Manželství jako psychologický vztah

 21. října 2013

C. G. Jung: Manželství jako psychologický vztah.

 

Líbí se mi, jak Rudolf Starý ve své knize “Podobnosti II: Astropsychologická hermeneutika” nazývá celoživotní dílo C. G. Junga integrální antropologií, neboť nelze “v žádném případě vyčerpat pouhým odkazem na psychologii, případně psychiatrii. Zahrnuje také filosofii a teologii, dokonce i prastarou nauku alchymie, a patří sem i poznatky z mytologie, pohádek a umění všeho druhu” (s. 92). Kromě toho se mi líbí, jakým aktivním způsobem Vojta Franče sdílí Jungovo dílo na internetu v rámci svého blogu. Cítím, že je to čím dál více potřebné. Díky! Pro dnešek jsem vybral něco přímo z Junga, abych tak trošku navázal na to, co začalo být na SNE před pár dny díky Simoně (a Ivě!) rozvíjeno… 

Jako psychologický vztah je manželství komplikovaný útvar. Sklá­dá se z celé řady subjektivních a objektivních daností, které mají zčásti velmi různorodou povahu. Protože bych se chtěl ve svém příspěvku omezit na psychologický problém manželství, musím vyloučit objektivní danosti právní a sociální povahy, i když tyto skutečnosti významnou měrou psychologický vztah mezi manželi ovlivňují.
Všude, kde hovoříme o psychologickém vztahu, předpokládáme vědomí. Psychologický vztah mezi dvěma lidmi, kteří jsou v nevě­domém vztahu, neexistuje. Z psychologického hlediska by mezi nimi žádný vztah nebyl. Z nějakého jiného hlediska, například fyziologického, by však mezi nimi přesto mohl vztah existovat, ovšem nedal by se nazvat vztahem psychologickým. Předpokláda­ná totální nevědomost se ostatně v tomto rozsahu nevyskytuje, ovšem existují dílčí nevědomosti, jejichž rozsah není bezvýznamný. V té míře, v jaké tyto nevědomosti existují, je také omezen psy­chologický vztah.
V dítěti se vědomí vynořuje z hlubin nevědomého duševního života zprvu jako jednotlivé ostrovy, které se teprve postupně spo­jují v „kontinent”, v souvislé vědomí. Postupující duchovní proces vývoje znamená rozšíření vědomí. S okamžikem vzniku souvislého vědomí je dána možnost psychologického vztahu. Vědomí je – po­kud naše chápání sahá – vždycky vědomím já. Abych si byl vědom sám sebe, musím se dokázat odlišit od druhého. Jen tam, kde existuje toto odlišení, se může uskutečnit vztah. I když se jedinec povšechně odlišuje, je toto odlišení běžně mezerovité, poněvadž velmi rozsáhlé oblasti duševního života jsou patrně nevědomé. Pokud jde o nevědomé obsahy, nedochází zde k žádnému odlišení, a proto také nemůže být v jejich oblasti vytvořen žádný vztah. V oblasti těchto nevědomých obsahů vládne ještě počáteční nevě­domý stav primitivní identity já s druhým, tedy naprostá bezvzta­hovost.
Mladý člověk ve věku, kdy je způsobilý k sňatku, má sice vědomí já (dívka zpravidla více než mladý muž), avšak není tomu tak příliš dávno, co se vynořil z mlh počáteční nevědomosti. Má pro­to rozsáhlé oblasti, které jsou dosud ve stínu nevědomosti a které – podle svého dosahu – neumožňují vytvoření psychologického vztahu. Prakticky to znamená, že mladému člověku je dáno jen’ neúplné poznání druhého člověka i sebe sama, a proto může být o motivech druhého člověka i o svých vlastních zpraven jen nedostatečně. Zpravidla jedná na základě nevědomých motivů. Subjek­tivně se mu přirozeně zdá, jako by byl velmi vědomý, neboť člověk vždycky přeceňuje obsahy, které jsou právě vědomé, a je i zůstane velkým překvapivým objevem, že to, co považujeme za konečně do­sažený vrchol, je ve skutečnosti jen nejnižší stupeň velmi dlouhého schodiště. Čím větší je rozsah neuvědomělosti, tím méně se při uzavření sňatku jedná o svobodnou volbu, což je v zamilovanosti subjektivně zřetelně vnímáno jako osudová nutnost. Tam, kde za­milovanost není, může přesto existovat nutnost, ovšem v méně příjemné formě.
