má okvětních plátků ten který lotos, které kvality se s ním spojují…vědí, že to vše je pouze pomocné a přípravné, že zde není pevné skutečnosti, která by trvala nezměněná navždy. Považují tyto energie spíše za něco, co je závislé na tom, co s nimi činíme, za něco, co sami vytváříme právě tak jako vytváříme svoje vlastní tělo, v mezích určitých vnitřních univerzálních zákonů, v souladu s naším vývojem a našimi karmickými předpoklady…. Není důležité, kde je lokalizována sušumná, protože se nachází tam, kam řídíme hlavní proudění psychických sil. Sušumná může být jemná jako vlas, jindy může být rozšířena do celého těla, takže vytváří jediný proud sil, plamen nejvyšší inspirace, který překračuje veškerá ohraničení, stále roste, až vyplní celý vesmír.“
Pro toho, kdo nikdy svojí sušumnu nerozšířil alespoň na celou Zemi a hledá ji pouze v mrtvých tělech, jdou tyto úvahy za hranice „zdravého rozumu“. Je ale dobře si uvědomit, že „zdravý rozum“ však není nic jiného, než přijaté schéma myšlení.
Není přece jen vysoká výskyt chorobných poruch nálady experimentálním důkazem toho, že současný biomedicínský výzkum i současná didaktika ignorují lidskou duši? Není přece jen důsledkem nedostatečné péče o naší mysl?