Motivace, které jsou ještě nevědomé, mají osobní a obecnou po­vahu. Jsou to především motivy, které pocházejí z rodičovského vlivu. V tomto smyslu je pro mladého muže určující vztah k matce a pro dívku vztah k otci. V první řadě je to stupeň sounáležitosti s rodiči, jenž nevědomě ovlivňuje, podporuje nebo znesnadňuje vol­bu manžela. Vědomá láska k otci a matce podporuje volbu man­žela podobného otci nebo matce. Nevědomá sounáležitost (která se vůbec nemusí vědomě projevovat jako láska) naproti tomu ta­kovou volbu ztěžuje a vynucuje zvláštní modifikace. Abychom je pochopili, musíme v první řadě vědět, odkud tato nevědomá sou­náležitost s rodiči pochází a za jakých okolností nuceným způso­bem modifikuje nebo dokonce znemožňuje vědomou volbu. Všechen život, který by rodiče mohli žít a který byl z nepravých důvodů znemožněn, je zpravidla předáván u obrácené formě jako dědictví dětem. To znamená, že děti jsou nevědomě nuceny do směru života, který má kompenzovat to, co se v životě rodičů nenaplnilo. Proto se stává, že přehnaně mravní rodiče mají takzvaně nemorální děti, že neodpovědný a zpustlý otec má syna stiženého chorobnou cti­žádostivostí atd. Nejhorší následky má umělá nevědomost rodičů. Například matka, která se uměle udržuje nevědomá, aby nenaru­šila zdání dobrého manželství, na sebe – do jisté míry jako ná­hradu za svého muže – nevědomě připoutá syna. Syn je tím tla­čen ne-li vždycky přímo do homosexuality, tedy do jiné volby, jež mu vlastně neodpovídá. Ožení se například s dívkou, která je zjev­ně podřízena jeho matce, a tak jí nemůže konkurovat. Nebo pro­padne ženě s tyranizujícím a povýšeneckým charakterem, která ho má od jeho matky odtrhnout. Při nezakrnělém instinktu může volba manželského partnera zůstat těmito vlivy nedotčena, avšak dříve nebo později se tyto vlivy projeví jako překážky. Z hlediska zachování druhu by byla více nebo méně instinktivní volba asi to nejlepší, ovšem z psychologického hlediska není vždycky šťastná, neboť mezi čistě instinktivní a individuálně diferencovanou osob­ností bývá často nesmírně velký rozdíl. V takovém případě se sice může čistě instinktivní volbou zlepšit nebo osvěžit rasa, ale zato se zničí individuální štěstí. (Pojem instinkt je samozřejmě jen sou­hrnný pojem pro všechny možné organické a duševní faktory, je­jichž povaha je nám většinou neznámá.)
Kdyby měl být jedinec považován jen za nástroj zachování dru­hu, pak bude čistě instinktivní volba manželského partnera patrně to nejlepší. Jelikož jsou však její základy nevědomé, lze na tom založit jen jakýsi druh neosobního vztahu, jak to můžeme velmi pěkně pozorovat u primitivů. Pokud u nich vůbec můžeme hovořit o„vztahu”, je to jen bledý, vzdálený vztah vysloveně neosobní po­vahy, který je zcela regulován starobylými zvyky a předsudky; je to předobraz každého konvenčního manželství.
Pokud manželství dětí nebylo zaranžováno rozumem nebo lstí nebo takzvanou starostlivou láskou rodičů a pokud není u dětí primitivní instinkt znetvořen ani nesprávnou výchovou, ani skry­tým ovlivňováním z nahromaděných a zanedbaných rodičovských komplexů, bude volba manželského partnera normálně vyplývat z nevědomých, instinktivních motivací. Nevědomost způsobí neod­lišenost, nevědomou identitu. Praktickým důsledkem je, že jeden u druhého předpokládá stejnou psychologickou strukturu. Nor­mální sexualita jako společný a zdánlivě stejně zaměřený prožitek posílí pocit jednoty a identity. Tento stav bývá označován jako úplná harmonie a je oceňován jako velké štěstí („jedno srdce a jed­na duše”). Je tomu snad právem, neboť návrat k onomu počáteč­nímu stavu nevědomosti a nevědomé jednoty je jako návrat do dětství (odtud dětinské projevy zamilovaných), ba co více, je to jako návrat do mateřského lůna, do moří nabitých předtuchami dosud nevědomé tvořivé plnosti. Ano, je to opravdový a nepopira­telný prožitek božství, jehož přesila vymaže a pohltí vše individu­ální. Je to opravdová svátost přijímání života a neosobního osudu. Sebezáchovná svévole se zlomí, žena se stane matkou, muž se stane otcem, a tak jsou oba oloupeni o svobodu a jsou z nich uči­něny nástroje života, který postupuje dál.
Vztah zůstává uvnitř hranic biologického instinktivního cíle – zachování druhu. Poněvadž tento cíl má kolektivní povahu, má podle toho také vzájemný psychologický vztah manželů v podstatě kolektivní povahu, a není tedy možné ho pokládat v psychologickém smyslu za vztah individuální. O takovém vztahu můžeme hovořit teprve tehdy, když dojde k poznání nevědomých motivací a počáteční identita je dalekosáhle zrušena. Zřídka nebo takřka nikdy se manželství nevyvíjí v individuální vztah hladce a bez krizí. Neexistuje uvědomování bez bolestí.
Je mnoho cest, které vedou k uvědomování, ale řídí se přece jen určitými zákony. Proměna začíná zpravidla s počátkem druhé poloviny života. Střed života je obdobím největší psychologické závažnosti. Dítě začíná svůj psychologický život v tom nejužším kruhu, v čarovném kruhu matky a rodiny. S postupujícím zráním se jeho obzor a jeho vlastní sféra vlivu rozšiřují. Naděje a záměr směřují k rozšíření osobní sféry moci a sféry vlastnictví, touha sahá po světě ve stále větším rozsahu. Vůle jedince se stává stále více identickou s přirozenými účely nevědomých motivací. Člověk tak do jisté míry vdechuje věcem svůj život, až nakonec začnou sa­my žít a rozmnožovat se a nepozorovaně člověka přerostou. Matky jsou předstiženy svými dětmi, muži překonáni svým dílem a to, co zprvu vstupovalo do života s námahou, možná s největším úsi­lím, už se nedá zadržet. Nejdříve to byla vášeň, pak se z ní stala povinnost a nakonec se stala nesnesitelným břemenem, upírem, který do sebe vsál život svého tvůrce. Střed života je momentem největšího rozvoje, kdy člověk ještě se vší svou silou a vůlí stojí ve svém díle. Ale v tomto okamžiku se také rodí večer, začíná druhá polovina života. Vášeň mění svou tvář a nazývá se teď po­vinností, chtění se neúprosně stává nutností a obraty cesty, které byly dříve překvapením a objevem, se stávají zvykem. Víno vy­kvasilo a začíná se čeřit. Pokud je vše v pořádku, rozvíjí člověk konzervativní sklony. Místo dopředu se častěji dívá bezděčně zpět a začíná sám sobě skládat účty z toho, jak se dosud vyvíjel jeho život. Pátrá po svých skutečných motivacích a dělá objevy. Kritické posuzování sebe sama a svého osudu mu umožňují poznávat jeho osobitost. Ale tyto poznatky mu nepřicházejí jen tak beze všeho. Dosahuje takových poznatků jen v důsledku silných otřesů.
Poněvadž cíle druhé poloviny života jsou jiné než cíle poloviny, první, vzniká z příliš dlouhého setrvávání v mladickém zaměření nejednotnost vůle. Vědomí směřuje kupředu poslušno do jisté míry své vlastní činnosti; nevědomí však toto zaměření nesdílí a zůstá­vá zpět, neboť síla a vnitřní vůle pro další rozšiřování jsou vyčer­pány. Tato nejednotnost se sebou samým plodí nespokojenost, a je­likož si člověk není svého stavu vědom, přenáší příčiny zpravidla na manžela. Vzniká tím kritická atmosféra, nezbytný předpoklad pro uvědomování. Tento stav ovšem nezačíná zpravidla u obou manželů současně. Ani nejlepší manželství nedokáže smazat in­dividuální rozdílnosti tak dokonale, aby stav obou manželů byl absolutně identický. Obyčejně se jeden z manželů vpraví do man­želství rychleji než druhý. Jeden bude mít na základě pozitivního vztahu k rodičům méně těžkostí nebo žádné, naproti tomu druhý bude inhibován hlubší nevědomou sounáležitostí s rodiči. Proto dosáhne úplného přizpůsobení teprve později, a poněvadž ho do­sáhl s většími obtížemi, patrně mu i déle vydrží.
Rozdílnosti v tempu na jedné straně a rozsah duchovní osob­nosti na straně druhé jsou momenty, které vytvářejí typickou ne­snáz, jež v kritickém okamžiku projeví svou působnost. Nechtěl bych vyvolat dojem, že pod velkým „rozsahem duchovní osobnosti” chápu vždycky obzvláště bohatou nebo velkorysou povahu. O něco takového mně tu nejde. Rozumím tím spíše určitou komplikova­nost duchovního rázu, srovnatelnou s kamenem o mnoha ploškách v protikladu k jednoduché krychli. Vyskytují se mnohostranné, zpravidla problematické povahy, zatížené více nebo méně obtížně sjednotitelnými zděděnými psychickými jednotkami. Přizpůsobení těmto povahám nebo jejich přizpůsobení jednodušším osobnostem je vždycky obtížné. Takoví lidé s poněkud disociovanou vlohou ma­jí zpravidla také schopnost odštěpit na delší dobu neslučitelné charakterové rysy, a tak se utvářet zdánlivě jednoduše, nebo jejich „mnohostrannost”, jejich měňavý charakter může u nich vytvářet zcela zvláštní kouzlo. V takových poněkud spletitých povahách se může ten druhý lehce ztratit. Nalézá v nich totiž takovou spoustu zážitkových možností, že jeho osobní zájem je vrchovatě zaměst­nán. Jistě není vždycky zaměstnán příjemným způsobem, poně­vadž jeho zaměstnání často spočívá v tom, že u svého protějšku pátrá po všech možných postranních cestách a scestích. Nicméně je tím dáno tolik zážitkových možností, že jednodušší osobnost je jimi obklíčena, ba přímo zajata. Do jisté míry se v obsáhlejší osob­nosti rozplývá, nevidí přes ni dál. Je to téměř pravidelný jev: žena, která je duchovně zcela zahrnuta ve svém muži, a muž, který je citově zcela zahrnut ve své ženě. Mohli bychom to označit jako problém zahrnutého a zahrnujícího.
Ten, kdo je zahrnut, je v podstatě úplně uvnitř manželství. Ob­rací se cele k druhému, navenek neexistuje žádná zásadní povin­nost a žádný závazný zájem. Nepříjemnou stránkou tohoto jinak „ideálního” stavu je zneklidňující závislost na poněkud nepřehled­né, a tudíž ne zcela věrohodné nebo spolehlivé osobnosti. Výhodou je vlastní nerozdělenost, faktor, který nelze pro duševní ekonomii podceňovat.
Člověk zahrnující, jenž by měl podle svých poněkud disociova­ných dispozic zvláštní potřebu sjednotit se sám se sebou v nedílné lásce k někomu jinému, bude v tomto úsilí, které mu bude přiro­zeně připadat těžké, překonán jednodušší osobností. Když ve svém protějšku pátrá po všech subtilnostech a komplikacích, které by měly být doplňkem a protějškem jeho vlastních ploch, narušuje jednoduchost druhého. Protože jednoduchost je za všech obvyklých okolností vůči složitosti ve výhodě, musí se zahrnující brzy vzdát svých pokusů přimět jednoduchou povahu k subtilním a proble­matickým reakcím. Jeho protějšek, který v něm v souladu se svou jednoduchou povahou hledá jednoduché odpovědi, mu to také dá brzy dostatečně pocítit tím, že právě očekáváním jednoduchých odpovědí „konsteluje” (jak zní technický termín) jeho komplikova­nost. Člověk zahrnující se pak musí nolens volens před přesvěd­čivou silou jednoduchého člověka stáhnout do sebe. Duchovno (pro­ces vědomí obecně) znamená pro člověka takové úsilí, že dává za všech okolností přednost tomu, co je jednoduché, a to dokonce i tehdy, když to jednoduché ani není vůbec pravdivé. A je-li to jednoduché alespoň polovinou pravdy, pak mu takříkajíc propadne. Jednoduchá povaha působí na komplikovanějšího člověka jako pří­liš malá místnost, která mu neposkytuje dostatek prostoru. Na­proti tomu komplikovaná povaha poskytuje jednoduššímu člověku příliš mnoho místností se spoustou prostoru, takže jednodušší po­vaha nikdy dobře neví, kam vlastně patří. Tak dochází zcela při­rozeně k tomu, že komplikovanější člověk zahrnuje člověka jedno­duššího. Ten se však nemůže ve svém komplikovanějším protějšku rozplynout, obklopuje ho, a přitom sám není obklopen. Poněvadž však má snad ještě větší potřebu být obklopen než druhý, cítí se pak mimo manželství, a hraje proto pokaždé problematickou roli. Čím více se zahrnutý fixuje na svého partnera, tím více se zahr­nující cítí vypuzován. V důsledku fixace vniká zahrnutý dovnitř, a čím více tam proniká, tím méně pokukuje oknem ven, ovšem zprvu nevědomě. Když však dospěje k polovině života, probudí se v něm silnější touha po oné jednotě a nerozdělenosti, která mu vzhledem k jeho disociované povaze obzvláště činila obtíže, a pak se obvykle přihodí věci, které mu konflikt přivedou do vědomí. Uvědomí si, že hledá doplnění, zahrnutost a nerozdělenost, totiž to, co mu stále chybělo. Pro zahrnutého znamená tato událost především potvrzení neustále bolestně pociťované nejistoty. Zjišťuje, že v pokojích, které patřily zdánlivě jemu, žijí ještě jiní, ne­vítaní hosté. Naděje na jistotu mu mizí a toto zklamání ho pudí zpět k sobě samému, pokud se mu nepodaří zoufalým a straš­ným úsilím srazit svůj protějšek na kolena a přimět ho k přiznání a přesvědčení, že jeho touha po jednotě je jen dětinská nebo cho­robná fantazie. Nepodaří-li se mu tento násilný čin, přinese mu přijetí rezignace velké dobro, totiž poznání, že onu jistotu, kterou stále hledal ve svém protějšku, může najít v sobě samém. Tím nalezne sebe sama a objeví ve své jednoduché povaze všechny komplikace, které v něm zahrnující protějšek marně hledal. Nezhroutí-li se zahrnující při pohledu na to, co se obyčejně na­zývá manželský omyl, nýbrž věří ve vnitřní oprávnění své touhy po jednotě, vezme zprvu rozervanost na sebe. Disociace se nevyléčí odštěpením, nýbrž rozerváním. Všechny síly, které usilují o jed­notu, všechno zdravé chtění sebe sama se postaví na odpor proti rozervání, a tak si zahrnující. člověk uvědomí možnost vnitřního sjednocení, kterou dříve neustále hledal mimo sebe. Najde celost jako své dobro v sobě samém.
Je to něco, co se v období životního poledne stává náramně často. A takto vynutí pozoruhodná povaha člověka onen přechod z první poloviny života do poloviny druhé, přeměnu ze stavu, kdy je člověk jen nástrojem své pudové přirozenosti, do jiného sta­vu, kdy už není nástrojem, nýbrž je svůj – proměnu přirozenosti v kulturu, proměnu pudu v ducha.
Člověk by se měl vlastně vyvarovat toho, aby tento nezbytný vývoj nepřerušil morálními násilnostmi, neboť vytvoření duchov­ního postoje odštěpením a potlačením pudů je paděláním. Není nic odpornějšího než skrytě sexualizovaná duchovnost. Je právě tak nečistá jako přeceňovaná smyslnost. Přechod je však dlouhá cesta a většina lidí na této cestě uvízne. Kdyby člověk mohl celý tento duševní vývoj v manželství a prostřednictvím manželství po­nechat v nevědomí, jako je tomu u primitivů, mohly by se tyto proměny uskutečnit bez příliš velkých třenic a dokonaleji. Me­zi takzvanými primitivy se setkáváme s duchovními osobnostmi, před nimiž lze pociťovat jen úctu jako před dokonale vyzrálými díly nenarušeného osudového určení. Mluvím zde z vlastní zku­šenosti. Kde se však mezi nynějšími Evropany najdou takové postavy nezmrzačené žádnými morálními násilnostmi? Jsme stále ještě dosti barbarští na to, abychom věřili na askezi a její opak. Kolo dějin se však nedá otočit nazpátek. Můžeme spět jen kupředu podle onoho zaměření, které nám dovolí žít tak, jak to vlastně vyžaduje nenarušený osud primitivního člověka. Jen za této pod­mínky budeme schopni nepřevracet ducha ve smyslnost a smysl­nost v ducha; žít musí obojí, poněvadž jedno odvozuje svůj život od druhého.
Tato proměna, kterou jsem zde v nejzhuštěnější zkratce zná­zornil, je základním obsahem psychologického vztahu v manžel­ství. Mohl bych se tu obšírně rozhovořit o iluzích, které slouží účelu přírody a které způsobují také ony proměny, jež jsou pří­značné pro střed života. Harmonie manželství, která je vlastní první polovině života (pokud se takové přizpůsobení vůbec kdy uskutečnilo), je v podstatě založena (jak se pak v kritické fázi ukáže) na projekci určitých typických obrazů.
Každý muž u sobě odjakživa nosí obraz ženy, nikoli obraz té­to určité ženy, nýbrž nějaké určité ženy. Tento obraz je v zásadě nevědomá zděděná látka pocházející z pradávných dob a vštípe­ná živému systému, „typus” („archetypus”) všech zkušeností řady předků s ženskou bytostí, koncentrát všech dojmů z ženy, zděděný psychický adaptační systém. Kdyby žádné ženy neexistovaly, dalo by se z tohoto nevědomého obrazu kdykoli stanovit, jak by žena musela být po duševní stránce utvářena. Totéž platí také o ženě, rovněž ona má svůj vrozený obraz muže. Zkušenost učí, že by se mělo přesněji říci: obraz mužů, zatímco u muže je to spíše obraz jedné ženy. Poněvadž je tento obraz nevědomý, je stále nevědomě promítán do milované postavy a je jedním z nejdůležitějších příčin vášnivé přitažlivosti a jejího opaku. Nazval jsem tento obraz ani­ma, a proto mi připadá velmi zajímavá scholastická otázka „Habet mulier animam?” („Má žena duši?”, pozn. překl.). Jsem totiž toho názoru, že tato otázka je natolik inteligentní, že se pochybnost zdá být oprávněná. Žena nemá animu, nýbrž má anima. Anima má charakter eroticko-emocionální, animus má charakter rozu­mující, proto většina toho, co umějí muži říci o ženské erotice a o ženském citovém životě vůbec, spočívá na projekci jejich vlast­ní animy, a proto je to nesprávné. Překvapivé domněnky a fanta­zie žen o mužích spočívají na působnosti anima, který je nevyčer­patelný ve vytváření nelogických úsudků a chybných kauzalit.
Anima právě tak jako animus se vyznačují neobyčejnou mnohostranností. V manželství je to vždycky ten zahrnutý, kdo pro­mítá tento obraz na zahrnujícího, zatímco zahrnujícímu se daří promítat tento obraz na manželského partnera jen částečně. Čím je jeho partner jednoznačnější a jednodušší, tím méně se tato pro­jekce daří. V tom případě pak visí tento vysoce fascinující obraz v prázdném prostoru a více méně čeká na to, aby byl vyplněn nějakým reálným člověkem. Existují typy žen, které se zdají jako přírodou stvořeny k tomu, aby přijímaly projekce animy. Skoro by se dalo hovořit o určitém typu. Nezbytný je takzvaný charakter „sfingy”, dvojznačnost nebo mnohoznačnost. Není to vágní neur­čitost, do níž nelze nic vložit, nýbrž neurčitost plná příslibů, ne­určitost výmluvně mlčící jako Mona Lisa – stará i mladá, matka i dcera, se záhadnou cudností, dětská i s naivní chytrostí, která muže odzbrojuje. …
Výtečné popisy tohoto typu jsou v dílech Ridera Haggarda She a Benoita L’Atlantide.
… Ne každý muž skutečného ducha může předsta­vovat anima, neboť animus musí mít spíše méně dobrých myšle­nek, ale o to více dobrých slov, slov se závažným významem, do nichž je možno vložit ještě mnoho nevysloveného. Musí být rovněž trochu nepochopený nebo být alespoň nějak v protikladu vůči své­mu okolí, aby se spolu s tím mohla dostavit idea obětování. Musí být dvojznačným hrdinou, někým s možnostmi, přičemž musíme připustit, že projekce anima objevila nejednou skutečného hrdinu mnohem dříve než pomalý rozum takzvaného inteligentního prů­měrného člověka.
Dosti dobrý popis anima je v dílech Marie Hayové The Evil Vineyard, Ferner Elinor Wylieové Jennifer Lorn: a sedate extrauaganza a Selmy Lagerlofové Gosta Berling.
Pro muže jakož i pro ženu, pokud jsou zahrnujícími jedinci, znamená vyplnění tohoto obrazu závažný zážitek, neboť se zde naskýtá možnost najít prostřednictvím odpovídající mnohotvár­nosti odpověď na vlastní komplikovanost. Zdají se zde otevírat ony rozsáhlé prostory, v nichž se člověk může cítit obklopen a obsažen. Říkám výslovně „zdají”, neboť je to dvojznačná možnost. Tak jako ženina projekce anima vskutku vytuší nějakého významného muže nepoznaného masou, a více než to – může mu dokonce napomoci k jeho vlastnímu osudovému předurčení morální podporou, tak si může i muž projekcí animy probudit „femme inspiratrice” (inspi­rující ženu). Většinou se však v tomto případě jedná patrně o iluzi s destruktivním výsledkem. Úspěch se nedostavil proto, že víra nebyla dosti silná. Pesimistovi musím říci, že v těchto duševních praobrazech jsou mimořádně pozitivní hodnoty; optimisty naopak musím varovat před zaslepující fantastikou a možností těch nejabsurdnějších scestí.
Tuto projekci nesmíme tedy chápat jako dejme tomu nějaký in­dividuální a vědomý vztah. Projekce totiž takovým vztahem zprvu není. Vytváří nutkavou závislost na podkladě nevědomých motivů, avšak jiných, než jsou motivy biologické. „She” Ridera Haggarda přibližně ukazuje, jaký pozoruhodný svět představ je základem projekce animy. Jsou to v podstatě duchovní obsahy, často v ero­tickém přestrojení, zjevné části primitivní mytologické mentality, která se skládá z archetypů a jejíž celkový obraz tvoří takzvané kolektivní nevědomí. Podle toho je takový vztah v základě vzato kolektivní, a nikoli individuální. (Benoit, který vytvořil v knize ,,Atlantide” fantazijní postavu, jež se až do podrobností shoduje s „She”, popírá plagiát Ridera Haggarda.)
Přihodí-li se jednomu z manželů taková projekce, pak vůči kolektivnímu biologickému vztahu vystupuje kolektivní duchovní vztah a způsobí tím ono výše popsané rozervání zahrnujícího part­nera. Podaří-li se mu udržet hlavu nad vodou, pak najde právě díky tomuto konfliktu sebe sama. V tomto případě mu pak pro­jekce, která je sama o sobě nebezpečná, pomohla k přechodu z ko­lektivního vztahu do vztahu individuálního. Tento individuální vztah je shodný s plným uvědoměním vztahu v manželství, nepři­padá zde v úvahu psychologie promítaného vztahu. Spokojuji se jen se zmínkou o této skutečnosti.
Stěží lze asi pojednat o psychologickém vztahu v manželství, aniž se alespoň náznakem zmíníme o povaze kritických přechodů – vystavili bychom se totiž nebezpečí nedorozumění. V psycholo­gickém ohledu – jak známo – nelze pochopit vůbec nic, co jsme sami nezakusili. Tato skutečnost však nikomu nebrání v přesvěd­čení, že jeho názor je jediný správný a kompetentní. Tato udivující skutečnost pochází z nutného přeceňování právě daného obsahu vědomí. (Bez tohoto soustředění pozornosti by přece obsah nemohl být vůbec vědomý.) Tak dochází k tomu, že každé životní období má svou vlastní psychologickou pravdu, svou takříkajíc progra­movou pravdu a stejně tak má svou pravdu každý stupeň psycho­logického vývoje. Existují dokonce stupně, kterých dosáhne jen málokdo – je to otázka rasy, rodiny, výchovy, nadání a vášnivého zaujetí. Příroda je aristokratická. Normální člověk je fikcí, i když existují jisté obecně platné zákonitosti. Duševní život je vývoj, který se může zastavit již na nejnižších stupních. Je tomu tak, jako by každý jedinec měl specifickou váhu, podle níž stoupá nebo klesá na onen stupeň, kde dosahuje své hranice. Podle toho jsou také utvářeny jeho názory a přesvědčení. Není proto žádný div, když naprostá většina všech manželství dosáhne své nejvyšší psy­chologické hranice naplněním svého biologického osudového urče­ní, aniž utrpí újmu na duševním a morálním zdraví. Relativně málo manželů zakusí stav hlubší nejednotnosti se sebou samým. Kde je mnoho vnější nouze, nemůže konflikt dosáhnout žádného dramatického napětí pro nedostatek energie. Avšak úměrně se sociální jistotou stoupá psychologická nejistota, zprvu nevědomě, a podmiňuje pak neurózy; potom stoupá vědomě a způsobuje roz­luky, spory, rozvody a jiná „manželská nedorozumění”. Na ještě vyšším stupni jsou poznávány nové psychologické vývojové mož­nosti, které se dotýkají religiózní sféry, kde kritický úsudek do­spívá ke svému konci.
Na všech těchto stupních může následovat trvalá stagnace s úplnou nevědomostí toho, co by mohlo následovat na dalším vý­vojovém stupni. Přístup k nejbližšímu dalšímu vývojovému stup­ni je zpravidla dokonce zabarikádován nejprudšími předsudky a pověrečnými strachy, což je jistě vysoce účelné, poněvadž člo­věk, kterého by náhoda přiměla žít na stupni pro něj příliš vy­sokém, se stane škodlivým šílencem.
Příroda není jen aristokratická, je rovněž ezoterická. Žádný ro­zumný člověk se tím však nedá svést k tomu, aby skrýval tajem­ství, neboť až moc dobře ví, že tajemství duševního vývoje nemůže být nikdy prozrazeno, jednoduše proto ne, poněvadž vývoj je otáz­kou schopnosti jedince.
Zdroj: C. G. Jung: Duše moderního člověka (teksty.wz.cz) 
Vystavil: Patrik
1 348 zobrazení

About doctor

doktor z hôr
This entry was posted in Filozofia. Bookmark the permalink.

Comments are closed.